Roger Zelazny

RYTÍŘ STÍNŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola osmá

A tak jsem vykročil. Černá linie nevzbuzovala týž pocit jako ty zářivé pod Amberem. Zem, na kterou jsem došlapoval, jako by byla mrtvá, třebaže když jsem nohy zvedal, cítil jsem tah a slyšel praskání.

„Merline!“ volal Jurt. „Co mám dělat?“

„Jak to myslíš?“ křikl jsem zpět

„Jak se odsud dostanu?“

„Vyjdi ze dveří a začni se přemísťovat Stínem,“ řekl jsem. „Nebo jdi za mnou Vzorem, a ať tě pak pošle, kam budeš chtít.“

„Nezdá se mi, že bys mohl cestovat Stínem takhle blízko Amberu, nebo ano?“

„Možná jsme opravdu moc blízko. Tak se seber, odejdi fyzicky a přemísti se pak.“

Nezastavoval jsem se. Drobné praskání se teď ozývalo, kdykoliv jsem udělal krok.

„Ztratil bych se v jeskyních, kdybych se o to pokusil.“

„Tak pojď za mnou.“

„Vzor mě zničí.“

„Slíbil, že ne.“

Pohrdavě se zasmál.

„A ty mu věříš?“

„Jestli chce, abych to udělal pořádně, nemá na vybranou.“

Došel jsem k prvnímu porušení Vzoru. Rychlý pohled do Klenotu mi ukázal, kudy by linie měla vést. S jistou úzkostí jsem udělal první krok za viditelné značení. Pak další. A další. Když jsem konečně mezeru přešel, měl jsem chuť ohlédnout se. Místo toho jsem čekal, až mi výhled umožní přirozené zakřivení dráhy. Když se tak stalo, spatřil jsem, že ta část linie, kterou jsem už prošel, začala zářit přesně jako skutečný Vzor. Roztroušené světélkování jako by v ní bylo absorbováno, takže oblast mezer potemněla. Jurt stál nedaleko začátku.

Zachytil můj pohled.

„Já nevím, Merline,“ řekl, „já prostě nevím.“

„Jurt, kterého jsem znal, by nebyl měl dost odvahy, aby to zkusil,“ podotkl jsem.

„Já taky ne.“

„Jak jsi řekl, naše matka jím prošla. S největší pravděpodobností ty geny máš. Ksakru! Jestli se mýlím, bude po všem, než si to stačíš uvědomit.“

Udělal jsem další krok. Nevesele se zasmál.

Pak řekl, „Ksakru,“ a vstoupil na Vzor.

„Hej, jsem pořád naživu,“ zavolal. „Co teď?“

„Nezastavuj se,“ řekl jsem. „Pojď za mnou. Jdi pořád dál. A nepřekračuj linii, nebos dohrál.“

Cesta zase zatáčela, a jak jsem změnil směr, ztratil jsem ho z očí. Šel jsem dál a postupně si uvědomoval bolest v pravém kotníku — patrně výsledek všeho toho chození a lezení. Zvyšovala se při každém kroku. Byla horká a brzy se skoro nedala vydržet. Natrhl jsem si nějak šlachu? Nebo—

No samozřejmě. Teď jsem ucítil pálící se kůži.

Zalovil jsem rukou v místech, kde byla na mých botách pochva, a vytáhl tesák Chaosu. Sálal z něj žár. Blízkost Vzoru se projevovala. Nemohl jsem si ho nechat ani o chvíli déle.

Rozmáchl jsem se a hodil ho přes Vzor přímo před sebe, k tomu konci místnosti, kde byly dveře. Automaticky jsem sledoval jeho dráhu. Ve stínu, do kterého mířil, se něco pohnulo. Stál tam muž a pozoroval mě. Tesák narazil do zdi a spadl na podlahu. Muž se sklonil a zvedl ho. Zaslechl jsem uchechtnutí. Následoval prudký pohyb a tesák opisoval nový oblouk nad Vzorem, tentokrát směrem ke mně.

Přistál vpravo přede mnou. Jakmile se dotkl Vzoru, zalily ho rozstřikující se, syčící modré plameny o dost vyšší než já. Trhl jsem sebou a zpomalil, třebaže jsem věděl, že by mi nijak trvale neublížily — pak jsem pokračoval dál. Procházel jsem teď dlouhým čelním obloukem; cesta tu ubíhala jen pomalu.

„Zůstaň na linii,“ zavolal jsem na Jurta. „Vůbec si takových věcí nevšímej.“

„Rozumím,“ řekl. „Kdo to je?“

„Ať se propadnu, jestli to vím.“

Pokračoval jsem dál. Ohnivý kruh se přiblížil. Býval bych rád věděl, co by si o mé současné situaci pomyslela tyga. Prošel jsem další zatáčkou a získal výhled na podstatnou část své dosavadní trasy. Vyrovnaně se třpytila a Jurt po ní kráčel energicky, přesně v mých šlépějích, s plameny nyní po kotníky — mně sahaly skoro po kolena. Koutkem oka jsem zahlédl pohyb v té části místnosti, kde stál cizinec.

