Roger Zelazny

RYTÍŘ STÍNŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola devátá

Zvolna jsem se probouzel. Ta povědomá modř bylo jezero praživota, v kterém jsem se převaloval. No ano, byl jsem tu, protože… jsem tu byl, jak se zpívá v té písni. Obrátil jsem se ve spacáku na druhou stranu, stulil se do klubíčka a zase usnul.

Když jsem se vzbudil podruhé a rychle se rozhlédl, byl svět stále ještě oáza modři. Výborně. Ve prospěch těžce zkoušených, věrných se toho dá říct hodně. Pak jsem si vzpomněl, že se tu kdykoliv může objevit Luke, aby mě zabil, má ruka sevřela jílec meče, který ležel vedle mě, a já napnul uši, jestli někdo nejde.

Strávím tenhle den olupováním zdí své křišťálové jeskyně? přemýšlel jsem. Nebo přijde Jasra a znovu se pokusí mě zabít?

Znovu?

Něco nesouhlasilo. Odehrála se spousta věcí, které se týkaly Jurta a Coral a Luka a Mandora, dokonce i Julie. Mohlo se mi to celé jen zdát?

Okamžik paniky přešel, můj zatoulaný duch se vrátil, přinesl s sebou zbytek mých vzpomínek a já zívl a všechno bylo zase v pořádku.

Protáhl jsem se a posadil. Protřel jsem si oči.

Ano, byl jsem opět v křišťálové jeskyni. Ne, to, co se mi stalo od doby, kdy mě tu Luke uvěznil, nebyl sen. Vrátil jsem se sem dobrovolně, protože za a) celonoční spánek v téhle časové linii vydal za pouhých několik minut amberského času, za b) nikdo mě tu nemohl otravovat s trumfovým kontaktem, za c) bylo možné, že mě sem dolů nedokáže vystopovat ani Vzor a Logrus.

Shrnul jsem si vlasy z očí, vstal a šel zpátky na záchod. Byl to výborný nápad, že jsem po svém rozhovoru s Dworkinem požádal Fantoma, aby mě sem přenesl. Určitě jsem spal takových dvanáct hodin — hlubokým, nerušeným spánkem nejlepší kvality. Žíznivě jsem vypil litrovou láhev vody, další dávkou jsem si opláchl obličej.

Později, když jsem byl už oblečený a povlečení leželo ve skladišti, vešel jsem do vstupní síně a postál ve světle, které sem dopadalo otvorem nad mou hlavou. Ten kus oblohy, který jsem tudy viděl, byl bez mraků. Pořád ještě jsem si vybavoval, co mi Luke řekl toho dne, kdy mě tu uvěznil a kdy jsem se dozvěděl, že jsme příbuzní.

Vytáhl jsem Klenot Vládce zpod košile, vzal ho do ruky, podržel tak, aby světlo přicházelo zezadu, a zahleděl se do jeho hlubin. Tentokrát žádnou zprávu neobsahoval.

Výborně. Neměl jsem náladu na obousměrný provoz.

Pohodlně jsem se posadil a zkřížil nohy. Přitom jsem stále upíral pohled do kamene. Byl čas se do toho dát a mít to za sebou, dokud jsem se cítil odpočatý a dostatečně bdělý. Jak mi poradil Dworkin, hledal jsem uvnitř té rudé tůně Vzor.

Po chvíli začaly jeho tvary vystupovat. Nevypadal tak, jak jsem si ho představoval, ale tohle nebylo cvičení ve vizualizaci. Pozoroval jsem, jak se jeho struktura vyjasňuje. Neměl jsem však pocit, že právě vzniká, spíš jako by tam byl pořád a moje oči si teprve přivykaly, aby ho dokázaly náležitě zachytit. Ostatně to tak nejspíš bylo.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. A ještě jednou. Pak jsem začal kresbu pečlivě zkoumat. Nedokázal jsem si vybavit všechno, co vyprávěl o slaďování se s Klenotem můj otec. Když jsem se o tom zmínil Dworkinovi, řekl, ať si s tím nedělám starosti, že není třeba nic jiného, než najít v drahokamu trojrozměrnou verzi Vzoru, lokalizovat vchod a projít. Snažil jsem se dostat z něj další podrobnosti, ale on se jen ušklíbl a zopakoval, že si nemám dělat starosti.

No dobře.

Pomalu jsem ho otočil a naklonil se k němu. Vpravo nahoře se objevila nepatrná trhlina. Soustředil jsem se na ni; zdálo se, že se žene ke mně.

Šel jsem tam a vešel. Byla to zvláštní zkušenost — něco jako jízda na tobogánu, jenže já se pohyboval uvnitř Klenotu Vládce, po liniích podobných těm uvnitř Vzoru. Šel jsem, kudy mě vedl; někdy s téměř ochromujícím pocitem závrati, jindy jsem se do rubínových bariér opíral silou vůle, až povolily a nechaly mě lézt, padat, klouzat nebo prodírat se dál. Jak jsem před sebou držel kámen, vědomí vlastního těla mě téměř opustilo — jediná věc, kterou jsem si uvědomoval, byla, že mě pálí oči, jak mi do nich pravidelně stéká pot.

