Roger Zelazny

ZNAMENÍ CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola desátá

Doplahočili jsme se chodbou zpátky k mému apartmá. Když jsem otevřel dveře a zažehl lampy, Najda rychle prozkoumala můj přední pokoj. Ztuhla, když uviděla věšák.

„Královna Jasra!“ zvolala.

„Jo. Nepohodla se s čarodějem jménem Maska,“ objasnil jsem. „Hádejte, kdo vyhrál?“

Najda zvedla levou ruku a pomalu přejížděla Jasře za krkem a podél zad, napřič přes hrudník a zase dolů. Žádný z pohybů, které prováděla, mi nic neříkal.

„Neříkejte mi, že jste také čarodějka,“ pronesl jsem. „Zdá se mi, že kdokoli, na koho poslední dobou narazím, je školený v Umění.“

„Nejsem čarodějka,“ opáčila, „a žádné takové školení nemám. Znám jen jeden trik a není to čarodějnictví, ale užívám ho na všechno.“

„A co je to za trik,“ zeptal jsem se.

Ignorovala mou otázku a řekla: „No ne, je tedy pěkně utažená. Klíč leží někde v oblasti solárního plexu. Víte o tom?“

„Ano,“ odvětil jsem. „Chápu to kouzlo úplně.“

„Proč je tady?“

„Částečně proto, že jsem slíbil jejímu synovi Rinaldovi, že ji vysvobodím z Maskova zajetí, a částečně jako záruka jeho dobrého chování.“

Zavřel jsem dveře a zajistil je. Když jsem se otočil, stála proti mně.

„Viděl jste ho teď někdy?“ prohodila konverzačním tónem.

„Ano. Proč?“

„Ó, jen tak.“

„Myslel jsem, že se snažíme jeden druhému pomáhat,“

„Myslela jsem, že hledáme mou sestru.“

„To může ještě chvilku počkat, jestliže víte něco zvláštního o Rinaldovi.“

„Jen jsem byla zvědavá, kde by právě teď mohl být.“

Otočil jsem se a přešel ke skříňce, kde jsem schraňoval čarodějné rekvizity. Vyndal jsem nezbytné pomůcky a přenesl je ke kreslicímu prknu. Přitom jsem prohodil: „Nevím, kde je.“

Připevnil jsem k prknu kus kartonu, usedl a zavřel oči. Než jsem začal kreslit, vyvolal jsem si v duchu obraz Coral. Znovu jsem přemítal, zdali by obraz v mé mysli, posílený magickými prostředky, stačil k navázání kontaktu. Ale nebyl čas na experimenty. Otevřel jsem oči a začal kreslit. Použil jsem techniku, které jsem se naučil na Dvorech Chaosu; je odlišná, ale přesto podobná té, které se užívá v Amberu. Ovládal jsem oba způsoby, ale stylem, který jsem se naučil jako první, mně to jde rychleji.

Najda ke mně přistoupila a dívala se, aniž by se zeptala, jestli mi to nevadí. Stejně mi to nevadilo.

„Kdy jste ho viděl naposled?“ zeptala se.

„Koho?“

„Luka.“

„Dnes večer,“ odvětil jsem.

„Kde?“

„Nejdřív byl tady u mě.“

„A teď tu není?“

„Ne.“

„Kde jste ho viděl naposled?“

„U Ardenského lesa. Proč?“

„Poněkud podivné místo na rozchod.“

Právě jsem pracoval na Coralině obočí.

„Rozešli jsme se za podivných okolností,“ řekl jsem.

Ještě to trochu propracovat kolem očí, taky vlasy…

„Podivných? V jakém smyslu?“ zeptala se.

Trochu víc barvy na tváře…

„To je jedno,“ řekl jsem jí.

„Tak dobře,“ prohodila, „asi to není zase tak důležité.“

Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat, protože jsem právě cosi pocítil. Jak už se mi stalo předtím několikrát, moje soustředění na Trumf, když jsem dodělával poslední tahy, bylo natolik intenzivní, že jsem mohl vsáhnout a…

„Coral!“ zvolal jsem, když se rysy její tváře pohnuly, perspektiva se prohloubila.

„Merline… ?“ odpověděla. „Mám… mám potíže.“

Zvláštní, že za ní nebylo žádné pozadí, jen černota. Ucítil jsem na rameni Najdinu ruku.

„Jsi v pořádku?“ otázal jsem se.

„Ano… je tu tma,“ řekla. „Hrozná tma.“

Ovšem, člověk nemůže manipulovat se Stínem bez světla. Ani nemůže použít Trumf.