Muž vyšel ze svého tmavého výklenku; pohyboval se pomalu, pozorně a držel se při zdi. Přinejmenším se nezdálo, že by se chystal projít Vzor. Mířil k místu, které leželo téměř přesně naproti jeho začátku.

Neměl jsem na vybranou — musel jsem sledovat svou trať, která se různě křivila a zatáčela, takže jsem ho ztrácel z očí. Došel jsem k dalšímu zlomu ve Vzoru, a když jsem jím procházel, cítil jsem, jak se zaceluje. Zároveň jako by odněkud zazněla velmi tichá hudba, takřka na hranici slyšitelnosti. Také se mi zdálo, že vzrostla rychlost proudění v zářících oblastech; třpyt se vléval do linií a vyrýval tak za mnou ostrou, jasnou cestu. Občas jsem zavolal nějakou radu na Jurta, který byl několik etap za mnou, třebaže ho dráha občas zavedla o prsa přede mě a tak blízko, že bych se ho býval mohl dotknout, kdybych k tomu měl nějaký důvod.

Modré plameny byly teď vyšší, asi do půli stehen, a vlasy na hlavě se mi začaly ježit. Kráčel jsem sérií pomalých zákrut. Do praskání a hudby jsem se zeptal, Tak jak je, Frakiro? Odpovědi jsem se nedočkal.

Zatočil jsem, prošel oblastí vysokého odporu, vyšel ven a hleděl na ohnivou zeď Coralina vězení v centru. Jak jsem ji obcházel, pomalu se mi do zorného pole dostávala protější strana Vzoru.

Cizinec tam stál, plášť límce vyhrnutý. Pod stínem, který mu zakrýval tvář, jsem viděl, jak v úšklebku cení zuby. Trochu mě šokovalo, že stojí uprostřed samotného Vzoru — pozoroval, jak se blížím a zřejmě na mě čekal — dokud jsem si neuvědomil, že vešel zlomem, který jsem se právě chystal opravit.

„Budeš mi muset uhnout z cesty,“ zavolal jsem. „Nemohu se zastavit a nemohu se nechat zastavit.“

Nehýbal se a já si vzpomněl, jak mi otec vyprávěl o souboji, který se odehrál na prvotním Vzoru. Opřel jsem ruku o jílec Grayswandiru.

„Takže já jdu,“ oznámil jsem.

Modrobílé plameny vyšlehly při mém dalším kroku ještě výš a já v jejich světle spatřil jeho obličej. Byl to můj vlastní.

„Ne,“ řekl jsem.

„Ano,“ řekl on.

„Ty jsi tedy poslední duch Logru, kterému mám čelit.“

„Přesně tak,“ odpověděl.

Udělal jsem další krok.

„Nicméně,“ podotkl jsem, „jestli jsi má kopie z doby, kdy jsem prošel Logrem, proč bys mi tu měl překážet? To já, kterým jsem byl tehdy, by se k něčemu takovému nepropůjčil.“

Jeho úšklebek zmizel.

„Já nejsem ty v tomhle smyslu,“ řekl. „Jediný způsob, jak zařídit, aby se vše odehrálo tak, jak se odehrát musí, bylo — pokud tomu dobře rozumím — mou osobnost jistým způsobem syntetizovat.“

„Takže ty jsi já po lobotomii a s příkazem zabít.“

„Tohle neříkej,“ odpověděl. „Zní to ošklivě, a co dělám, je správné. Máme dokonce mnoho společných vzpomínek.“

„Pusť mě a já si pak s tebou promluvím. Mám pocit, že se Logrus mohl pěkně seknout, když se o tenhle trik pokoušel. Já se zabít nechci a ty taky ne. Společně tuhle hru vyhrajeme a ve Stínu je pro dva Merliny místa dost.“

Zpomalil jsem, ale stejně jsem musel udělat další krok. Zrovna teď jsem si nemohl dovolit pohyb přerušit.

Jeho rty se stáhly do tenké linky a on potřásl hlavou.

„Je mi líto,“ řekl. „Přišel jsem na svět, abych žil jednu hodinu — když tě nezabiju. Když tě zabiju, bude mi dán tvůj život.“

Tasil meč.

„Znám tě lépe, než si myslíš,“ řekl jsem. „Ať už jsi strukturu změnil, nebo ne, nemyslím, že to uděláš. Navíc bych mohl být schopen zrušit ten ortel smrti. Už o tom, jak to u vás duchů chodí, něco vím.“

Mávl mečem — podobal se jednomu, který jsem míval před lety — a jeho špička mě téměř zasáhla.

„Je mi líto,“ opakoval.

