Roger Zelazny
překlad: Martin Tkaczyk

PŘINES MI HLAVU ČARODĚJNÉHO PRINCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Čarovný princ se díval z okna Začarovaného zámku. Měl dobrou náladu. Jen tak si lenošil a těšil se ze života. To láska umí, alespoň na chvilku, a princ letěl na perutích lásky teprve krátkou dobu.

Nikdy ho nepřestávaly vzrušovat neustálé změny podoby Začarovaného zámku. Zrovna teď pozoroval, jak mu větší i menší kousky zámku mizejí přímo před očima.

Podíval se směrem ke stájím. Zatímco se díval jinam, zmizela jich alespoň půlka. To mu připomnělo jeho nedávnou myšlenku, že by odsud měli zmizet co nejdřív, protože tenhle zámek už dlouho nevydrží. Síla kouzel, která ho držela pohromadě, rychle vyprchávala a bylo nebezpečí, že zámek kompletně zmizí.

„Miláčku! Pojď dolů! Naši hosté už by tě rádi pozdravili.“

Scarletin hlas stoupal vzhůru do ložnice, kde si Čarovný princ upravoval svou novou tuniku. Princ si opravdu potrpěl na to, aby jeho šaty vypadaly vždy upraveně. Věděl, že je tento večírek pro Scarlet velice důležitý, protože měla alespoň příležitost pozvat Popelku a všechny ostatní pohádkové bytosti. Princ si nebyl zcela jist, jak bude snášet přítomnost tolika slavných osobností, ale zatím se zdálo vše v pořádku.

Princ byl však tentokrát více než tunikou zaujat přeměnami

Začarovaného zámku. Z místa, kde stál, bylo dobře vidět kus přístupové cesty k zámku a kus zdi vedle ní. Náhle přesně ten kus zdi, který pozoroval, zmizel. Kus zdi i s chrličem byl prostě pryč.

„No tak, princi!“ ozval se opět Scarletin hlas. „Kdepak jsi?“

V hlase se objevil stín nedůtklivosti. To princi připomnělo, že možná nezná svou vyvolenou dokonale. Uvědomil si, že věčné štěstí, které jim bylo v pohádce přisouzeno, je záležitost, která jim byla dána shůry, ale že to neznamená, že by nemohlo podléhat nějakým rušivým vlivům.

Princ překontroloval ještě naposled svůj vzhled ve vysokém zrcadle a vykročil z ložnice. Jak sestupoval po schodech dolů, zjistil, že muzikanti, usazení ve svých legračních bílých parukách na pódiu ve velkém tanečním sále, již začali hrát nějakou jemu neznámou skladbu. Hosté postávali v hloučcích pod křišťálovými lustry, usrkávali šampaňské a tiše konverzovali.

Princ zahlédl Scarlet ruku v ruce s Popelkou, která se stala její největší přítelkyní. Byl to vlastně Popelčin nápad uspořádat tento večírek na počest Scarlet. Na večírku se mělo zároveň oznámit zasnoubení Čarovného prince a princezny Scarlet.

Princ mezi hosty poznal známého Ira, krále Kukulína, a po chvilce rozhlížení zahlédl další hrdiny z Francie, Německa i dálného Orientu — Rolanda, Siegfrieda a Aladina.

Ti všichni ho spatřili a propukli v jásot a potlesk. Princ zaslechl výkřiky typu „Dobře jsi to provedl!“ a podobné, což jsou jistě slova, která člověka potěší poté, co probudil Spící princeznu. Navíc začali zpívat píseň „Ty's bratr náš, ty's správný rek“.

To jsou chvíle, pro které stojí za to žít, pomyslel si Čarovný princ. I když se Začarovaný zámek rozpadá, i když je princezna Scarlet trochu víc pavlačový typ, než by si přál, tyhle chvíle triumfu jsou skutečně opojné.

Čarovný princ byl ještě celý rozechvělý tím slavným uvítáním, když tu se od brány ozvalo hlasité bušení. Rozléhalo se celým zámkem a všichni hosté strnuli a zírali na vstupní bránu.

Sakra! pomyslel si Čarovný princ. Dobré zprávy se obvykle neohlašují tak dramaticky.

„Kdo je tam?“ zvolal princ nahlas,

„Někdo, kdo prosí o pomoc,“ dolehl zvenčí tlumený hlas.

Čarovný princ byl v pokušení říci ne, ale pak si uvědomil, že v den jeho velkého triumfu by se měl postavit tváří v tvář čemukoliv. Knižní hrdina, který si má vzít za ženu Spící princeznu, nemůže zapudit od bran Začarovaného zámku nikoho, i když jsou okolnosti jeho žádosti sebepodivnější.

„Dobrá,“ prohlásil princ, „nemám dost času na nějakou významnější pomoc, ale nějakou menší službičku bych snad…“

Otevřel dveře. Muž, který vstoupil, mu někoho připomínal. Ale kde jenom potkal toho vysokého válečníka se zlověstnou tváří a zlacenou přilbou naraženou hluboko do čela?