„Jsi tam, kam tě dopravil Vzor?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděla.

„Chyť se mě za ruku,“ řekl jsem. „Můžeš mi to vylíčit později.“

Napřáhl jsem ruku a ona taky.

„Oni…“ začala.

S palčivým zábleskem se kontakt přerušil. Cítil jsem, jak Najda vedle mne ztuhla.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Nevím. Náhle nás něco přerušilo. Nedokážu určit, jaké síly byly ve hře.“

„Co hodláte udělat?“

„Za chvíli to zkusím znovu,“ řekl jsem. „Jestli to byla zpětná vazba, právě teď bude pravděpodobně odpor velmi silný a časem snad zeslábne. Aspoň že je v pořádku.“

Vyňal jsem balíček Trumfů, který s sebou běžně nosím, a vyhledal Lukův. Teď je právě tak vhodná doba jako kdykoli jindy podívat se, jak si vede. Najda mrkla na kartu a usmála se.

„Myslela jsem, že jste ho viděl před chvílí,“ prohodila.

„Za chvíli se může stát spousta věcí.“

„Jsem si jistá, že se toho spoustu stalo.“

„Chcete naznačit, že víte něco o tom, co se s ním děje?“ zeptal jsem se.

„Ano, vím.“

Zvedl jsem Trumf.

„Co?“ pravil jsem.

„Chci se vsadit, že k němu nedosáhnete.“

„Uvidíme.“

Soustředil jsem se a vsáhnul. Vsáhnul jsem znovu. Po minutě nebo tak nějak jsem si otřel zpocené čelo.

„Jak jste to věděla?“ zeptal jsem se.

„Luke vás blokuje. Také bych vás… za jistých okolností.“

„Jakých okolností?“

Obdařila mě pokřiveným úsměvem, popošla ke křeslu a sedla si.

„Teď mám zase něco já na výměnu,“ poznamenala.

„Zase?“

Pozoroval jsem ji. Cosi se zatřepetalo a zapadlo na své místo.

„Říkala jste mu 'Luke' a ne 'Rinaldo',“ řekl jsem.

„To je fakt.“

„Říkal jsem si, kdy se zase objevíte.“

Pořád se usmívala.

„Své kouzlo na vypuzování jsem už vypálil,“ poznamenal jsem.

„Nemusíte toho litovat. Pravděpodobně mi to zachránilo život. V jistém, nepřímém smyslu vám ho dlužím.“

„Nejsem pyšný, beru to.“ Pak jsem pokračoval:

„Znovu se vás musím zeptat, co vlastně chcete, a jestli mi řeknete, že chránit mne nebo mi pomáhat, proměním vás ve věšák.“

Rozesmála se.

„Počítám, že právě teď vezmete zavděk jakoukoli pomocí, která se vám namane,“ prohlásila.

„Hodně záleží na tom, čemu říkáte pomoc.“

„Když mi řeknete, co máte v plánu, řeknu vám, jestli vám můžu být nápomocná.“

„Dobrá,“ pravil jsem. „Ale zatímco budu mluvit, musím se převléknout. Nezdá se mi vhodné přepadávat pevnost v takovémto úboru. Můžu vám nabídnout něco silnějšího než ty vaše tepláky?“

„To je v pořádku. Mně je v nich dobře. Vyrazíme z arborské Rezidence, ne?“

„Můžeme,“ souhlasil jsem a hustil jsem do ní svůj plán, přitom jsem si navlékal odolnější výbavu. Už pro mne nebyla tou milou a hezkou dámou, ale spíše mlžnatým jsoucnem v lidské podobě. Během mého řečnění si sedla a zírala do zdi nebo skrze natažené prsty. Když jsem skončil, byla pořád ve stejné poloze. Přešel jsem ke svému kreslicímu prknu, znovu tam umístil Coralin Trumf a zkusil jsem to, ale marně. Pak jsem ještě vyzkoušel Lukův Trumf, se stejným výsledkem.

Jak jsem se chystal uložit Lukův Trumf, srovnat balíček a uklidit ho, zahlédl jsem nejbližší spodní kartu a hlavou mi jako blesk projel řetězec vzpomínek a úvah. Vyndal jsem kartu a soustředil se. Vsáhl jsem…

„Ano, Merline?“ řekl o vteřinu později, sedě u malého stolku na terase s obrysy večerního města za zády a odložil cosi, co vypadalo jako šálek espresa, na malý bílý talířek.