Tasil jsem Grayswandir, abych meč odrazil. Býval bych hlupák, kdybych to neudělal. Nevěděl jsem, co Logrus s jeho hlavou provedl. Rychle jsem vzpomínal, které šermířské techniky jsem studoval poté, co jsem se stal zasvěcencem Logru.

Ano. Připomnělo mi to Benediktovo utkání s Borelem. Měl jsem od té doby několik hodin šermu v italském stylu, který propůjčoval šermíři rozmáchlejší, zdánlivě ledabylejší obranná gesta s výhodou většího rozsahu. Grayswandir vylétl vpřed, srazil jeho meč ke straně a skončil výpadem. Zápěstí mého protivníka se ohnulo do francouzské kvarty, ale já už byl pod ním, ruku stále nataženou a zápěstí propnuté. Plochou Grayswandiru jsem těžce udeřil do spodní části jeho zbraně a přitom sklouzl pravou nohou podél linie. Okamžitě jsem vykročil levou nohou; vedl jsem zbraň napříč přes jeho tělo, až se koše mečů zaklesly do sebe. Jeho meč se vychýlil do strany a vypadl mu z ruky.

A pak má levá ruka dopadla na vnitřní stranu jeho pravého lokte v manévru, který mě za dob studií naučil jeden kamarád z Vojenského umění — myslím, že tomu říkal zenponage. Tlačil jsem dolů a pokrčil přitom nohy v kolenou. Potom jsem se — proti směru hodinových ručiček — pootočil v bocích. Ztratil rovnováhu a začal padat nalevo ode mne. Jenže to jsem nemohl dopustit. Měl jsem zvláštní pocit, že kdyby skončil na samotném Vzoru, vybuchne jako ohňostroj. Takže jsem se snížil ještě o několik palců, přesunul ruku na jeho rameno a strčil do něj tak, aby padl zpět do oblasti zlomu.

Vtom jsem uslyšel zaječení a po mé levici se mihla hořící postava.

„Ne!“ vykřikl jsem a natáhl se po ní.

Ale bylo příliš pozdě. Jurt překročil linii, minul mě a vrazil meč do mého dvojníka, třebaže jeho vlastní tělo se už kroutilo a šlehaly z něj plameny. I z rány mého druhého já se vyřinul oheň. Bez úspěchu se pokusil vstát a padl zpátky.

„Neříkej, že jsem ti nikdy neposloužil, bratře,“ zavolal Jurt. Pak se proměnil ve větrný vír, který se vznesl ke stropu a tam se rozptýlil.

Nedosáhl jsem tak daleko, abych se mohl svého dvojníka dotknout, a okamžik nato už jsem po tom ani netoužil, protože se rychle proměnil v lidskou pochodeň.

Jeho oči se upíraly dopředu a sledovaly Jurtův okázalý odchod. Pak se podíval na mě a pokřiveně se usmál.

„On měl pravdu, víš,“ řekl a vzápětí i jeho pohltil vír.

Chvíli mi trvalo, než jsem překonal ochablost, ale podařilo se mi to a pokračoval jsem ve svém rituálním tanci kolem ohnivého kruhu. Při další obchůzce už po nich nebylo ani památky, jen jejich meče zůstaly tam, kam padly — ležely mi zkřížené přes cestu. Když jsem kolem nich procházel, skopl jsem je ze Vzoru. Plameny mi sahaly až k pasu.

Okolo, zpět, přes. Pravidelně jsem nahlížel do Klenotu, abych se vyvaroval chybných kroků, kus po kusu jsem stehoval Vzor dohromady. Světlo se přelévalo do linií a kromě plamenů uprostřed se Vzor stále více podobal tomu, který jsme měli doma v suterénu.

První závoj přinesl bolestné vzpomínky na Dvory a Amber. Zůstal jsem nezúčastněný a třásl se — pak to přešlo. Druhý závoj smíchal dohromady vzpomínky na San Francisko a mé touhy v něm. Soustředil jsem se na dýchání a předstíral, že jsem jen divák. Plameny tančily kolem mých ramen. Jak jsem tak procházel oblouk za obloukem a ohyb za protiohybem, myslel jsem na řadu půlměsíců. Odpor sílil a já se ho snažil překonat; za chvíli jsem se koupal v potu. Ale to už jsem znal. Vzor nebyl jen okolo, ale i ve mně.

Došel jsem k místu, kde začínaly zmenšující se zákruty — vynaloženému úsilí tu odpovídala vždy menší a menší vzdálenost. Představa rozpouštějícího se Jurta a mé vlastní umírající tváře uprostřed plamenů mě neopouštěla, a vědomí, že běh vzpomínek je navozený Vzorem, mi vůbec nepomáhalo. Popoháněl jsem se vpřed a pořád mi to vadilo.