Nemám tušení, kolik času jsem strávil slaďováním se s Klenotem, vyšším stupněm Vzoru. Dworkin se domníval, že kromě toho, že jsem Vzor naštval, tu jsou ještě další důvody, aby mě hned po skončení té bizarní mise a opravení nejbližšího z Porušených vzorů zabil. Ale Dworkin odmítl zacházet do podrobností, protože se mu zdálo, že kdybych tyto důvody znal, mohlo by to ovlivnit rozhodování, které mě snad v budoucnosti čeká a které by mělo být svobodné. Znělo to jako blábolení, až na to, že všechno ostatní, co řekl, mi připadalo naprosto rozumné — na rozdíl od Dworkina, kterého jsem znal z legend a z doslechu.

Má mysl se hroužila do toho jezera krve, které se skrývalo uvnitř Klenotu, a zase vyplouvalo na povrch. Části Vzoru, které jsem už prošel, a ty, které mě ještě čekaly, vířily kolem mě a šlehaly jako blesky. Měl jsem pocit, že má mysl co nevidět narazí na nějaký neviditelný Závoj a roztříští se. Stále jsem zrychloval — postup se mi vymkl z ruky. Věděl jsem, že neexistuje způsob, jak odsud uniknout, dokud nedoběhnu do cíle.

Dworkin se domníval, že během naší hádky se Vzorem — když jsem sešel zpátky, abych se podíval po postavě, kterou jsem tam zahlédl — mě chránil Klenot, který jsem měl na krku. Nemohl jsem ho však nosit dlouho, protože to také končívalo osudně. Rozhodl, že než ho pustím z ruky, musím se s kamenem sladit, tak jako to udělal můj otec a Random. Tím v sobě ponesu obraz vyššího řádu, který by mě měl před Vzorem chránit stejně dobře jako Klenot sám. Těžko jsem se mohl hádat s mužem, o kterém se předpokládalo, že s pomocí Klenotu stvořil Vzor. Takže jsem s ním souhlasil. Byl jsem jen příliš unavený, abych udělal, co navrhoval. Proto mě Fantom přenesl do mé křišťálové jeskyně, mé svatyně, abych si nejdřív odpočinul.

Ale no tak. Plul jsem. Vířil jsem. Čas od času jsem ztrácel rychlost. To, že jsem nechal tělo venku, mi průchod Závoji Klenotu — respektive jejich analogiemi — nijak neusnadňovalo. Každý takový úsek mě vyčerpal jako míle zaběhnutá v olympijském čase. Třebaže jsem věděl, že na jedné rovině stojím a držím drahokam, kterým jsem vešel, na jiné jsem cítil, jak mi buší srdce, a na další jsem si vybavoval části mimořádné přednášky vedené Joanou Halifaxovou, přednášky antropologického kurzu, který jsem před lety navštěvoval. Okolí se točilo jako Geyser Peak Merlot 1985 v číši — a na koho jsem se to tenkrát v noci díval přes stůl? Na tom nezáleží. Vpřed, dolů a dokola. Příliv zjasněný krví se utrhl ze řetězu. Na mou duši byla nadepisována zpráva. Počáteční slovo jsem nedokázal přečíst. Jasněji, jasněji. Rychleji, rychleji. Náraz na rubínovou stěnu, já rozmáznutý na ní. Tak pojď, Schopenhauere, a přidej se k závěrečné hře vůle. Minuly jeden dva světelné roky; cesta se náhle otevřela. Vylilo mě to ven do záře explodující hvězdy. Rudá, rudá, rudá, sune mě vpřed, pryč, jako moje lodička Starburst, jsem nesen, vzdouvám se, přicházím…

Zhroutil jsem se. Vědomí jsem sice neztratil, ale normální stav mysli to také nebyl. Existovala hypnagogie, kterou jsem mohl absolvovat kdykoliv a kterýmkoliv směrem. Ale proč? Málokdy se mi stává, že se mě zmocní taková euforie. Cítil jsem, že si to zasloužím, a tak jsem se jí poddal, přímo tam na místě, na dlouhou, předlouhou dobu.

Když jsem konečně klesl pod úroveň, na které se vyplatí oddávat se požitkům, vyškrábal jsem se na nohy, zakymácel se, opřel se o zeď a odpotácel se do skladu, abych se napil vody. Taky jsem měl strašlivý hlad, ale konzervované ani mražené jídlo mě příliš nelákalo. Zvlášť když nebylo tak těžké obstarat si čerstvé.

Procházel jsem těmi známými síněmi. Takže jsem se podle Dworkinovy rady zařídil. Škoda, že jsem se k němu otočil zády dřív, než jsem si vybavil ten předlouhý seznam otázek, které jsem mu chtěl položit. Když jsem se obrátil zpátky, byl pryč.

Vyšel jsem ven ze své jeskyně a vyšplhal na modrý výběžek, kde se skrýval jediný vchod, o kterém jsem věděl. Chvíli jsem tam postál — bylo svěží, uklidňující ráno, vzduch voněl jarem a jen na východě se honilo několik malých obláčků. S potěšením jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Pak jsem se sehnul a posunul modrý valoun tak, aby zakrýval otvor. Hrozně nerad bych se nechal překvapit nějakým dravcem, kdybych náhodou zase někdy potřeboval útočiště.

Vzal jsem si Klenot Vládce a pověsil ho na výčnělek na valounu. Pak jsem asi o deset kroků poodešel.

„Nazdar, tati.“

Cyklický fantom byl zlatý disk, který sem zrovna připlachtil od západu.

