Roger Zelazny

PROKLETÝ DILVISH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Panství Aache

Dilvish cestoval Severními zeměmi a jednoho dlouhého dne projížděl hlubokým sosnovým údolím, černý oř byl neúnavný, ale přišel čas, aby Dilvish sesedl, rozbalil zásoby a udělal si jídlo. Jeho zelené boty se neslyšně pohybovaly jehličím, když prostíral plášť a kladl na něj potraviny.

„Někdo se blíží.“

„Dík.“

Povolil si meč a dál jedl vestoje. Brzy vyjel ze zatáčky veliký vousatý chlap na grošovaném hřebci a zpomalil.

„Holá, poutníče!“ pozdravil jej muž. „Mohu se připojit?“

„Jak je libo.“

Muž zastavil a sesedl. Přicházel a usmíval se.

„Jmenuji se Rogis,“ představil se. „A ty?“

„Dilvish.“

„Přijel jsi zdaleka?“

„Ano, z jihovýchodu.“

„Také putuješ do svatyně?“

„Jaké svatyně?“

„Svatyně bohyně Aache, támhle na tom vzdáleném kopci.“

„Ne, ani jsem nevěděl, že existuje. Co má v moci?“

„Ta bohyně může dát člověku rozhřešení z vraždy.“

„Ach? A ty tam proto putuješ?“

„Tak, tak. Často tam putuji.“

„Pocházíš zdaleka?“

„Ne, bydlím tady kousek. Usnadňuje mi to živobytí.“

„Myslím, že začínám rozumět.“

„Výborně. Budeš tak laskav a dáš mi svůj měšec, abys ušetřil bohyni zbytečnou práci?“

„Pojď a vem si ho,“ odvětil Dilvish a mile se usmál.

Rogis přimhouřil oči.

„To mi neřeklo mnoho mužů.“

„Klidně mohu být poslední.“

„Hmm. Jsem větší než ty.“

„Všiml jsem si.“

„Zbytečně všechno komplikuješ. Byl bys alespoň tak laskav a ukázal mi, zda máš dostatek peněz, aby má námaha stála za to?“

„Nemyslím.“

„Tak co s tím? Rozdělíme si společné peníze, aby nikdo z nás nepřišel k úhoně?“

„Ne.“

Rogis vzdychl.

„Ta situace začíná být opravdu trapná. Dovol, ať se podívám, jsi snad lučištník? Ne. Žádný luk. Ani vrhací oštěpy. Zdá se, že mohu odjet, aniž bys mě něčím sestřelil.“

„Abys mne později napadl? To nemohu připustit. Je to otázka budoucí sebeobrany.“

„Škoda,“ opáčil Rogis, „ale stejně to zkusím.“ Otočil se ke svému koni a pak sebou prudce smýkl zpět. V ruce držel meč. Avšak i Dilvish měl již taseno, odrazil jeho výpad a sám sekl v odpověď. Rogis zaklel, odrazil ostří a zaútočil. Šestkrát tak zkřížili zbraně, než Dilvish pohroužil čepel do mužova pupku.

Po tváři mu přelétl výraz překvapení, upustil vlastní čepel a sevřel si ránu. Dilvish vytáhl zbraň a hleděl, jak klesá.

„Nešťastný den pro nás oba,“ zamumlal Rogis.

„Více pro tebe, řekl bych.“

„To ti tak snadno neprojde – Jsem bohynin oblíbenec –“

„To má tedy zvláštní vkus.“

„Sloužil jsem jí. Uvidíš…“ oči se mu zamžily a se zaúpěním se zhroutil.

„Blacku, slyšel jsi někdy o podobné bohyni?“

„Ne,“ odvětila kovová socha koně, „ale v tomhle království je hodně věcí, o kterých jsem nic neslyšel.“

„Jeďme odsud.“

„Co s Rogisem?“

„Necháme ho na rozcestí, na znamení, že je svět o něco bezpečnější. Odvážu jeho koně, ať si sám najde cestu domů.“

 

Té noci, o mnoho mil dále na severu, se Dilvishovi spalo špatně. Zdálo se mu, že se Rogisův stín přikradl do tábora, s úsměvem nad ním poklekl a sevřel mu rukama hrdlo. Vzbudil se s lapáním po dechu a kousek od něj právě mizela přízračná záře.

„Blacku! Blacku! Viděl jsi něco?“

Bylo ticho a pak: „Byl jsem daleko,“ zazněla odpověď nehybné sochy, „ale vidím, že máš na krku rudé otisky. Co se stalo?“

„Zdálo se mi, že přišel Rogis a chtěl mě zardousit.“ Zakašlal a odplivl si. „A nebyl to jen sen,“ dodal pak.

„Brzy z téhle země odjedeme.“

„Čím dříve, tím lépe.“

Po chvíli opět upadl do dřímoty. Rogis u něj byl v okamžení. Tentokrát byl útok náhlý a velmi zavilý. Dilvish procitl a mával kolem sebe pěstmi, které však tepaly jen vzduch. Teď to světlo rozeznal jasně, byla to Rogisova přízračná silueta.