Když jsem se blížil k Velké zatáčce, rychle jsem se kolem sebe rozhlédl a viděl, že Vzor je nyní úplně opravený. Spojil jsem všechny zlomy novými liniemi a ty nyní zářily jako měsíc v úplňku na černé, bezhvězdné obloze. Další krok…

Poklepal jsem na teplý diamant, který mi visel na krku. Jeho narudlé světlo teď ke mě doléhalo ještě silněji než dříve. Byl bych rád věděl, zda existuje nějaký jednoduchý způsob, jak ho vrátit tam, kam patří. Další krok…

Zvedl jsem Klenot a pozorně se do něj zahleděl. Viděl jsem tam svůj obraz dokončující průchod Velkou zatáčkou a pokračující přímo skrz stěnu plamenů, jako kdyby to nebyl vůbec žádný problém. I když jsem výjev přijal jako radu, připomnělo mi to běžnou praxi Davida Steinberga, se kterou měl zkušenosti Droppa. Doufal jsem, že si Vzor nepotrpí na kanadské žertíky.

Na počátku Zatáčky mě už plameny obklopovaly celého. Stále jsem zpomaloval a mé úsilí rostlo. Jeden bolestivý krok za druhým mě přiváděl blíž a blíž k Poslednímu závoji. Zdálo se mi, že cítím, jak se měním ve výraz čiré vůle; vše, čím jsem byl, se soustředilo k jedinému cíli. Další krok… Bylo mi, jako by mě k zemi táhlo železné brnění. Poslední tři kroky byly nejtěžší; přiváděly vás na hranici zoufalství.

Opět…

V určitém okamžiku se dokonce stal pohyb méně důležitý než úsilí. Nezáleželo už na výsledku, ale na snaze. Má vůle byla plamen; mé tělo dým nebo stín…

A opět…

Oranžové plameny obklopující Coral — viděné skrz clonu z mého přebujelého modrého světla — vypadaly jako hroty stříbrošedé záře. Kulisou praskání a luskání jsem opět zaslechl něco jako hudbu; hluboké adagio, temnou, pulzující melodii připomínající baskytaru Michaela Moora. Pokusil jsem se ztotožnit se s rytmem, pohybovat se ve shodě s ním. Měl jsem pocit, že se mi to nějakým způsobem podařilo — buď, anebo se pokřivil můj smysl pro rytmus —, protože při dalších krocích jsem se pohyboval s pocitem jakési tekuté plynulosti.

Nebo si možná Vzor uvědomil, že mi dluží laskavost a na několik okamžiků povolil. To se nikdy nedovím.

Prošel jsem Posledním závojem, octl se před stěnou z plamenů, která náhle nabyla své původní barvy, a nezastavil se. Můj příští nádech se odbýval mezi plameny.

Coral ležela ve středu Vzoru a vypadala vlastně stejně, jako když jsem ji viděl naposledy — na sobě měla košili barvy mědi a tmavě zelené kamaše — teď se však zdálo, že, natažená přes svůj těžký hnědý plášť, spí. Klekl jsem si na pravé koleno a položil jí ruku na rameno. Nepohnula se. Shrnul jsem jí z obličeje pramen narudlých vlasů a několikrát ji pohladil po tváři.

„Coral?“ řekl jsem.

Nic.

Položil jsem ruku zpět na její rameno a mírně jí zatřásl.

„Coral?“

Zhluboka se nadechla a s povzdechem vydechla, ale neprobudila se.

Zatřásl jsem trochu víc. „Coral, vzbuď se.“

Sklouzl jsem rukou pod její ramena a nadzvihl ji. Její oči zůstaly zavřené. Bylo zřejmé, že je pod vlivem nějakého kouzla. Střed Vzoru byl stěží místo, kam by se mohl povolat Znak Logru, aspoň pokud jste se chtěli vyhnout kremaci. Takže jsem zkusil pohádkový lék. Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Tiše a zhluboka si vzdychla a víčka se jí zachvěla. Ale k sobě nepřišla. Zkusil jsem to znovu — se stejným výsledkem.

„Hergot!“ ulevil jsem si. Na to, abych mohl pracovat na kouzlu, jako bylo tohle, jsem potřeboval volnost pohybu, místo, kde bych měl přístup k nástrojům svého cechu a možnost beztrestně přivolat zdroj svých sil.

Zvedl jsem ji výše a poručil Vzoru, aby nás přenesl do mých komnat v Amberu, kde ve svém vlastním tranzu ležela její tygou posedlá sestra — což měl na svědomí můj bratr, který mě před ní chtěl chránit.

„Doprav nás domů,“ řekl jsem nahlas, abych svému přání dodal váhy.

Nestalo se nic.

Použil jsem silné vizuální představy a ještě jednou ji podepřel vnitřním příkazem.

Ani jsme se nepohnuli.

Jemně jsem Coral položil, vstal a nejchatrnějším úsekem plamenů vyhlédl na Vzor.