„Dobré ráno, Fantome.“

„Proč tu necháváš to zařízení? Je to jeden z nemocnějších přístrojů, jaké jsem kdy viděl.“

„Já ho tu nenechávám, ale zrovna jsem chtěl přivolat Znak Logru, a nemyslím, že se spolu zvlášť dobře snášejí. Dokonce si nejsem jistý, jak se budu Logru líbit já — poté, co jsem dosáhl sladění s vyšším řádem Vzoru.“

„Možná bych měl poodletět a zajít se sem podívat později.“

„Nechoď daleko.“ řekl jsem. „Možná se ti podaří mě odsud vytáhnout, jestli se objeví nějaké problémy.“

Přivolal jsem Znak Logru; přiletěl a zavěsil se přede mnou do vzduchu — jinak se nestalo nic. Přesunul jsem část svého vědomí do Klenotu, který spočíval na jedné straně valounu, a skrz něj pohlédl na Logrus z jiné perspektivy. Tajuplné. A bezbolestné.

Přenesl jsem se znovu do vlastní lebky, natáhl ruce do údů Logru, vsáhl…

Za méně než minutu jsem tu měl talíř placek z podmáslí, k tomu klobásky, šálek kávy a sklenici pomerančové šťávy.

„Byl bych ti je sehnal rychleji,“ poznamenal Fantom.

„Tím jsem si jistý,“ souhlasil jsem. „Jen jsem zkoušel systémy.“

Jedl jsem a plánoval si, co udělám nejdřív. Když jsem skončil, poslal jsem nádobí, odkud přišlo, došel si pro Klenot, pověsil si ho kolem krku a vzhlédl.

„Tak, Fantome. Je čas vydat se zpátky do Amberu.“

Zvětšil se, otevřel a klesl, takže jsem stál před zlatým kruhem. Udělal jsem krok dopředu —

— a byl zase ve svém pokoji.

„Díky,“ řekl jsem.

„Ne nada, tati. Poslechni, chci se tě na něco zeptat: Když sis přivolával snídani, všiml sis na tom, jak se Logrus choval, něčeho neobvyklého?“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se cestou k umyvadlu.

„Začněme tělesnými počitky. Zdál se ti… lepkavý?“

Je to sice trochu divný způsob, jak to popsat, ale vlastně jsem měl pocit, že se vyprošťuji trochu déle než obvykle. Proč se ptáš?“

„Právě mě napadla taková zvláštní myšlenka. Znáš magii Vzoru?“

„No ano, ale logrová verze mi jede líp.“

„Možná je budeš chtít vyzkoušet oba — a porovnat, jestli budeš mít příležitost.“

„Proč?“

„Vlastně jsem začal trpět předtuchami. Řeknu ti to, jakmile si ověřím tuhle.“

Cyklický fantom zmizel.

„Kristepane,“ řekl jsem a umyl si obličej.

Vyhlédl jsem z okna; venku poletovalo pár sněhových vloček. Vytáhl jsem ze zásuvky svého psacího stolu klíč. Několik věcí jsem chtěl vyřídit okamžitě.

Vyšel jsem na chodbu. Udělal jsem sotva pár kroků, když tu ke mně dolehl nějaký zvuk. Zastavil jsem se a naslouchal. Pak jsem zase vyrazil, minul schodiště, a jak jsem postupoval, zvuk zvolna sílil. Než jsem došel k dlouhé chodbě, na které ležela knihovna, věděl jsem, že se vrátil Random, protože nikoho jiného, kdo by uměl takhle bubnovat, jsem neznal — a nikoho, kdo by se odvážil vzít královy bubny, kdyby to uměl.

Pokračoval jsem kolem pootevřených dveří na roh, kde jsem zahnul doprava. Nejdřív mě napadlo, že vejdu, vrátím mu drahokam a pokusím se vysvětlit, co se stalo. Pak mi na mysli vytanula Flořina rada, že cokoliv čestného, přímého a otevřeného tě tu vždycky přivede do nesnází. I když bych jí nerad přiznával, že vyslovila obecné pravidlo, bylo očividné, že zrovna v tomhle případě bych se nevyhnutelně odsoudil ke zdlouhavému vysvětlování, když tu byly jiné věci, kterým jsem se chtěl věnovat — navíc se mohlo stát, že bych dostal nakázáno, abych některé z nich nedělal.

Došel jsem ke vzdálenějšímu vchodu do jídelny, kde jsem se rychle rozhlédl a konstatoval, že je prázdná. Výborně. V pravé části místnosti, pokud jsem si vzpomínal, byl vysunovací panel, který vedl do dutého úseku zdi vedle knihovny, vybavený kolíky nebo možná žebříkem, aby se dalo vylézt ke skrytým dveřím od galerie v knihovně. Mohl jsem se tudy také dostat dolů — šachtou točitého schodiště a do jeskyní pod hradem, jestli mi sloužila paměť. Nikdy jsem nehodlal tuto část zkoušet — doufal jsem, že k tomu nebudu mít důvod — ale v současné době jsem byl v rodinné tradici namočený natolik, že jsem si chtěl trochu zašpehovat; několik nezřetelných poznámek zaslechnutých pootevřenými dveřmi naznačovalo, že tam Random není sám. Jestli je skutečně vědění moc, potřeboval jsem všechno, co mi padne pod ruku, protože už nějaký čas jsem se cítil obzvlášť zranitelný.

