Roger Zelazny
překlad: Martin Tkaczyk

PŘINES MI HLAVU ČARODĚJNÉHO PRINCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 8

Jakékoliv oči mohly vidět její krásu. Ale Čarovný princ měl dračí oči a ty byly schopny vidět ještě něco více. Byly schopny prohlédnout Azzieho plány a odhalit past, kterou chystal. Dračí oči viděly, že Čarovný princ má nenáviděnou tvar Scarletina svůdce. Co udělá Scarlet až uvidí tu tvář? Dračí oči viděly mračno neštěstí, které se blížilo. Princ však nevnímal jakékoliv varování a sklonil se k princezně.

To byl okamžik, ke kterému upínal Azzie všechny své naděje od chvíle, kdy začal plánovat celou akci.

Polibek! Osudný polibek!

Azzie již předem připravil otrávenou dýku na stoličku stojící vedle postele, aby ji měla Scarlet hned po ruce. Tu dýku měla Scarlet použít okamžitě, jakmile spatří, kdo ji políbil. Její nenáviděný svůdce!

Azzie stál za závěsem a zde uváděl neviditelnému publiku scénu, která se odehrávala před jeho očima.

„Dámy a pánové, bytosti Světla a Temnot, přátelé démoni i vy, soupeřící andělé! Teď se vám všem dostává rozuzlení nejstaršího a nejpoučnějšího dramatu Čarovného prince a princezny Scarlet. Uzříte probouzecí polibek a to, co bude následovat!“

I když tato slova dávno dozněla, Čarovný princ s dračíma očima pokračoval ve zkoumání dalšího postupu podle Azzieho plánu.

„Aha,“ říkal si pro sebe, „je mi jasné, že já jsem pouhá nicka, pouhá částečka v rozehrané hře. Můj tak zvaný strýček Azzie je i přes svou předstíranou vlídnost jistě démon. Ten určitě věděl, proč mne vybavil tváří Scarletina svůdce, když mne dával dohromady. Určitě předpokládá, že mě Scarlet zabije, hned jak mne uvidí. Ale dobře mi tak. Tak mne zabij, krásná princezno, jestli tě to uspokojí. I když jsem muž složený nepřítelem z různých částí, mám v těle srdce a mohu ti říci jedno. Jsem tvůj, princezno, dělej se mnou, co uznáš za vhodné.“

Scarlet ucítila dotek mužných rtů. Otevřela oči, ale protože muž, který ji políbil, byl velice blízko, neviděla vůbec nic. Její první myšlenka byla, jaká je to krása být konečně vzhůru!

Potom spatřila jeho tvář. Byla to jeho tvář! Ó, bože! Poznala tu tvář okamžitě. Byla to tvář muže, který ji svedl a pak opustil. Oči se jí rozevřely. Jedna bílá ručka se chvěla na prsou jako ztracená holubice Héřina. On! Proč zrovna on! Druhá její ruka zašátrala v prázdnu a nahmatala rukojeť dýky připravené na stoličce. Pozdvihla ji…

Azzie propočetl a připravil tuto chvilku perfektně. Věděl, že dýka vklouzne do dlaně, jako by to byla její svobodná vůle. Obecenstvo, neviditelné, ale přítomné, by se vzrušeně naklonilo dopředu. Členové Výboru pro udílení cen by mohli jasně vidět Scarletinu ručku, jak se napřahuje a potom vráží dýku do jeho zad, přesně do srdce! A potom, když Čarovný princ skonává na podlaze, by sám Azzie pokročil vpřed. „Bohužel, princezno,“ pronesl by (tu řeč měl už dlouho nazkoušenou), „zabila jste jediného muže, kterého jste mohla milovat, muže, který se zasloužil o vaši záchranu!“ Azzie si myslel, že by bylo pěkné, kdyby na závěr princezna obrátila dýku proti sobě a tím by se dostala navždy do království bolesti v nejhlubší části pekla. Azzie dokonce uvažoval o tom, že by držel Čarovného prince při smyslech dostatečně dlouho, aby viděl umírat Scarlet a tím ho přinutil pronést takové kletby, které by i jemu zajistily věčné zatracení. To by byl vynikající závěr pro ty, kdo nesnášejí rozbředlé konce.

Azzie si byl tak jist tímto koncem, že předstoupil před Scarlet a řekl s těžkou ironií v hlase: „Nebesa možná najdou pochopení pro tvou zálibu ve vraždění, ale obávám se, že svět ani jeho zákony nebudou tak laskavé.“ Lidé se ještě po dlouhé době dohadovali a nemohli se shodnout, proč vlastně ten plán nevyšel. Podle Azzieho měl prostý zákon odplaty vést Scarletiny prsty, aby uchopily dýku a ta potom měla směřovat do nechráněných zad Čarovného prince. Ale nevypočitatelnost života tomu chtěla jinak.

Azzie se přepočítal v účinku Scarletiných očí. Ačkoliv její oči nebyly schopny vidět celou pravdu jako oči princovy, byly schopny vidět malichernost a lest a vnímaly živý obraz, jehož byly účastníkem. V tom obraze byl Čarovný princ, princezna Scarlet a otrávená dýka. Umělcovy oči viděly ubohost celé situace. To nebyla scénka hodná toho, kdo maloval obrazy plné života. Scarlet se vzepřela vrazit dýku princi do zad nejprve z uměleckých důvodů, ale vzápětí na to její city daly za pravdu estetickému rozhodnutí.

„O čem to mluvíte?“ otázala se Scarlet Azzieho.

„Neměla jste ho zabít,“ odpověděl Azzie. „Odsoudila jste se k věčnému zatracení a největším mukám pekelným, mladá dámo.“

Scarlet se začala hlasitě smát.

„Posmíváte se mi? Já vám ukážu…“

Ke Scarletinu smíchu se přidal další. Byl to smích Čarovného prince, který stál vedle Scarlet, ruku kolem jejích boků. Čarovný princ nebyl mrtev! Dýka nebyla užita ke svému účelu! Azzie ustoupil o krok zpět pln rozpaků.

Byli živí! Ti dva mladí lidé byli živí, jejich láska nějak překonala všechny Azzieho pečlivé nástrahy. Při pohledu na ty dva krásné mladé zamilované lidi, byla náhle představa obecenstva složeného z andělů a démonů tatam. Jedno oko nezůstalo suché.

„To jsem nechtěl!“ křičel Azzie. „Tohle jsem přece nechtěl!“

Ale bylo to jeho dílo. Dokázal, že šťastný příběh lásky a odpuštění chytl každého za srdce a rozhodl, že Dobro, a ne Zlo, získalo právo určovat osud lidstva pro příštích tisíc let.