„Podívej se,“ řekl jsem, „právě jsem ti udělal velkou laskavost, což z mé strany předpokládalo spoustu námahy a nezanedbatelný risk. Teď chci okamžitě pryč a tu dívku vezmu s sebou. Budeš tak laskav a uděláš to pro mě?“

Plameny na několik okamžiků pohasly. V šeru, které nastalo, jsem si uvědomil, že Klenot bliká jako kontrolka vzkazů na hotelovém telefonu. Zvedl jsem ho a zahleděl se do něj.

Určitě jsem nečekal krátký pornografický film, ale přesně to bylo na programu.

„Mám pocit, že jsem si spletl kanál,“ řekl jsem. „Jestli mi máš něco vzkázat, tak mi to vzkaž. Jinak chci prostě domů.“

Nezměnilo se nic, až na to, že jsem si začal být vědom silné podoby mezi těmi dvěma figurami v Klenotu a Coral a mnou. Děj se odehrával na plášti, v místě, které mi silně připomínalo střed Vzoru — flagrante ad infinitum; vypadalo to trochu jako peprnější varianta obrázku na Staré myslivecké. Kdyby se mohli dívat do nitra Klenotu, který měl ten chasník na krku a do jehož nitra se díval…

„Tak dost!“ křikl jsem. „Tohle je zatracený nesmysl!“ Jestli chceš tantrický rituál, pošlu ti profesionály! Ta dívka není ani vzhůru —“

V Klenotu se opět zablesklo s takovou intenzitou, že mě zabolelo v očích. Pustil jsem ho z ruky. Klekl jsem si, vzal Coral do náručí a postavil se.

„Nevím, jestli už tě někdo procházel od konce,“ řekl jsem, „ale nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat.“

Udělal jsem krok ve směru Posledního závoje. Okamžitě přede mnou vyrostla ohnivá stěna. Jak jsem uskočil, abych se od ní odtáhl, zakopl jsem a dopadl zpět na rozprostřený plášť. Coral jsem přitáhl k sobě, aby ji to nesrazilo do ohně. Dopadla na mě. Zdálo se, že je téměř vzhůru…

Objala mě kolem krku a otřela se o mou tvář. Vypadala teď spíš rozespalá než komatózní. Pevně jsem ji svíral a přemýšlel.

„Coral?“ zkusil jsem to znovu.

„Hm,“ odpověděla.

„Vypadá to, že se odsud dostaneme, jen když se budeme milovat“

„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš,“ vydechla nezřetelně s očima stále zavřenýma.

Takže to nebude tak docela nekrofilie, řekl jsem si a otočil nás na bok, abych dosáhl na ty měděné knoflíky. Po chvíli zamumlala ještě něco, ale konverzace ve vlastním slova smyslu se z toho nevyvinula. Přesto se nedá říct, že by byla k mým pozornostem hluchá, a celý akt rychle nabyl všech běžných rysů, tak obvyklých, že by to náročné nezajímalo. Přišlo mi, že je to docela zajímavý způsob, jak zlomit kouzlo. Snad Vzor skutečně měl smysl pro humor. Nevím.

Plameny pohasly zhruba ve stejnou chvíli, kdy pohasl oheň, abych tak řekl. Coraliny oči se konečně otevřely.

„Zdá se, že tímhle jsme se postarali o ten ohnivý kruh,“ řekl jsem.

„Kdy to přestal být sen?“ zeptala se.

„Dobrá otázka,“ poznamenal jsem, „a odpovědět na ni můžeš jenom ty.“

„Nevysvobodil jsi mě právě z něčeho?“

„Tak by se to asi dalo popsat nejjednodušeji,“ řekl jsem, když se trochu odsunula a rozhlédla se po síni. „Vidíš, jak jsi dopadla, když jsi požádala Vzor, aby tě poslal tam, kam bys měla jít?“ optal jsem se.

„Vidím. Špatně,“ odpověděla.

„Přesně tak,“ usmál jsem se.

Odtáhli jsme se a upravili.

„Je to pěkný způsob, jak se lépe poznat…“ začal jsem, když tu se síň rozechvěla mocným zemětřesením.

„Načasování je tu opravdu vedle,“ řekl jsem — smetlo nás to k sobě a my se úzkostlivě drželi jeden druhého, abychom si poskytli útěchu, když ne podporu.

V okamžiku bylo po všem a Vzor se rozzářil jasněji, než kdy dřív. Potřásl jsem hlavou. Protřel jsem si oči. Něco nebylo v pořádku, i když to vlastně bylo v naprostém pořádku. Pak se ty velké, železem pobité dveře otevřely — dovnitř! — a já si uvědomil, že jsme zpátky v Amberu, v pravém Amberu. Moje třpytivá stezka ještě vedla k prahu, ale rychle mizela a na ní stála malá postava. Než se mi podařilo prohlédnout šero v chodbě, ucítil jsem známou dezorientaci a byli jsme v mé ložnici.