Ano, panel se odsunul; vmžiku jsem byl uvnitř a vyslal napřed své přízračné světlo. Rychle jsem vyšplhal nahoru a pomalu a tiše otevřel panel v horním patře, který kdosi zakryl širokou židlí — pocítil jsem vůči tomu neznámému vděčnost. Dařilo se mi vyhlížet zpoza pravého opěradla, aniž bych se vystavoval přílišnému nebezpečí z odhalení — a měl jsem slušný výhled na severní konec místnosti.

Random bubnoval, před ním seděl a poslouchal Martin, od hlavy k patě v řetězech a kůži. Random předváděl něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl. Hrál pěti paličkami. Dvě držel v rukou, dvě v podpaží, jednu mezi zuby. Při hraní je prohazoval, takže ta, kterou měl v puse, sklouzla do pravého podpaží, ta z pravého podpaží nahradila paličku v pravé ruce, kterou přehodil do ruky levé, levá se vznesla do levého podpaží a poslední mu skončila v zubech; to vše bez vynechání jediného úderu. Bylo to hypnotizující. Zíral jsem na něj, dokud číslo neskončilo. Jeho staré kotlíky se stěží daly srovnávat se snem rokového bubeníka — se soupravou z průsvitné umělé hmoty, která zahrnovala obrovské činely vybalancované mezi strunovými bubínky, pár kotlů a záplavou tamtamů, to celé zářící jako Coralin ohnivý kruh. Randomova souprava předcházela časy, ve kterých strunové bubínky zhubly a znervózněly, kotle se smrskly, činely postihla akromegalie a začaly bzučet.

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ zaslechl jsem Martina.

Random pokrčil rameny.

„Sou to takový srandičky,“ řekl. „Naučil sem se to od Freddieho Moora, někdy ve třicátejch letech, buď ve Viktorii, nebo ve Vanguardu, když byl s Art Modes a Maxem Kaminskym. Už si přesně nepamatuju, kde to bylo. Tenkrát se hrálo na estrádách, bez mikráků a s mizernejma světlama. Řek mi: buď vytáhneš parádní čísla, nebo se voblíkneš jak šašek. Jinak publikum ztratí zájem.“

„Škoda, že se museli lidem takhle podbízet.“

„Jasan, vás by ani nenapadlo voblíkat se jak šašci nebo žonglovat s nástrojema.“

Rozhostilo se ticho. Martin stál zády, takže jsem mu neviděl do obličeje. Pak řekl, „Myslel jsem to jinak.“

„Jo, já taky,“ odpověděl Random. Nadhodil si tři z paliček a začal zase hrát

Pohodlně jsem se posadil a poslouchal. Po chvíli jsem se zase napřímil — přidal se altsaxofon. Pohlédl jsem dolů; Martin stál a hrál, pořád ještě obrácený zády ke mně. Musel ho mít položený na podlaze, za svou židlí. Melodie mi trochu připomínala Ritchieho Cola a vlastně se mi líbila; docela mě to překvapilo. Poslouchalo se to pěkně, cítil jsem však, že tam zrovna teď nepatřím. Opatrně jsem ustoupil, otevřel panel, protáhl se jím a zavřel ho. Sešplhal jsem dolů a vypořádal se s druhým panelem — pak jsem se rozhodl, že si cestu zkrátím jídelnou, abych nemusel znovu obcházet vchod do knihovny. Hudba mě ještě nějaký čas provázela a já si přál, abych se byl naučil Mandorovo kouzlo na zachycení zvuků do drahých kamenů; i když jsem si nebyl jistý, jak by se Klenotu Vládce líbilo obsahovat Blues divého muže.

Představoval jsem si, že půjdu východní chodbou k místu, kde se v blízkosti mých pokojů křižuje se severní, zahnu doleva, vyjdu po schodech ke královskému apartmá, zaklepu a vrátím diamant Vialle, od které jsem očekával, že bude shovívavější. A i kdyby ne, stejně to radši budu vysvětlovat jí než Randomovi. Mohl jsem vynechat dost věcí, na které by ji nenapadlo se ptát. Samozřejmě, Random se svými otázkami mě nakonec nemine. Ale čím později, tím lépe.

Ale tu jsem si uvědomil, že procházím kolem pokojů svého otce. Vzal jsem s sebou klíč, abych se tam stavil později, z důvodů, které jsem považoval za zřejmé. Přesto, když už jsem byl tady, mohl jsem si ušetřit čas. Odemkl jsem, otevřel a vstoupil.

Stříbrná růže z vázy na prádelníku zmizela. Divné. Pohnul jsem se směrem k ní. Z vedlejší místnosti ke mně dolehl zvuk hlasů, ale na to, abych porozuměl slovům, byla příliš tichá. Ztuhl jsem. Klidně tam mohl být. Ale člověk přece nevtrhne do cizí ložnice jen tak, zvlášť když je pravděpodobné, že majitel má společnost, notabene když je to pokoj vašeho otce a vy jste museli odemknout venkovní dveře, abyste se vůbec dostali tam, kde jste. Náhle jsem se cítil velice nesvůj. Chtěl jsem odsud, a to rychle. Rozepnul jsem přezku svého pásu. Visel z něj Grayswandir v pochvě, která mu tak docela neseděla. Neodvážil jsem se ani o krok dál — pověsil jsem ho na jeden z věšáků na zdi, vedle nepromokavého pláště, kterého jsem si předtím nevšiml. Pak jsem vyklouzl a zamkl za sebou tak tiše, jak to jen šlo.