„Okamžitě sem ke mně,“ zvolal jsem. „Pospěš si.“

Jakmile nastal kontakt, začala Najda vydávat hluboké vrčení a vzápětí byla na nohou, oči upřené na Trumf a byla už skoro u mne, když mě Mandor chytil za ruku a prošel. Jak se před ní objevila jeho vysoká postava v černém, zastavila se. Chvíli se navzájem pozorovali bez jakéhokoli výrazu a pak se k němu přiblížila jedním dlouhým, klouzavým krokem, její paže se začaly zvedat. Vzápětí nato vyšlo z hloubi nějaké vnitřní kapsy jeho hábitu, kam měl vraženou pravou ruku, jediné, ostře kovové cvaknutí.

Najda ztrnula.

„Zajímavé,“ poznamenal Mandor. Zvedl levou ruku a přejel jí s ní před obličejem. Oči se nepohnuly. „Tohle je ta, o níž jsi mi vyprávěl — Vinta, myslím, že jsi jí tak říkal?“

„Ano, až na to, že teď je to Najda.“

Odkudsi vylovil malou, tmavou kovovou kuličku a držel ji na dlani napřažené levice. Kulička se začala zvolna otáčet, opisujíc kruh proti směru hodinových ručiček. Najda vyrazila jediný výkřik, něco mezi zakvílením a zalapáním po dechu, padla na všechny čtyři, hlavu sehnutou. Z místa, kde jsem stál, bylo vidět, jak jí z úst kapou sliny.

Rychle cosi zabrebentil v archaickém jazyce Thari, čemu jsem nerozuměl. Odpověděla v souhlasném tónu.

„Myslím, že jsem tvé tajemství rozřešil,“ řekl poté. „Vzpomínáš si na své lekce o Spojování a účinném Vypuzování?“

„Tak trochu,“ řekl jsem. „Teoreticky. Nikdy mě ten předmět doopravdy nestrhnul.“

„To je škoda,“ prohlásil. „Měl by ses někdy přihlásit u Sahuye na postgraduální kurz.“

„Chceš tím naznačit… ?“

„Stvoření, které máš před sebou, obývající nikoli nepřitažlivou lidskou podobu, je tyga,“ objasnil.

Zůstal jsem paf. Tygy byly tradičně netělesným druhem démonů, dlícím v černých pustinách za Okrajem. Vzpomněl jsem si, že jsou údajně velmi mocné a obtížně zvládnutelné.

„Ach jo… mohl bys to nějak zařídit, aby mi tamhleta přestala cintat na koberec?“ požádal jsem ho.

„Ovšem,“ opáčil a pustil kouli, která spadla před ni na zem. Kulička neposkočila, ale začala rotovat, opisujíc kolem ní kruh.

„Postav se,“ přikázal, „a přestaň vypouštět tělesné šťávy.“

Udělala, co přikázal, vyhrabala se na nohy s prázdným výrazem.

„Sedni si támhle do křesla,“ nařídil jí a ukázal na to, v němž seděla před pár minutami.

Poslechla a rotující kulička se přizpůsobila jejímu pohybu, takže nakonec kroužila kolem jejího křesla.

„Nemůže toto tělo opustit,“ konstatoval, „dokud ji nepropustím. A v rámci mé sféry moci ji můžu podrobit jakémukoli mučení. Můžu z ní vynutit odpovědi, které požaduješ. Řekni mi, na co se mám ptát.“

„Může nás slyšet?“

„Ano, ale nemůže mluvit bez mého svolení.“

„No, není třeba působit bolest, když to není nezbytné. Hrozba snad postačí. Chtěl bych vědět, proč mě sledovala.“

„Výborně,“ prohodil. „To je ta otázka, tygo, odpověz!“

„Sledovala jsem ho, abych ho mohla chránit,“ řekla dutým hlasem.

„To už jsem slyšel,“ řekl jsem. „Chci vědět proč.“

„Proč?“ opakoval Mandor.

„Musím,“ odpověděla.

„Proč musíš?“ zeptal se.

„Já…“ zahryzla se do rtu a znovu jí začala téct krev.

„Proč?!“

Tváře jí zbrunátněly a na čele vyrazily kapky potu. Oči stále zíraly do prázdna, ale naplnily se slzami. Tenký pramínek krve jí stékal po bradě. Mandor napřáhl zaťatou pěst a otevřel ruku — objevila se další kovová koule. Podržel ji asi deset palců před jejím čelem, pak kuličku pustil. Zůstala viset ve vzduchu.

„Nechť se brány bolesti otevřou,“ pravil a lehce ukazováčkem kuličku postrčil.