„Nayda!“ vykřikla Coral, jakmile spatřila postavu ležící na mé posteli.

„Ne tak docela,“ řekl jsem. „Chci říct, že tohle je její tělo. Ale duch, který jím vládne, je jiného řádu.“

„Nechápu.“

Zabýval jsem se myšlenkami na osobu, která se chystala překročit hranice Vzoru. Stala se ze mě změť namožených svalů, protestujících nervů a dalších radostí únavy. Přešel jsem ke stolu, kde ještě stála láhev vína, kterou jsem kdysi dávno otevřel pro Jasru. Našel jsem dvě čisté sklenice. Nalil jsem do nich víno.

Podal jsem jednu Coral.

„Nebyla tvoje sestra přednedávnem vážně nemocná?“

„Byla,“ odpověděla.

Pořádně jsem si lokl.

„Ve skutečnosti umírala. Tehdy se jejího těla zmocnil duch tyga — určitý to druh démona — protože Naydě už k ničemu nebylo.“

„Jak to myslíš?“

„Vyrozuměl jsem, že vlastně zemřela.“

Coral se mi podívala do očí. Nenašla tam, co hledala, a místo toho se napila.

„Věděla jsem, že něco není v pořádku,“ řekla. „Od té doby, co byla nemocná, se z ní stal úplně jiný člověk.“

„Byla zlá? Tajnůstkářka?“

„Ne, mnohem hodnější. Nayda byla vždycky potvora.“

„Nevycházely jste spolu?“

„Až donedávna ne. Nic ji nebolí — nebo ano?“

„Ne, jen spí. Je pod vlivem kouzla.“

„Proč ji nepustíš? Nevypadá nebezpečně.“

„Já si nemyslím, že je teď nebezpečná. Vlastně právě naopak,“ řekl jsem. „A pustím ji brzy. Ale bude to muset udělat můj bratr Mandor. Je to jeho kouzlo.“

„Mandor? Já toho o tobě moc nevím — nebo o tvojí rodině. Nemám pravdu?“

„Máš,“ řekl jsem. „A platí to i naopak. Podívej, já ani nevím, co je dneska za den.“ Přešel jsem pokoj a vyhlédl z okna. Bylo světlo. Obloha byla ale zatažená, takže jsem nedokázal odhadnout čas. „Je tu jedna věc, kterou bys měla udělat hned. Zajdi za otcem a řekni mu, že jsi v pořádku. Řekni mu, že jsi se ztratila v jeskyních, nebo že jsi špatně zahnula, dostala se do Chodby zrcadel a skončila na jiné rovině bytí. Cokoliv. Aby se předešlo diplomatickému incidentu. Platí?“

Dopila a přikývla. Pak se na mě podívala, začervenala se a uhnula očima.

„Ještě se uvidíme, než odjedu, co myslíš?“

Natáhl jsem ruku a poklepal ji na rameno; nebyl jsem si jistý, co vlastně cítím. Pak jsem si uvědomil, že to nebude stačit, přistoupil jsem k ní a objal ji.

„To víš, že ano,“ přikývl jsem a pohladil ji po vlasech.

„Díky, žes mi ukázal město.“

„Budeme si to muset zopakovat,“ řekl jsem, „jakmile se situace trochu uklidní.“

„Hm.“

Šli jsme ke dveřím.

„Chtěla bych tě vidět brzy,“ podotkla.

„Neudržím se na nohou,“ odpověděl jsem. „Mám za sebou cestu do pekla a zpátky.“

Dotkla se mé tváře.

„Chudáčku,“ politovala mě. „Hezky se vyspi.“

Dopil jsem zbytek vína a vytáhl karty. Chtěl jsem udělat přesně to, co jsem jí slíbil, ale určité věci měly přednost. Nalistoval jsem trumf Cyklického fantoma, vzal ho a zahleděl se na něj.

Téměř okamžitě — teplota klesla sotva o stupínek a v mém mozku se stačil zformovat jen náznak přání — se přede mnou objevil Cyklický fantom, rudý kruh vířící ve vzduchu.

„É, ahoj, tati,“ prohlásil. „Zrovna jsem si říkal, kam jsi zmizel. Když jsem kontroloval jeskyni, byl jsi pryč, a žádná indexovací procedura tě nedokázala lokalizovat. Vůbec mě nenapadlo, žes prostě odešel domů. Já —“

„Později,“ řekl jsem. „Pospíchám. Snes mě rychle do síně se Vzorem.“

„Radši bych ti měl nejdřív něco říct.“

„Co?“

„Ta síla, která tě pronásledovala do dómu — ta, před kterou jsem tě ukryl v jeskyni…?“

„Ano?“

„To tě hledal sám Vzor.“

„To mi došlo,“ podotkl jsem. „Později. Utkali jsme se a prozatím se víceméně smířili. Snes mě okamžitě dolů. Je to důležité.“

„Otče, já se ho bojím.“

„Tak mě vezmi tak daleko, kam se odvážíš, a zase se stáhni. Potřebuji si něco zkontrolovat.“

„No dobře. Pojď blíž.“

Udělal jsem krok dopředu. Fantom se ve vzduchu zvedl, natočil se o devadesát stupňů, rychle klesl, čímž obkroužil mou hlavu, ramena a trup, a zmizel mi pod nohama. Zároveň zhasla světla a já okamžitě přivolal svou Logrovou vizi. Ukázala mi, že stojím na chodbě před těmi velkými dveřmi do síně Vzoru.