Zvláštní. Opravdu přicházel a odcházel pravidelně a nějakým způsobem se mu dařilo unikat pozornosti? Nebo byly jevy, ke kterým v jeho pokojích docházelo, úplně jiného druhu? Občas jsem slýchával, že některé ze starších místností mají dveře sub specie spatium — pokud jste přišli na to, jak je aktivovat —, které poskytovaly naprosto soukromý prostor včetně soukromých možností, jak se dostat dovnitř a ven. Další věc, na kterou bych se měl Dworkina zeptat. Možná mám pod postelí kapesní vesmír. Nikdy jsem se nedíval.

Obrátil jsem se a rychle odcházel. Pak jsem nedaleko rohu zpomalil. Dworkin měl dojem, že mě před Vzorem chránil Klenot Vládce — jestli se opravdu chystal ublížit mi. Na druhé straně Klenot sám, pokud se nosil moc dlouho, mohl svému vlastníkovi způsobit škodu. Proto mi doporučil, abych si trochu odpočinul a pak svou mysl vpustil do matrice drahokamu. Měl jsem si tak v sobě vytvořit záznam vyšší moci Vzoru a do jisté míry získat odolnost vůči útokům Vzoru samého. Zajímavá domněnka. A víc to taky nebylo: domněnka.

Když jsem došel k příčné chodbě, jejíž levé rameno vedlo ke schodišti a pravé k mému apartmá, zaváhal jsem. Šikmo přede mnou, vlevo, proti Benediktovým pokojům užívaným jen zřídka, byl obývací pokoj. Zamířil jsem k němu, vešel a usadil se do těžké židle v rohu. Netoužil jsem po ničem jiném, než vypořádat se se svými nepřáteli, pomoci přátelům, dostat své jméno ze všech černých listin, na kterých v současné době figurovalo, najít svého otce a vyřešit nějak situaci se spící tygou. Pak jsem mohl pomýšlet na dokončení svého přerušeného Wanderjahru. To všechno vyžadovalo, jak jsem si uvědomil, abych znovu zvážil tu téměř řečnickou otázku: Kolik chci, aby toho o mých záležitostech věděl Random?

Vybavil se mi, jak hraje duet se svým synem, který se mu odcizoval. Vyrozuměl jsem, že sám byl kdysi dost divoký a násilnický, na jednom místě se dlouho nezdržel a do kralování v tomhle jedinečném světě se mu moc nechtělo. Ale rodičovství, manželství a Jednorožcova volba na něm, jak se zdálo, zanechaly znatelné stopy; prohloubily jeho charakter, předpokládám — za cenu spousty zábavy, se kterou se musel rozloučit. Zrovna teď to vypadalo, že má pořádné starosti s tou záležitostí Kašfa-Begma. Možná se právě rozhodl pro úkladnou vraždu a připojil se, aby zachoval komplex politických sil Zlatého kruhu v rovnováze, k nějaké dost nevýhodné smlouvě. A kdo ví, co se kde chystá, aby to jeho situaci ještě víc ztížilo. Opravdu jsem chtěl tohoto muže zatahovat do něčeho, co jsem si třeba mohl vyřešit sám, a to tak, aby se o tom nikdy nedověděl, a dokonce aby ho to nijak neobtěžovalo? Na druhou stranu, pokud bych ho do toho zasvětil, zdálo se pravděpodobné, že na mě uvalí nějaká omezení — a to by mohlo brzdit mou schopnost reagovat na nepředvídané události, které podle všeho tvořily součást mého každodenního života. Navíc by to mohlo přinést na přetřes jinou záležitost, která byla před mnoha lety uložena ad acta.

Nikdy jsem nepřísahal věrnost Amberu. Nikdo mě o to nikdy nežádal. Koneckonců jsem byl Corwinův syn, přišel jsem do Amberu rád a považoval jsem ho za svůj domov až do doby, kdy jsem odešel na Stín Země, kam chodilo do školy tolik Ambeřanů. Vracel jsem se často a vypadalo to, že vycházím s každým. Opravdu jsem nechápal, proč by koncept dvojího občanství neměl vyhovovat.

Přesto bych býval radši, kdyby na tuhle věc vůbec nedošlo. Myšlenka, že by mě nutili vybrat si mezi Amberem a Dvory, se mi vůbec nelíbila. Nechtěl jsem to udělat ani pro Jednorožce a Hada, ani pro Vzor a Logrus a už vůbec ne pro některý z královských rodů.

Z toho všeho vyplývalo, že Vialla by neměla znát můj příběh ani v hrubých rysech. Jakákoliv verze by nakonec vyžadovala vysvětlování a objasňování. Kdyby však byl Klenot vrácen a jeho osudy zůstaly tajemstvím, nikoho by nenapadlo, že s tím mám něco společného, a všechno by bylo v pořádku. Copak mohu lhát, když se mě nikdo na nic neptá?

Pohrával jsem si s tou myšlenkou ještě trochu déle. Nedělám vlastně nic jiného, než že se snažím ušetřit unaveného, těžce zkoušeného muže nadbytečného břemene starostí. Nebylo nic, co by pro mě mohl nebo měl udělat. Ať už šlo mezi Vzorem a Logrem o cokoliv, bylo to patrně důležité hlavně jako záležitost metafyzická. Nedovedl jsem si představit, že by to mohlo mít nějaké praktické, zlé či dobré, důsledky. A jestli uvidím, že se k něčemu schyluje někdy v budoucnosti, mohu to vždycky říct Randomovi dodatečně.