Vzápětí nato se dala kulička do pohybu. V pomalé elipse jí obkružovala hlavu, přitom se při každé obrátce přiblížila až těsně k jejím spánkům. Začala kvílet

„Ticho!“ zvolal. „Trp tiše!“

Po tvářích jí stékaly slzy, po bradě krev.

„Zastav to,“ řekl jsem.

„Tak dobrá.“ Napřáhl ruku a na moment kuličku stiskl palcem a prostředníkem levé ruky. Když ji opět pustil, zůstala v klidu, malý kousek od pravého ucha zajatkyně. „Teď můžeš odpovědět na otázku,“ sdělil jí. „To byla jen nepatrná ukázka toho, co ti můžu udělat. Můžu tě i úplně zničit, když budu chtít.“

Otevřela ústa, ale neozvalo se ani slovo. Pouze dávivý zvuk.

„Myslím, že na to jdeme špatně,“ podotkl jsem. „Můžeš ji nechat mluvit normálně, místo téhle hry na otázky a odpovědi?“

„Slyšela jsi ho,“ řekl Mandor. „Je to rovněž má vůle.“

Prudce vdechla, pak vyhrkla: „Mé ruce… prosím, rozvaž je.“

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„Jsou volné,“ prohlásil Mandor.

Několikrát sevřela a zase rozevřela prsty.

„Nějaký kapesník nebo ručník…,“ řekla potichu.

Povytáhl jsem zásuvku u šatníku, co stál poblíž, a vyndal kapesník. Jak jsem přistoupil ke křeslu, abych jí ho podal, Mandor mě chytil za ruku a vzal mi ho. Hodil jí ho a ona ho zachytila.

„Nezasahuj do mé sféry,“ napomenul mne.

„Neublížila bych mu,“ prohlásila, když si utírala oči, tváře a bradu. „Říkala jsem ti, že ho chci jen chránit.“

„Chceme víc informací, než je tato,“ pravil Mandor a znovu sáhl po kouli.

„Počkej,“ řekl jsem. Pak jsem ji oslovil: „Můžeš mi aspoň říct, proč mi to nemůžeš říct?“

„Ne,“ odvětila, „to by bylo to samé.“

Náhle jsem celou záležitost nahlédl jako zvláštní odrůdu problému programování a rozhodl jsem se použít jinou taktiku.

„Musíš mě chránit za každou cenu?“ optal jsem se. „Je to tvoje primární funkce?“

„Ano.“

„A má se za to, že mi nesdělíš, kdo ti tento příkaz dal, že ano?“

„Ano.“

„Předpokládejme, že jediný způsob, jak mě můžeš chránit, je, že mi to řekneš.“

Čelo se jí nakrabatilo.

„Já…,“ zablekotala, „já nevím… jediný způsob?“

Zavřela oči a zakryla si tvář rukama.

„Pak… pak bych ti to říci musela.“

„Tak, konečně jsme se někam dostali,“ zvolal jsem. „Byla bys ochotna porušit příkaz druhého řádu, abys mohla splnit příkaz prvého řádu?“

„Ano, ale to, co jsi uvedl, není skutečná situace,“ pravila,

„Jednu takovou situaci vidím,“ prohlásil náhle Mandor. „Nemohla bys příkaz splnit, kdybys přestala existovat. Tedy nesplnila bys příkaz, kdybys dopustila svou zkázu. Zničím tě, když neodpovíš na tyto otázky.“

Usmála se.

„Myslím, že mě nezničíš,“ řekla.

„Proč ne?“

„Zeptej se Merlina, jaká diplomatická situace by nastala, kdyby se našla dcera Begmanského premiéra mrtvá v jeho pokoji za záhadných okolností — zejména když už je zodpovědný za zmizení její sestry.“

Mandor se zachmuřil a podíval se po mně.

„Nechápu, co to má všechno znamenat,“ prohlásil.

„To nevadí,“ řekl jsem mu. „Lže; kdyby se s ní něco stalo, prostě se vrátí pravá Najda. Viděl jsem, jak to bylo s George Hansenem, Megem Devlinem a Vintou Bayleovou.“

„Tak by tomu bylo za normálních okolností,“ poznamenala, „až na jednu maličkost. Když jsem se zmocnila jejich těl, byli všichni živí. Ale Najda právě v té chvíli zemřela po těžké nemoci. Byla ale přesně tím, co jsem potřebovala, takže jsem uchvátila její tělo a vyléčila ho. Už není mezi námi. Kdybych zmizela, zbyde vám buď mrtvola, nebo živé tělo bez duše.“

„Blufuješ,“ prohodil jsem, ale vzpomněl jsem si přitom, že Vialla mluvila o Najdině vážné nemoci.