„Kdo jste?“ zeptal se princ.

Válečník si stáhl helmu trochu dozadu a princ zjistil, že se dívá do Frikovy neoholené tváře.

„Friku!“ zvolal princ. „Jsi to ty? Ale co se to s tebou stalo… ne, ne, jen mne nech přemýšlet… Už to mám! Ty jsi přeci býval spíše menší s hrbem. Teď jsi vysoký, pěkně svalnatý a po hrbu ani památka!“

„Vy jste mi ale pozorovatel!“ pronesl sarkasticky Frike s krvežíznivým úsměvem.

„Čemu vděčíme za tvou návštěvu?“

„Tomu,“ odpověděl Frike, „že mne poslal můj pán, Mistr Azzie.“

„Doufám, že se má dobře.“

„Jo, daří se mu fajn. Poslal mě sem, abych mu přinesl něco zpátky tady v tom.“

Na ta slova otevřel Frike koženou brašnu, kterou měl přes rameno. Linul se z ní ostrý pach.

„Ocet!“ řekl překvapeně princ.

„Jo, to máte pravdu,“ přikývl Frike.

„Proč s sebou nosíš brašnu plnou octa na tenhle Začarovaný zámek?“

„Ocet mám s sebou proto, abych uchoval to, co s sebou mám odsud přinést nazpět.“

Princi se nijak nelíbil směr, kterým se rozhovor ubírá, ale přesto se ještě zeptal: „A co to máš v tom octě odsud přinést, Friku?“

„Ale, pane, přišel jsem si pro vaši hlavu.“

„Moji hlavu?“ zvolal Čarovný princ. „Na co by ji strýček Azzie potřeboval?“

„Je na vás, princi, pořádně naštvaný, protože vás princezna Scarlet nezabila tak, jak měla. Prohrál tím zápas mezi Temnotou a Světlem, který se koná vždy v předvečer milénia. Usoudil, že jste lstivý a nespolehlivý a chce vaši hlavu.“

„Ale vždyť to nebyla moje chyba, Friku! A i kdyby byla, proč ke mně chová takovou zášť, že mě chce připravit o život?“

„Je to nelogické, souhlasím s vámi,“ řekl Frike. „Ale co mohu dělat? On je démon a je zlý. Velmi zlý. Chce vaši hlavu a já jsem zde proto, abych mu ji přinesl. Nelíbí se mi to poslání, zvlášť když je váš zásnubní den, ale nemám možnost to nechat na jindy. Rozlučte se se svou princeznou. Doufám, že jste si s ní trochu užil před svatbou, protože až přijdete o hlavu, už žádné potom nebude.“

„Myslíš to všechno skutečně vážně, nebo mne jen tak strašíš?“ ptal se Čarovný princ.

„Radši tomu věřte. Je mi to líto, mladíku, ale tak to v pohádkách taky někdy chodí. Jste připraven?“

„Počkej!“

„Kdepak, na nic nečekám!“

„Ale vždyť já nemám meč!“

„Nemáte meč?“ podivil se Frike a čepel jeho meče poklesla. „Přece musíte mít meč! Kde ho máte?“

„Musím nějaký sehnat.“

„Předpokládal bych, že člověk jako vy bude mít meč stále při sobě.“

„Dej mi pokoj, vždyť je to můj zásnubní den.“

„Dobře, jděte si pro meč, ale hněte sebou.“

„Friku, byl jsi mi skoro otcem. Jak mi to můžeš udělat?“

„No, já v tom hraju poměrně tradiční roli,“ uchechtl se Frike. „Zmrzačený sluha, který je docela sympatický, ale je osudově přitahován zlem. Není v tom nic osobního, ale musíme to spolu vyřídit. Běžte si už pro ten meč.“

„Dobře, ty kryso,“ řekl princ. „Počkej tady. Budu hned zpátky i s mečem.“

„Počkám,“ odpověděl Frike a šel ochutnat něco z připravených lahůdek.

Když byl Čarovný princ pryč skoro půl hodiny, šla ho princezna Scarlet hledat. Našla ho v tom, co zůstalo ze stájí. Dokončoval zrovna sedláni nejrychlejší kozy, jakou mohl najít.

„Co to děláš?“ zvolala Scarlet.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlil,“ začal princ, „ale mám pocit, že bych měl zmizet.“

„Zbabělce!“

„Potvoro!“

„Ale vždyť náš nový společný život sotva začal!“

„Co by to bylo za nový život, kdybych byl mrtev a nijak si ho neužil?“

„Možná bys ho porazil!“

„To bych tedy neřekl,“ odporoval Čarovný princ. „Upřímně řečeno se mi taky moc nelíbí takhle utíkat. Potřeboval bych poradit od někoho moudrého.“

Objevil se záblesk světla a nějaký hlas řekl: „Myslím, že jsi o to nikdy nepožádal.“

Byl to Hermes Trismegistos.