Fajn. Tohle je jeden z kladů logického myšlení. Všechno se dá rozebrat tak, aby ses cítil ctnostně, a ne třeba provinile. Protáhl jsem se a zamnul si ruce.

„Fantome?“ zkusil jsem to potichu.

Nic.

Sáhl jsem pro karty, ale jen jsem se jich dotkl, bleskl místností světelný kruh.

„Ty jsi mě slyšel,“ řekl jsem.

„Cítil jsem, že mě potřebuješ,“ opravil mě.

„To je jedno,“ mávl jsem rukou, přetáhl si řetěz Klenotu přes hlavu a podržel kámen před sebou. „Myslíš, že bys ho dokázal vrátit do tajné přihrádky v královském apartmá tak, aby o tom nikdo nevěděl?“ zeptal jsem se.

„Radši bych na to moc nesahal,“ odpověděl Fantom. „Nevím, co by jeho struktura mohla udělat s mojí strukturou.“

„No dobře,“ řekl jsem. „Snad si s tím nějak poradím sám. Ale teď přišel čas, abych si prověřil jednu hypotézu. Jestli mě Vzor napadne, pokus se poslat mě do bezpečí.“

„Výborně.“

Položil jsem kámen na vedlejší stůl. Uvědomil jsem si, že jsem se přikrčil v očekávání smrtelného úderu. Uvolnil jsem ramena. Zhluboka jsem se nadechl. Nic se nedělo. Možná měl Dworkin pravdu a Vzor mě nechá na pokoji. Řekl mi také, že nyní bych měl být schopný přivolat Vzor v Klenotu — stejným způsobem jako volám Znak Logru. V magii Vzoru existovala kouzla, která se dala vypracovat pouze tímto způsobem, Dworkin se však nenamáhal, aby mě do jejich užívání zasvětil. Naznačil, že kouzelník by měl být schopen pochopit systém sám. Rozhodl jsem se, že tohle může počkat. Neměl jsem vůbec náladu zabývat se Vzorem v kterémkoliv z jeho vtělení. „Tak co, Vzore,“ řekl jsem. „Smažeme to?“ Žádná odpověď.

„Řekl bych, že ví, kde jsi a co jsi právě udělal,“ podotkl Fantom. „Cítím jeho přítomnost. Možná jsi z toho venku.“

„Možná,“ souhlasil jsem, vytáhl trumfy a začal se jimi probírat.

„Komu chceš volat?“ zeptal se Fantom.

„Zajímá mě Luke,“ řekl jsem. „Rád bych se podíval, jestli je v pořádku. A myslím na Mandora. Předpokládám, žes ho poslal na bezpečné místo.“

„Á — jenom to nejlepší,“ odpověděl Fantom. „Totéž královna Jasra. Ji taky chceš?“

„Ani ne. Vlastně bych neřekl, že někoho z nich chci. Jen jsem se chtěl podívat —“

Ještě jsem nedomluvil a Fantom zhasl. Nebyl jsem si tak docela jistý, že jeho dychtivost zavděčit se je nějaké zlepšení oproti jeho dřívější agresivitě. Vzal jsem Lukovu kartu a vnořil se do ní. Zaslechl jsem, že někdo prochází po chodbě. Kroky minuly mé dveře.

Cítil jsem Lukovo vědomí, ale obraz nenaskočil; nemohl jsem posoudit jeho situaci.

„Slyšíš mě, Luku?“ zjišťoval jsem.

„Jo,“ odpověděl. „Jsi v pořádku, Merle?“

„Já ano,“ řekl jsem. „A co ty? To byla pořádná rvačka, co jsi —“

„Nic mi není.“

„Slyším tě, ale nic nevidím.“

„Vypnul jsem obraz. Víš, jak se to dělá?“

„Nikdy jsem se tím nezabýval. Musíš mě to naučit. Pročs to vlastně udělal?“

„Někdo by mohl navázat spojení a domyslet si, k čemu se chystám.“

„Jestli si plánuješ přepadení Amberu, tak mě teda dost vytočíš.“

„Ale neblázni! Víš, že sem přísahal. Tohle je něco úplně jinýho.“

„Myslel sem, že tě Dalt zajal.“

„Moje postavení se nezměnilo.“

„No, jednou už tě skoro zabil a podruhý ti pěkně namlátil.“

„Poprvé zapad do amokovýho kouzla, který po sobě nechal Sharu jako past. Podruhý to byla obchodní záležitost. Já to zvládnu. Ale teď je zrovna všechno, co chystám, strašně tajný, a já musím běžet. Měj se.“

A Luke, či jeho hlas, byl pryč.

Kroky se zastavily a já slyšel ťukání na některé z vedlejších dveří. Za chvíli se dveře otevřely, pak zavřely. Neslyšel jsem, že by někdo promluvil. Protože to byly jedny z vedlejších dveří a nejbližší pokoje byly moje a Benediktovy, začalo mi to vrtat hlavou. Byl jsem si skoro jistý, že Benedikt doma není, a mimoto jsem si vzpomněl, že jsem za sebou nezamkl, když jsem odcházel. Takže…

Sebral jsem Klenot Vládce, přešel pokoj a vykročil na chodbu. Zkusil jsem Benediktovy dveře. Zamčené. Rozhlédl jsem se po chodbě, došel zpět ke schodišti a zkontroloval, jestli někdo není tam. Nikoho jsem nespatřil. Pak jsem se vydal k vlastnímu bytu a postál chvíli u svých dveří, jestli něco nezaslechnu. Nic. Jediné další možnosti byly Gérardovy pokoje kus dál v postranní chodbě a Brandovy, které byly za mými. Uvažoval jsem, že — v duchu současných úprav a změn, které popadly Randoma — zbourám zeď a přidám Brandovy pokoje ke svým, čímž by vznikl byt úctyhodných rozměrů. Zrazovaly mě od toho pověsti, že u něj straší, a kvílení, které jsem občas sám pozdě v noci slýchal.