„Ne,“ prohlásila. ,,Je to tak.“

„To nevadí,“ řekl jsem jí.

„Mandore,“ obrátil jsem se k němu, „říkal jsi, že jí můžeš zabránit, aby opustila toto tělo a sledovala mne?“

„Ano,“ opáčil.

„Dobře, Najdo,“ pravil jsem. „Někam se vydávám a dostanu se tam do velkého nebezpečí. Nehodlám připustit, abys mne následovala a splnila tak příkazy, které jsi dostala.“

„Nedělej to!“ zvolala.

„Nedáváš mi jinou možnost než nechat tě tady zavřenou a jít si po svých.“

Vzdychla.

„Takže jsi našel způsob, jak mě přinutit, abych porušila jeden příkaz kvůli tomu, abych mohla splnit druhý. Velmi chytré.“

„Tak řekneš mi, co chci vědět?“

Zavrtěla hlavou.

„Nejsem fyzicky schopná ti to říci,“ prohlásila. „Není to věc vůle či chtění. Ale… myslím, že jsem přišla na způsob, jak to obejít.“

„Jaký způsob?“

„Jsem přesvědčená, že se můžu spolehnout na tuto třetí stranu, která si také přeje tvé bezpečí.“

„Když na chvíli odejdeš, pokusím se sdělit tvému bratrovi to, co nemůžu prozradit tobě.“

Podívali jsme se s Mandorem po sobě. Pak jsem poznamenal:

„Trochu se projdu po chodbě.“

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Hlavou se mi honila spousta věcí, jak jsem si tak prohlížel gobelíny na zdech, v neposlední řadě to, že jsem jí nikdy neřekl, že Mandor je můj bratr.

 

Když se po delší době otevřely dveře mého pokoje, vykoukl Mandor a rozhlédl se na obě strany. Zamířil jsem k němu, ale zvedl varovně ruku. Zastavil jsem se, Mandor vyšel ze dveří a šel ke mně, přitom se pořád rozhlížel.

„Tohle je Amberský palác?“ zeptal se.

„Ano, ne snad nejreprezentativnější křídlo, ale pro mne je to domov.“

„Rád bych si ho někdy prohlédl za klidnějších okolností,“ poznamenal.

Přikývl jsem. „Doba už je taková. Tak mi řekni, co se tam odehrálo.“

Podíval se stranou, zahlédl gobelín a zadíval se na něj.

„Je to velmi zvláštní,“ pravil, „ale nemůžu.“

„Co tím chceš říct!“

„Doposud jsi mi věřil, že ano?“

„Ovšem.“

„Tak mi věř i teď. Mám dobrý důvod, proč ti neřeknu, co jsem se dověděl.“

„Ale jdi, Mandore! Co se ksakru děje?“

„Tyga ti není nebezpečná. Opravdu se stará jen o tvé blaho.“

„A co dál? Chci vědět proč.“

„Nech to plavat,“ řekl. „Protentokrát. Bude to tak lepší.“

Potřásl jsem hlavou. Zatnul jsem pěst a rozhlédl se po něčem, do čeho bych praštil.

„Vím, jak se cítíš, ale žádám tě, abys to pustil z hlavy,“ pravil.

„Míníš tím, že to poznání by mě nějak ranilo?“

„To jsem neřekl.“

„Nebo se mi to bojíš prozradit?“

„Vykašli se na to!“

Odvrátil jsem se a násilím ovládl.

„Musíš mít hodně dobrý důvod,“ usoudil jsem konečně.

„To tedy mám.“

„Nenechám to jen tak,“ řekl jsem mu, „ale nemám čas za tím jít dál proti takovému odporu. Dobrá, ty máš své důvody a já mám naléhavé řízení jinde.“

„Zmiňovala se o Jurtovi, Maskovi a Citadele, kde Brand nabyl své moci,“ řekl.

