Roger Zelazny
překlad: Martin Tkaczyk

PŘINES MI HLAVU ČARODĚJNÉHO PRINCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST VII

Kapitola 1

Ylithiny štíhlé prsty tiše zaťukaly na dveře vedoucí do Azzieho alchymistické laboratoře.

„Azzie? Vím, že tam jsi.“

Nic se neozvalo. Babriel, který stál vedle Ylith, řekl: „Myslím, že bychom to ještě měli zkusit.“ Ylith zaklepala znovu.

„Azzie! No tak! Pusťme dovnitř! To jsem já, Ylith. Babriel je tady taky. Víme, že jsi zažil velké zklamání. Ale my jsme tvoji přátelé. Chceme ti pomoct a být s tebou.“

Ozval se drsný skřípavý zvuk. Někdo na druhé straně vytáhl železnou tyčku, která sloužila jako západka. Dveře z masivních dřevěných trámů se o pár centimetrů pootevřely. Objevila se Frikova nosatá tvář.

„Je Mistr uvnitř, Friku?“ zeptala se Ylith.

„Ó ano. Je vevnitř, slečno. Ale já bych k němu teď nechodil. Je v mizerné náladě. Není vyloučeno, že by někomu mohl ublížit.“

„To je nesmysl!“ řekl Babriel. „Pusťte mne tam! Promluvím s ním.“

Zatlačil na dveře a vešel dovnitř.

Azzie seděl na malé stoličce, kterou postavil do rohu laboratoře. Rozvaloval se tam ve svém purpurovém plášti a část kapuce se mu svezla přes levé oko. Vypadal jako samo peklo. Oči měl podlité krví. Na zemi se válely poháry a prázdné láhve od božské krve. Na policích nedaleko Azzieho stála baterie dalších plných lahví.

„No tak, Azzie!“ řekl Babriel. „Neberte si to tak. Vždyť váš nápad i samotná realizace byly velice dobré. Pamatujte si, není důležité, jestli jste vyhrál, nebo prohrál. Důležitý je způsob, jak jste soutěžil.“

„To jste úplně vedle,“ odporoval Azzie. „Jediné, co se počítá, je výhra. Jak jste hrál, to vůbec nikoho nezajímá.“

Babriel potřásl hlavou.

„Možná máte pravdu v tom, že při našem rozdílném přístupu a pravidlech klademe oba důraz na něco jiného. Ale rozhodně byste měl přestat pít, příteli. Pomohu vám vstát.“

Natáhl ruku směrem k Azziemu. Azzie ji jednou rukou zachytil a druhou se snažil ho do ní praštit. Babriel se lehko ubránil a zvedl Azzieho ze stoličky.

„Podívejte se na to rozumně,“ prohlásil Babriel. „Co na tom skutečně záleží, kdo vyhrál?“

Azzie na něj vytřeštěně zíral.

„Rozuměl jsem vám dobře?“

„Rozuměl jste dobře. Chci tím říci, že my všichni, bytosti Světla a Temnot, se na to musíme dívat z dlouhodobého hlediska. Sloužíme všichni životu a smrti, inteligenci a vůbec všem silám ovládajícím lidstvo.“

„Stejně jsem neměl prohrát,“ vzdychal Azzie. „Prohrál jsem proto, že jsem neměl žádnou podporu Sil Temnot. Vy sám, Babrieli, jako můj protivník, jste mi byl větší oporou, než moji vlastní lidé. To je největší problém zla. Není nikterak nápomocné. A to ani samo sobě.“

„Neberte to tak tragicky,“ utěšoval ho Babriel. „Pojďte Azzie s námi. Jdeme všichni společně na slavnostní večeři k vyhlášení vítězů. Trochu se pobavíme.“

„A jo, samozřejmě,“ vyhrkl Azzie. „Ta zpropadená slavnostní večeře. Dobrá. Na chvilku se tam stavím. Jděte napřed, ještě tu musím pár věcí dodělat. Jak jste na tom s tou gotickou… jak tomu říkáte?“

„Zrovna dokončují zvonici,“ odpověděl Babriel.

Při odchodu z laboratoře se otočil Babriel na Ylith: „Víš co? Měli bychom nějak odměnit Čarovného prince za to, jak pěkně sehrál svoji roli.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Ylith.

Azzie zaskřípal zubama.

Po odchodu Babriela s Ylith přivolal Azzie Frika.

„Slyšel jsi někdy něco takového?“ zeptal se ho.

„Co máte na mysli. Mistře?“

„Co si tady povídali ti mí tak zvaní přátelé. Slyšel jsi, co to tady blábolili? Taková pitomost! Oni chtějí odměnit Čarovného prince za to, jak se výborně choval!“

„Ano, pane,“ odpověděl Frike. „To je opravdu srandovní, ha ha.“

„Ano, také jsem to tak cítil,“ souhlasil nakysle Azzie. „Nuže, měli bychom dát nějakou odměnu našemu milému Čarovnému princi, který nám vyrostl ve velkého mistra, za to, jak sehrál svůj part v mém dramatu. Nejlépe asi tak, že si zase vezmeme jeho život, který jsem mu tak neuváženě daroval. Velice nepříjemné je, že ho nemohu zabít sám. Alespoň ne přímo. Jsou zde jistá pravidla. Velice hloupá pravidla, ale co se dá dělat. Ta nám, démonům, zakazují bezdůvodně krutě zacházet s lidskými stvořeními a zabíjet je.“

„To je tedy opravdu vůči vám nespravedlivé, Mistře,“ horlil Frike.

„To skutečně je. Nikdy jsem s tím také nesouhlasil,“ přikývl Azzie. „Já ale doufám, že se nám podaří nějak je obejít.“

„Ale, Mistře, jak to chcete provést?“

„Friku,“ oslovil slavnostně Frika Azzie, „jak by se ti líbilo být místo shrbeného služebníčka mstivým válečníkem?“

„Nezní to špatně, pane,“ pousmál se Frike. „Jak byste to chtěl udělat?“

„Máme tady plno náhradních částí lidských těl,“ prohlásil Azzie, „a já jsem mistr v jejich skládání. Pojď se mnou. Lehni tady na tu mramorovou desku.“

„Mistře, tohle není nejlepší nápad.“

„Mlč,“ přikázal Azzie. „Nehádej se se mnou. Nezapomeň, že mohu změnit celou tvou osobnost zrovna tak snadno jako tvé tělo.“

„Ano, pane, já vím,“ přikyvoval pokorně Frike a lehl si na mramorový stůl. Azzie vzal skalpel a nabrousil si ho o své kopyto.

„Bude to bolet?“ strachoval se Frike.

„Samozřejmě to bude bolet,“ potvrdil jeho chmurné obavy Azzie. „Anestézie ještě nebyla objevena.“

„Co jste to říkal, že nebylo ještě objeveno, Mistře? Aneco?“

„Nestarej se. Kousni se do rtu. Začínám řezat.“