Trochu jsem se prošel a zaklepal jak na Brandovy, tak na Gérardovy dveře. Nikdo neodpovídal a oboje byly zamčené. Podivnější a podivnější.

Když jsem se dotkl Brandových dveří, Frakira rychle zapulzovala — na několik okamžiků jsem zostražitěl, ale nic nečekaného se nestalo. Už jsem to chtěl pustit z hlavy jako rušivou reakci na pozůstatky tajemných kouzel, která jsem tu občas viděl poletovat, když tu jsem si všiml, že Klenot Vládce vysílá rytmické impulzy.

Zvedl jsem řetěz a zahleděl se do kamene. Ano, něco se tam objevilo. Spatřil jsem chodbu za rohem, dveře od mých pokojů a mezi nimi na zdi obraz. Vchod nalevo — ten, který vedl do mé ložnice — byl červeně olemován a střídavě se rozsvěcoval a hasl. Znamenalo to, že se mu mám vyhnout, nebo tam běžet? To je ten problém s mystickými radami.

Šel jsem zpátky a zahnul za roh. Tentokrát mi drahokam — který možná vycítil mou nejistotu a rozhodl se, že je na místě informaci nějak upravit — ukázal, jak se blížím k označeným dveřím a otevírám je. Samozřejmě, tyto dveře byly zavřené…

Zalovil jsem po klíči; dumal jsem o tom, že tam ani nemohu vtrhnout s obnaženým mečem, protože jsem se právě zbavil Grayswandiru. Přesto mi pořád zbývalo několik rafinovaných kouzel. Možná mě některé zachrání, jestli půjde do tuhého. A možná taky ne.

Otočil jsem klíčem a rozrazil dveře.

„Merle!“ vyjekla a já viděl, že to je Coral. Stála vedle mé postele, na které spočívala její domnělá sestra tyga. Rychle schovala jednu ruku za záda. „To jsem se lekla.“

„Vice versa,“ odpověděl jsem, i když by se to do tharijštiny přeložit dalo. „Tak co se děje?“

„Jen jsem se tu stavila, abych ti řekla, že jsem našla otce a předložila mu tu historku o Chodbě zrcadel, jak jsi mi poradil. Je tu opravdu něco takového?“

„Ano. Není ale uvedená v průvodcích. Objevuje se a mizí. Tak ho to uklidnilo?“

„Hm. Ale teď chce vědět, kde je Nayda.“

„To je problém.“

„Ano.“

Červenala se a uhýbala pohledem. Taky si zřejmě uvědomovala, že jsem si jejích rozpaků všiml.

„Řekla jsem mu, že se možná vydala na obhlídku jako já,“ pokračovala, „a že se po ní zeptám.“

„Hm.“

Pohlédl jsem na Naydu. Coral okamžitě popošla dopředu a otřela se o mě. Položila mi ruku na rameno a přitáhla mě k sobě.

„Myslela jsem, že půjdeš spát,“ řekla.

„To jsem taky šel. Už jsem se vyspal. Teď zrovna jsem si vyřizoval nějaké pochůzky.“

„To nechápu.“

„Časové dráhy,“ vysvětlil jsem. „Snažil jsem se být hospodárný. Jsem odpočatý.“

„Neuvěřitelné,“ řekla a letmo mě políbila. „To jsem ráda, že sis odpočinul.“

„Coral,“ řekl jsem a krátce ji objal, „Nemusíš ze mě dělat hlupáka. Víš dobře, že když jsi odešla, usínal jsem vstoje. Nemělas důvod předpokládat, že mě najdeš vzhůru, pokud přijdeš tak brzy.“

Chytil jsem ji za levé zápěstí, do té doby schované za zády, a přitáhl je dopředu, mezi nás. Překvapilo mě, jak je silná. Ani jsem se nesnažil ruku rozevřít; mezi prsty bylo vidět, co v ní má. Byla to jedna z kovových koulí, které Mandor s oblibou používal k přípravě improvizovaných kouzel. Pustil jsem ji. Neodtáhla se, jen řekla, „Já ti to vysvětlím,“ a konečně se mi podívala do očí.

„To bych rád,“ odpověděl jsem. „Vlastně by bývalo lepší, kdybys to udělala trochu dřív.“

„Možná je to, cos slyšel — že totiž zemřela a její tělo obývá démon — pravda. Ale v poslední době se ke mně chovala hezky. Stala se z ní sestra, po jaké jsem vždycky toužila. Pak jsi mě přivedl sem a já ji uviděla takhle a nevěděla, co s ní zamýšlíš doopravdy —“

„Coral, věř mi, že bych jí neublížil,“ přerušil jsem ji. „Dlužím jí — to — za věci, které pro mě udělala dřív. Když jsem, mladý a nezkušený, odešel na Stín Země, patrně mi několikrát zachránila život. Nemusíš si dělat starosti kvůli tomu, že je tady.“

Sklonila hlavu ke straně a přimhouřila oči.