„Vstávej, Blacku,“ zavolal. „Musíme změnit směr cesty, navštívit svatyni a zbavit se toho ducha. Člověk musí spát.“

„Jsem připraven. Budeme tam krátce po úsvitu.“

Dilvish sbalil tábor a vyhoupl se do sedla.

 

Svatyně byla nízká dřevěná stavba postavená zády ke zvětralému kamennému úbočí kopce blízko u jeho vrcholku. Ranní slunce ozařovalo průčelí a v něm hrubě otesané křídlové dveře z černého dřeva, které byly zavřené. Dilvish sesedl a pokusil se je otevřít. Když zjistil, že jsou na závoru, zabušil na ně.

Po dlouhém čekání se levé křídlo dveří otevřelo a vyhlédl mužík s přimhouřenýma bledýma očima. Na sobě měl hrubou hnědou sutanu.

„Kdo jsi, že nás znepokojuješ v tuto hodinu?“ otázal se.

„Někdo, komu škodí kdosi, kdo tvrdil, že má u vaší bohyně zvláštní postavení. Přeji si být zbaven kletby či kouzla, jež na mě bylo sesláno.“

„Aha. Tak to jsi ty. Jsi tu brzy. Pojď dál.“

Otevřel mu dveře a Dilvish vstoupil dovnitř. Pokoj byl prostý, vybavený jen několika lavicemi a malým oltářem. Také zde byly další dveře do zadního traktu. U zdi pod úzkým oknem ležel prázdný slamník.

„Jmenuji se Pokutník. Posaď se.“ Muž mávl k lavicím.

„Postojím.“

Mužíček jen pokrčil rameny.

„Dobrá.“ Šel ke slamníku a začal ho ustýlat. „Tak ty chceš být zbaven kletby, aby tě už neobtěžoval Rogisův duch.“

„Ty to víš!“

„Ovšem. Bohyně nemá ráda, když jsou zabíjeni její sluhové.“

Dilvish si povšiml, jak Pokutník rychlým pohybem ukryl do smotaného slamníku láhev vzácného jižního vína. Také zaznamenal, že s každým zasunutím rukou do sutany mu z prstů mizí jeden drahocenný prsten.

„Obětem 'sluhů bohyně' se zabíjení asi taky moc nezamlouvalo.“

„Kuš. Přišel ses rouhat nebo získat rozhřešení?“

„Přišel jsem, abych se zbavil té zatracené kletby.“

„Abys toho dosáhl, musíš přinést oběť.“

„Čeho máš na mysli?“

„Napřed všechny peníze, všechny drahé kameny či kovy, co máš u sebe.“

„Bohyně je stejný silniční lupič jako její sluhové!“

Pokutník se pousmál.

„Každé náboženství má svůj světský aspekt. Tato krajina není příliš lidnatá, takže bohyně nemá mnoho vyznavačů a dary věřících často nevystačí ani na krytí běžných výdajů.“

„Řekl's 'napřed' – napřed chceš všechny mé cennosti. Co má následovat pak?“

„Nu, je jen spravedlivé, abys život, který jsi zmařil, nahradil svým. Roční služba by měla postačit.“

„Jaká služba?“

„Budeš vybírat mýtné od pocestných, jako Rogis.“

„To odmítám,“ opáčil Dilvish. „Sežeň si někoho jiného.“

„Nikdo jiný to dělat nebude. Je to tvé pokání.“ Dilvish se otočil na patě a chtěl odejít. Pak se zastavil.

„Co je za těmi dveřmi?“ zeptal se náhle a kývl k zadní stěně.

„Tam je svatá půda, vyhrazená vyvol-“

Dilvish k nim zamířil.

„Tam nesmíš vejít!“

Otevřel dveře.

„– zvláště ne s mečem.“

Vstoupil dovnitř. V místnosti hořely olejové lampičky a zem byla vystlaná slámou. Cítil vlhkost a zvláštní pach, který nedokázal určit. Jinak byl pokoj prázdný. Velké těžké dveře vedoucí kamsi dozadu byly trochu pootevřené a zpoza nich se ozývaly slábnoucí škrábavé zvuky.

Pokutník mu stál po boku, když vyrazil ke dveřím. Chytl jej za ruku, ale udržet ho nemohl. Dilvish dveře otevřel a nahlédl dovnitř.

Nic.

Tma a pocit velké dálky. Po stranách kámen. Jeskyně.

„Tady je skladiště.“

Dilvish pozvedl olejovou lampu a vstoupil. Jak kráčel dál, podivný pach sílil a vlhkost ztěžkla. Pokutník šel za ním.

„Je to tu nebezpečné. Jsou zde rozsedliny, díry.