„Ano, tam mám namířeno.“

„Očekávala, že tě bude doprovázet.“

„To je na omylu.“

„Také bych nedoporučoval ji brát s sebou.“

„Budeš ji tu držet, než si to vyřídím? Uděláš to pro mne?“

„Ne,“ prohlásil, „protože půjdu s tebou. Než ale odejdeme, uvedu ji do hlubokého tranzu.“

„Ale ty nevíš, co všechno se od naší večeře událo. Semlelo se toho spoustu a teď zrovna nemám čas tě uvádět do obrazu.“

„To nevadí,“ opáčil. „Vím, že je v tom zapleten nepřátelský čaroděj, Jurt a nějaké nebezpečné místo. To stačí. Půjdu s tebou a pomůžu ti.“

„Ale nemusí to stačit,“ namítl jsem. „My nemusíme stačit.“

„I tak si myslím, že by nám tyga jen překážela.“

„Nemluvil jsem o ní. Měl jsem na mysli tu ztuhlou dámu u dveří.“

„Chystal jsem se tě na ní zeptat. Nějaký nepřítel, kterého trestáš?“

„Ano, byla mým nepřítelem. Navíc je zlá, nedá se jí věřit a má jedovaté zuby. Také je sesazenou královnou. Ale já jsem ji nezmrazil. Udělal to ten čaroděj, co jde po mně. Je to matka jednoho mého přítele. Osvobodil jsem ji a vzal sem, aby byla v bezpečí. Doteď jsem neměl důvod z ní kouzlo sejmout.“

„Aha, uvažuješ o ní jako o spojenci proti jejímu starému nepříteli.“

„Přesně tak. Je velmi dobře obeznámena s místem, kam se chystám. Ale vůbec mne nemá ráda a není s ní lehké vyjít — a opravdu si nejsem jist, zdali mi její syn poskytl dostatek munice, abych z ní udělal spolehlivého spojence.“

„Máš pocit, že bude skutečně přínosem?“

„Ano. Rád bych měl všechnu tu zlobu na své straně. A vím, že je zkušenou čarodějnicí.“

„Bude-li potřeba dalšího přesvědčování, nabízejí se buď hrozby, nebo úplatky. Mám pár soukromých peklíček, která jsem navrhl a zařídil — z čistě estetických důvodů. Mohla by shledat jejich letmou prohlídku velmi působivou. Na druhé straně bych mohl poslat pro mísu drahokamů.“

„Nevím, nevím,“ opáčil jsem. „Její motivy jsou dost složité. Zkusím to zvládnout sám a pak uvidíme.“

„Samozřejmě. Jen jsem nadhodil možnosti.“

„Jak já to vidím, prvním bodem programu bude její probuzení, pak jí učiním nabídku a pokusím se posoudit její reakci.“

„Nikoho jiného s sebou vzít nemůžeš, například někoho z tvých příbuzných, co máš tady?“

„Bojím se jim prozradit, kam se chystám. Snadno by to mohlo skončit příkazem nic nepodnikat, dokud se Random nevrátí. Nemám čas na pasivní vyčkávání.“

„Mohl bych povolat jisté posily ze Dvorů.“

„Sem? Do Amberu?! Kdyby se to Random domák, byl bych po krk v hnoji. Mohl by mě začít podezírat z podvratné činnosti nebo z pokusu o převrat.“

Usmál se.

„Připomíná mi to tady trochu můj domov,“ poznamenal a zamířil zpátky k mým dveřím.

Když jsme vstoupili, viděl jsem, že Najda stále nehnutě sedí, ruce na kolenou a civí na kovovou kuličku visící asi stopu před ní. Druhá koule pořád pomalu kroužila po podlaze.

Mandor si všiml, kam se dívám, a poznamenal: „Velmi lehký stav tranzu. Slyší nás a může se okamžitě probrat, když budeš chtít.“

Přikývl jsem a otočil se zády. Teď byla na řadě Jasra.

Sundal jsem z ní veškeré šatstvo, které jsem na ni navěsil, a naházel ho na křeslo na druhé straně pokoje. Pak jsem si přinesl utěrku a malé umyvadlo a smyl jsem jí z tváře klaunské nalíčení.

„Nezapomněl jsem na něco?“ řekl jsem napůl pro sebe.

„Sklenici vody a zrcadlo,“ konstatoval Mandor.

„Na co?“

„Mohla by mít žízeň,“ odvětil, „a určitě se bude chtít podívat, jak vypadá.“

„Na tom něco je,“ uznal jsem a přitáhl malý stolek. Postavil jsem na něj konvici s pohárem a také příruční zrcadlo.

„Také bych doporučoval, abys ji podpíral, pro případ, že omdlí, až z ní sejmeš kouzlo.“

„Máš pravdu.“

Levou rukou jsem ji objal kolem ramen, vzpomněl si na její smrtelně nebezpečné kousnutí, ustoupil o krok zpět a držel ji jednou rukou na délku paže.