„Fantome?“ řekl jsem potichu.

Nic.

Frakiro? zkusil jsem.

Ani odsud se mi nedostalo odpovědi.

Ztratilas hlas, Frakiro?

Dvakrát zapulzovala. Pohladil jsem ji.

Dveře přede mnou se otevřely a já si byl jist, že Vzor teď září jasněji. Rychle jsem však na pozorování zapomněl. Ve středu Vzoru stála zády ke mně tmavovlasá žena, ruce zdvižené. Už už jsem vykřikl jméno, o kterém jsem si myslel, že na něj zareaguje, ale byla pryč, než se mé hlasové ústrojí stačilo rozhýbat. Bezvládně jsem se opřel o zeď.

„Cítím se skutečně zneužitý,“ řekl jsem nahlas. „Honíš mě od čerta k ďáblu, ohrožuješ můj život, přinutíš mě, abych uspokojil tvůj metafyzický voyeurismus a pak, když už máš všechno, cos chtěl — trochu jasnější záři — mě vykopneš. Vypadá to, že bohové, nebo síly nebo co to ksakra jsi, nemusejí říkat děkuji nebo promiň nebo táhni k čertu, když už od člověka nic nepotřebují. A očividně máš pocit, že se mi nemusíš ospravedlňovat. Nejsem kočárek pro mimina. Otravuje mě, když mnou ty a Logrus postrkujete v nějaké hře, kterou spolu hrajete. Jak by se ti líbilo, kdybych si trochu pustil žilou a celého tě zakrvácel?“

Okamžitě se na mé straně Vzoru zhmotnilo ohromné množství energie. S temným zahučením přede mnou vyrostla ohnivá věž, rozšířila se a nabyla bezpohlavních rysů ohromné nelidské krásky. Musel jsem si před ní zastínit oči.

„Ty tomu nerozumíš,“ zazněl hlas podobající se řevu plamenů.

„Já vím. Proto jsem tady.“

„Tvoje snaha nezůstala neoceněna.“

„To rád slyším.“

„Neexistoval jiný způsob, jak tu záležitost vyřídit.“

„No a byla vyřízena k tvé spokojenosti?“

„Byla.“

„Takže ruku líbám.“

„Jsi drzý, Merline.“

„Cítím se tak, že nemám co ztratit. Jsem příliš unavený, abych se staral, co mi uděláš. Jen jsem ti zašel říct, že podle mého názoru u mě máš pořádný dluh.“

Nato jsem se k ní obrátil zády.

„Takhle se mnou mluvit, to si nedovolil ani Oberon.“

Pokrčil jsem rameny a udělal krok ke dveřím. Jakmile jsem došlápl, byl jsem zpět ve svém pokoji.

Znovu jsem pokrčil rameny — pak jsem šel a opláchl si obličej.

„Jsi v pořádku, tati?“

Kolem umývadla zářil prstenec. Zvedl se do vzduchu a motal se za mnou po pokoji.

„Je mi báječně,“ odpověděl jsem. „A co ty?“

„Dobrý. Ani si mě nevšiml.“

„Víš, co chce?“ zeptal jsem se.

„Vypadá to, že zápasí s Logrem o moc nad Stínem. A právě vyhrál jedno kolo. Ať už se stalo cokoliv, zdá se, že ho to posílilo. Ty jsi v tom nějak figuroval, ne?“

„Jo.“

„Kam ses poděl z té jeskyně, do které jsem tě odnesl?“

„Slyšel jsi někdy o zemi, která leží mezi stíny?“

„Mezi? Ne. To nedává smysl.“

„Tak tam jsem byl.“

„Jak ses tam dostal?“

„Nevím. Nejspíš dost těžko. Jsou Mandor a Jasra v pořádku?“

„Když jsem se díval naposledy, tak byli.“

„A co Luke?“

„Neměl jsem důvod ho vyhledat. Mám to udělat?“

„Teď ne. V tuhle chvíli bych chtěl, abys šel nahoru a nahlédl do královského apartmá. Chci vědět, jestli tam někdo je. Pokud ano, tak kdo. Taky bych rád, abys zkontroloval krb v ložnici. Podívej se, jestli ten volný kámen, který jsem vyndal z jeho pravé části, je zase na místě, nebo jestli pořád leží na ohništi.“

Zmizel a já přecházel po pokoji. Bál jsem se sednout si nebo lehnout. Měl jsem pocit že kdybych to udělal, okamžitě usnu a nebude lehké mě probudit. Ale Fantom přivířil zpět dřív, než jsem si stačil ošlapat podrážky.