„Z toho, cos mi řekl,“ odpověděla, „jsem to nemohla uhodnout. Přišla jsem zpátky a doufala, že se nějak dostanu dovnitř, ty že budeš tvrdě spát a já budu schopná kouzlo zlomit, nebo aspoň zvednout natolik, abych si s ní mohla promluvit. Potřebovala jsem se sama přesvědčit, jestli je má sestra — nebo něco jiného.“

Povzdechl jsem si. Napřáhl jsem levou ruku, abych jí stiskl rameno, a uvědomil si, že v ní pořád ještě svírám Klenot Vládce. Stiskl jsem jí tedy paži pravou rukou a řekl, „Podívej, já to chápu, bylo to ode mě hrozně netaktní, že jsem ti tvou sestru ukázal takhle beze všeho a neřekl ti trochu víc. Má jediná omluva je, že jsem byl strašně unavený. Promiň. Ujišťuji tě, že necítí žádnou bolest Ale opravdu se teď v tom kouzle nechci vrtat — není moje —“

Právě v tu chvíli Nayda tiše zasténala. Chvíli jsem ji pozoroval, ale nestalo se nic jiného.

„Vytrhlas tu kouli ze vzduchu?“ zeptal jsem se. „Nevzpomínám si, že bych byl některou viděl v pozici závěrečného kouzla.“

Coral zavrtěla hlavou.

„Ležela jí na prsou. Měla přes ni jednu ruku,“ odpověděla.

„Co tě přimělo, aby ses tam podívala?“

„Ta poloha vypadala nepřirozeně, to je všechno. Tady ji máš.“

Podala mi kouli. Vzal jsem ji a potěžkal na dlani pravé ruky. Neměl jsem nejmenší tušení, jak fungují. Ty kovové koule byly pro Mandora totéž, co pro mě Frakira — ukázka charakteristické osobní magie, která vyrostla z jeho podvědomí v nitru Logru.

„Dáš ji zpátky?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „Jak jsem řekl, není to moje kouzlo. Nevím, jak působí, a nehodlám do toho fušovat.“

„Merline…?“ — ozval se z místa, kde ležela Nayda, šepot. Oči měla stále zavřené.

„Radši bychom si měli jít povídat do vedlejšího pokoje,“ poznamenal jsem. „Ale nejdřív na ni vložím jedno ze svých vlastních kouzel. Jen prosté uspávací —“

Vzduch za Coral zajiskřil a zavířil a ona musela z mého pohledu uhodnout, že se něco děje, protože se otočila.

„Merle, co to je?“ zeptala se a ustoupila směrem ke mně, když uviděla zlatý oblouk.

„Fantome?“ řekl jsem.

„Správně,“ odpověděl. „Jasra nebyla tam, kde jsem ji nechal. Ale přinesl jsem ti bratra.“

Mandor, pořád ještě převážně v černém, s kšticí stříbrných vlasů se objevil zčistajasna, pohlédl na Coral a Naydu, upřel zrak na mě, začal se usmívat, vykročil vpřed. Pak jeho zrak sklouzl ke straně a on se zarazil. Vytřeštil oči. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak vylekaného.

„Zatracený Oko Chaosu!“ zvolal a mávnutím ruky přivolal ochrannou clonu. Jak jsi k tomu přišel?“

O krok ustoupil. Oblouk se okamžitě složil do písmene O, zdobeného zlatým listem, a Fantom proklouzl místností a zastavil se ve vzduchu po mé pravici.

Nayda na mé posteli se náhle posadila a začala kolem sebe vrhat divoké pohledy.

„Merline!“ vykřikla. „Jsi v pořádku?“

„Zatím ano,“ odpověděl jsem. „Nedělej si starosti. Uklidni se. Všechno je v pořádku.“

„Kdo strkal prsty do mých kouzel?“ zeptal se Mandor, když Nayda přehodila nohy přes okraj postele, a Coral se přikrčila.

„Byla to taková nehoda,“ řekl jsem.

Otevřel jsem pravou ruku. Kovová koule se okamžitě vznesla a vystartovala jeho směrem. Jen tak tak že nezasáhla Coral, jejíž ruce teď zaujímaly všeobecně obrannou pozici podle pravidel vojenského umění. Zdálo se však, že si není úplně jistá, proti čemu či komu by se měla bránit. Takže se pořád otáčela — Mandor, Nayda, Fantom, a znova…

„Klid, Coral,“ řekl jsem, „nehrozí ti žádné nebezpečí.“

„Levé oko Hada!“ vykřikla Nayda. „Osvoboď mě, ó ty, který nemáš tělo, a já se zaručím svým!“

Frakira mě mezitím nepřestávala varovat, že všechno není v pořádku, pro případ, že bych si toho nevšiml.

„Co se to tu sakra děje?“ zaječel jsem.

Nayda vyskočila, bleskurychle se nahnula dopředu, nepřirozenou démonní silou mi z ruky vyrvala Klenot Vladce, odstrčila mě a vyběhla na chodbu.

Málem jsem upadl, ale nakonec se mi podařilo udržet rovnováhu.

„Chyť tu tygu!“ volal jsem a Cyklický fantom bleskl kolem mne, následován Mandorovými koulemi.