„Kdyby mě kousla, takřka okamžitě se svalím,“ upozornil jsem ho. „Když se tak stane, buď připraven se rychle bránit.“

Mandor vyhodil do vzduchu další kovovou kuličku. Na vrcholu oblouku zůstala viset nepřirozeně dlouho, pak mu spadla zpátky do dlaně.

„V pořádku,“ prohlásil a pak jsem vyřkl slova, snímající kouzlo.

Nic tak dramatického, čeho jsem se obával, nenásledovalo. Podepřel jsem ji, když se zapotácela. „Jsi v bezpečí,“ řekl jsem a dodal: „Rinaldo ví, že jsi tady,“ abych připomněl společného známého. „Tady je židle, posaď se. Nechceš trochu vody?“

„Ano,“ odvětila, takže jsem trochu nalil do poháru a podal jí ho.

Jak pila, její oči rychle přejížděly celou místnost Přemýšlel jsem, jestli se nevzpamatovala okamžitě a nehraje o čas, zdali rychle nezvažuje situaci a nechvějí-li se jí na konečcích prstů smrtící kouzla. Její pohled více než jednou spočinul na Mandorovi, oceňoval ho a nakonec dlouze a tvrdě utkvěl na Najdě.

Konečně odložila pohár a usmála se.

„Chápu to tak, Merline, že jsem tvým vězněm,“ řekla přiškrceně s lehkým zakašláním. Upila další doušek.

„Hostem,“ opáčil jsem.

„Ale? Jak to přijde? Že bych přijala tvé pozvání mi uniklo.“

„Dopravil jsem tě sem z Pevnosti Čtyř Světů v poněkud kataleptickém stavu,“ řekl jsem.

„A kde to 'sem' asi je?“

„Moje apartmá v Amberském paláci.“

„Tedy přece vězeň,“ konstatovala.

„Host,“ opakoval jsem.

„V tom případě bys mě měl představit, není-liž pravda?“

„Promiň. Mandore, představuji ti Její Výsost Jasru, královnu Kashfy.“ (záměrně jsem pominul… Královskou…). „Vaše Veličenstvo, dovolte, abych vám představil svého bratra, lorda Mandora.“

Lehce se uklonila. Mandor přistoupil, poklekl na jedno koleno a políbil jí ruku. Ovládá lépe než já dvorská gesta a ani přitom neočichává hřbet nabídnuté ruky, jestli nevoní po hořkých mandlích. Mohu říci, že se jí jeho způsoby líbily — a i potom si ho pozorně prohlížela.

„Nevěděla jsem, že členem zdejšího královského rodu je kdosi jménem Mandor,“ poznamenala.

„Mandor je dědičný kníže ze Sawallu na Dvorech Chaosu,“ odvětil jsem.

Oči se jí rozšířily.

„A říkáš, že je to tvůj bratr?“

„Jistě.“

„Podařilo se ti mě překvapit,“ prohlásila. „Zapomněla jsem na tvůj dvojitý rodokmen.“

Usmál jsem se, kývl, ustoupil stranou a pokynul rukou.

„A toto…“ začal jsem.

„Najdu znám,“ řekla. „Proč je to děvče tak… duchem nepřítomné?“

„Jde o velmi složitou záležitost,“ uvedl jsem, „a jsem si jist, že některé jiné záležitosti shledáš mnohem zajímavějšími.“

Nadzvedla jedno obočí a zadívala se na mne.

„Ach, ta křehká a pomíjivá věc — pravda,“ povzdechla si. „Když vyplave rychle na povrch, obvykle následuje jistá klaustrofobie ze zbytečných okolků. Co ode mne chceš?“

Zachoval jsem si úsměvný výraz.

„Je dobré zvážit okolnosti,“ prohodil jsem.

„Vážím si toho, že jsem na Amberu, živá, nejsem zavřená v cele a jsem ve společnosti pánů s ucházejícím a smířlivým chováním. Oceňuji také skutečnost, že nejsem v úzkých, jak bych podle svých posledních vzpomínek být měla. A tobě mám co děkovat za vysvobození?“

„Ano.“

„Trochu pochybuji, že šlo z tvé strany o pouhý altruismus.“

„Udělal jsem to kvůli Rinaldovi. Pokusil se tě dostat ze zajetí a sám do něj upadl. Pak jsem připadl na způsob, který by mohl vyjít, a zkusil jsem ho. Vyšlo to.“

Její mimické svaly se při zaznění jména jejího syna napnuly. Usoudil jsem, že je asi raději, když se mu říká jménem, které mu dala, než „Luke“.

„Je v pořádku?“ zeptala se.