„Je tam královna, Vialla,“ hlásil. „Je ve svém ateliéru, kámen je zase na místě a na chodbě je trpaslík a klepe na dveře.“

„Zatraceně,“ zaklel jsem. „Tak to vědí, že se ztratil. Trpaslík?“

„Jo, trpaslík.“

Povzdechl jsem si.

„Řekl bych, že bude nejlepší, když zajdu nahoru, vrátím Klenot a pokusím se vysvětlit co se stalo. Jestli se bude moje historka Vialle líbit, možná se o tom zapomene zmínit Randomovi.“

„Já tě tam přenesu.“

„Ne, to by nebylo příliš taktické. Ani zdvořilé. Radši zaklepu na dveře a nechám se tentokrát vpustit řádně.“

„Jak se pozná, kdy se má zaklepat a kdy jít dál?“

„Zpravidla se klepe, když je zavřeno.“

„Jako to dělá ten trpaslík?“

Odněkud zvenku jsem zaslechl slabé ťukání.

„To prostě chodí kolem a tluče na všechny dveře, které mu přijdou pod ruku?“ zeptal jsem se.

„On je zkouší popořadě, takže nevím, jestli se dá říct že mu přijdou pod ruku. Až dosud vedly všechny dveře, které zkoušel, do prázdných pokojů. K tvým se dostane asi za minutu.“

Přistoupil jsem ke dveřím, odemkl je, otevřel a vyšel na chodbu.

Po chodbě se skutečně pohyboval jakýsi malý chlapík. Ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře, vzhlédl, usmál se, až mu v bradce zazářily zuby, a namířil si to ke mně.

Okamžitě jsem si uvědomil, že je hrbatý.

„Proboha!“ zvolal jsem. „Ty jsi Dworkin, ne? Pravý Dworkin!“

„Řekl bych, že ano,“ odpověděl hlasem ne nepříjemným. „A pevně doufám, že ty jsi Merlin, Corwinův syn.“

„To jsem. Mám nesmírnou radost, že se s tebou setkávám zrovna teď.“

„Tohle není společenská návštěva,“ podotkl, přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. „Á — tak tady bydlíš!“

„Ano. Nepůjdeš dál?“

„Děkuji.“

Zavedl jsem ho dovnitř. Fantom předstíral, že tu není — smrskl se tak, že měl průměr asi půl palce a usadil se na šatníku jako odraz zbloudilého slunečního paprsku. Dworkin rychle obešel obývací pokoj, nakoukl do ložnice, na chvíli se zahleděl na Naydu, zamumlal, „Vždycky nech spící démony ležet,“ zamířil zpět, a když mě míjel, dotkl se Klenotu, s ustaraným pohledem potřásl hlavou a klesl do židle, které jsem se z obav před spánkem vyhýbal.

„Dáš si sklenku vína?“ zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Ne, děkuji,“ odpověděl. „To ty jsi opravil Porušený vzor v nejbližším Stínu?“

„Ano, já.“

„Pročs to udělal?“

„Vlastně jsem neměl na vybranou.“

„Radši bys mi to měl všechno vylíčit,“ řekl a tahal se za svou děsivou, nesymetrickou bradku. Vlasy měl dlouhé a klidně se mohl učesat. Přesto se nezdálo, že by v jeho očích či slovech bylo něco šíleného.

„Je to dost složité, a jestli mám zůstat vzhůru tak dlouho, abych ti to stačil vylíčit, budu potřebovat nějakou kávu,“ řekl jsem.

Rozpřáhl ruce a mezi námi se objevil malý stolek s bílým ubrusem, prostřený pro dva; nad silnou svíčkou byla umístěna kouřící karafa stříbřité barvy. Také tam byl tácek se sušenkami. Vůbec by se mi nepodařilo přivolat to takhle rychle. Nebyl jsem si ani jistý, zda by to dokázal Mandor.

„V tom případě ti budu dělat společnost,“ poznamenal Dworkin.

Vzdychl jsem a nalil si. Vzal jsem do ruky Klenot Vládce.

„Snad bych ho měl radši vrátit, než začnu,“ řekl jsem. „Mohlo by mi to později ušetřit spoustu nepříjemností.“

Začal jsem se zvedat, ale on zavrtěl hlavou.

„To si nemyslím,“ prohlásil. „Jestli si ho teď sundáš, patrně zemřeš.“

Zase jsem se posadil.

„Mléko nebo cukr?“ zeptal jsem se.