„Ano,“ odvětil jsem s nadějí, že tomu tak skutečně je.

„Tak proč tady není?“

„Je někde venku s Daltem. Nevím přesně kde, ale…“

Přesně v té chvíli Najda tiše zachrčela, což nás přimělo se po ní podívat. Ale nepohnula se. Mandor na mne vrhl tázavý pohled, ale zavrtěl jsem mírně hlavou. Zrovna teď jsem ji budit nechtěl.

„Má na něj špatný vliv, ten barbar,“ poznamenala Jasra, znovu zakašlala a trochu se napila. „Ráda bych, aby si Rinaldo osvojil více z dvorských mravů, místo toho, aby většinu času vyváděl hrubé kousky na koňském hřbetě,“ pokračovala a sklouzla pohledem na Mandora, kterého současně obdařila mírným pousmáním.

„V tomhle jsem se v něm zklamala. Nemáte něco silnějšího než vodu?“

„Jistě,“ odvětil jsem, odzátkoval láhev s vínem a nalil jí. Podíval jsem se na Mandora, pak na láhev, ale zavrtěl hlavou.

„Ale musíš uznat, že tenkrát, za studentských let, si na lehkoatletickém mítinku proti UCLA^[2] vedl dobře,“ nadhodil jsem s úmyslem, aby tohle téma neopustila. „Je to částečně vlivem jeho životní bujnosti.“

Usmála se, když si brala pohár.

„Ano, tenkrát překonal světový rekord. Pořád ho vidím, jak přeskakuje poslední překážku.“

„Byla jsi tam?“

„Ano, jistě. Navštěvovala jsem všechny vaše závody. I tebe jsem viděla běžet a neběžel jsi špatně.“

Usrkla vína.

„Dovolíš, abych ti objednal něco k jídlu?“ otázal jsem se.

„Ne, skutečně nemám hlad. Před chvílí jsme mluvili o pravdě…“

„To jsme mluvili. Domnívám se, že na Citadele došlo k jistému čarodějnickému souboji mezi tebou a Maskou…“

„Maskou?“ podivila se.

„Tím čarodějem v modré masce, který tam teď vládne.“

„Ó ano, zcela správně.“

„Bylo to tak, že ano?“

„Ano, ale to střetnutí bylo víc než jen trochu traumatizující. Odpusť mé zaváhání. Byla jsem překvapená a včas jsem si nepřipravila obranné prostředky. Víc v tom skutečně nebylo. Už se to nestane.“

„O tom nepochybuji, ale…“

„Propašoval jsi mne ven,“ přerušila mne, „nebo jsi musel s Maskou bojovat, abys mne osvobodil?“

„Bojovali jsme,“ řekl jsem.

„V jakém stavu jsi Masku opustil?“

„Pohřbeného pod hromadou hnoje,“ opáčil jsem.

Zachichotala se.

„Skvělé! Mám ráda muže se smyslem pro humor.“

„Musím se tam vrátit,“ dodal jsem.

„Ale, a proč?“

„Protože Maska se spojil s jedním z mých nepřátel — mužem jménem Jurt, který prahne po mé smrti.“

Pokrčila mírně rameny.

„Není-li pro tebe Maska vážným soupeřem, nechápu, proč by měli Maska a ten chlap dohromady představovat vážný problém.“

Mandor si odkašlal.

„S vaším dovolením,“ vmísil se, „ale Jurt je měnič podob a čaroděj nižší třídy ze Dvorů. Rovněž má moc nad Stínem.“

„Pak by to mohl být jistý rozdíl,“ uznala.

„Zase ne tak velký jako to, co ti dva zjevně plánují,“ řekl jsem jí. „Jsem přesvědčen, že Maska chce podrobit Jurta témuž rituálu, kterým prošel tvůj bývalý manžel — týká se to nějak Fontány Moci.“

„Ne!“ vykřikla a vyskočila, zbytek jejího vína se smíchal s Najdinými slinami a několika staršími skvrnami od krve na mém tabrízském koberci, který jsem si speciálně koupil kvůli jeho pastorální scéně, znázorněné s jemnými detaily. „Už se to znovu nesmí stát!“

V hloubi jejích očí proběhla bouře. Po jejím odeznění, poprvé v životě, vypadala bezbranně.

„Kvůli tomu jsem ho ztratila…“ tiše pronesla.

Pak to bylo pryč. Tvrdost se vrátila.

„Nedopila jsem víno,“ poznamenala, když si zase sedla.

„Dám ti jinou sklenici,“ ujistil jsem ji.

„Tamhle na stole, to je zrcátko?“