Uklouzneš a –“

„Buď zticha, nebo tě hodím do první, kterou uvidím!“

Pokutník se od něj o několik krůčků vzdálil. Dilvish se pohyboval obezřetně a lampu třímal vysoko. Obešel rozeklaný balvan a před ním se objevila myriáda jiskřiček. Tůň, ještě rozvířená.

„Sem to vlezlo,“ řekl si, „cokoli to je,“ a začal obcházet tůň. „Počkám tu na to. Zde. Cítím, že se to musí objevit, dříve či později. Co je?“

„Bohyně…“ pronesl Pokutník zvolna. „Vážně bys měl odejít. Právě jsem dostal zprávu. Jsi zproštěn roční služby. Stačí zde ponechat peníze.“

Dilvish se zasmál.

„Copak bohyně smlouvají?“ zeptal se.

Občas, ozval se hlas v jeho mysli. Nechme to tak.

Údy mu rozechvěl náhlý chlad. „Proč se skrýváš?“ otázal se.

Není dáno mnoha smrtelným pohlédnout na můj druh.

„Nemám rád vyděračství, ať už lidské nebo nadpřirozené. Co kdybych do tvé tůně svalil tenhle kámen?“

Voda se prudce rozbouřila. Vyhlédla z ní ženská tvář a změřila si ho. Měla velké zelené oči a neobyčejně bledou pleť. Přiléhavé prstence černých vlasů jí pokrývaly hlavu jako helma. Měla špičatou bradu a když promluvila, tvar jejího jazyka byl jaksi nepřirozený.

„Nu, tak mě tedy vidíš,“ prohlásila. „A ukáži ti ještě víc.“

Dál se zvedala z tůně. Objevil se krk, ramena, poprsí, vše bledé – a znenadání lidská podoba končila, pod pasem měla více dlouhých štíhlých končetin, než mohl Dilvish spočítat.

Vykřikl a v ruce mu blýskla čepel meče. Málem upustil lampu.

„Nechci ti ublížit,“ řekla tichým šišlavým hlasem.

„Aache – kdo jsi?“ otázal se.

„Můj druh je starý. Přestaňme na tom. Přidělal jsi mi starosti.“

„Tvůj člověk se mě pokusil zabít.“

„Já vím. Zřejmě si vybral špatnou oběť. Škoda. Budu hladovět.“

Ostří v Dilvishově ruce sebou cuklo. „Co tím chceš říct?“

„Jím med.“

„Med?“

„Takovou sladkou tekutinu, kterou produkuje malý hmyz daleko na jihu.“

„Znám med, ale nerozumím tomu.“

„Je to hlavní složka mé stravy. Musím ho mít. Tady daleko na severu nejsou včely ani žádný med. Musím si pro něj posílat. Dovoz je drahý.“

„A proto okrádáš pocestné?“

„Potřebuji peníze, abych si ho mohla koupit. Moji sluhové mi ho vozí.“

„Proč ti vůbec slouží?“

„Mohla bych říci, že ze zbožnosti, ale buďme upřímní. Některé lidi mohu ovládat na dálku.“

„To ty jsi na mě poslala fantóma?“

„Nemohu tě ovládat přímo, jako jsem mohla Rogise. Jen mohu způsobit, abys špatně spal.“

Dilvish zavrtěl hlavou.

„Mám pocit, že čím dále odsud odjedu, tím na mne tvá moc bude mít menší vliv.“

„A nejsi na omylu. Tak jdi. Ty bys nikdy nebyl dobrý služebník. Peníze si nech a odejdi.“

„Počkej. Máš hodně služebníků?“

„To není tvá starost.“

„Ne, vážně není. Jen jsem přemýšlel. V tomhle údolí je nerostné ložisko, víš?“

„Nevím a nechápu, o čem to mluvíš.“

„Kdysi dávno jsem se zúčastnil nějakých důlních prací. Když jsem včera projížděl tvým údolím, všiml jsem si známek přítomnosti určitých hornin. Myslím, že jsou dostatečně bohaté na černý kov, za který kovotepci na jihu dobře zaplatí. Kdybych měl pár vhodných pomocníků, abych mohl začít kopáčské a tavicí práce, snad bys na tom brzy byla lépe než při obírání pocestných.“

„Opravdu tomu věříš?“

„Dalo by se to snadno vyzkoumat, zvláště pokud mi půjčíš nějaké lidi.“

„Proč bys to pro mě dělal?“

„Řekněme, že chci tenhle kout světa učinit trochu bezpečnějším.“

„Zvláštní důvod. Jdi zpátky do svatyně. Přivolám teď služebníky a svěřím ti je. Podívej se, co by se s tím dalo dělat a pak se sem vrať – sám.“

„Vrátím se – Aache.“

Náhle byla pryč a jen tůň jiskřila. Dilvish se otočil a setkal se s Pokutníkovým pohledem. Mlčky s ním odešel.

V následujících dnech se začala kutat ruda, byla postavena tavící pec a práce se rozběhly naplno. Dilvish se usmíval, když viděl, jak se černý kov vlévá do podlouhlých kadlubů. Aache se usmívala, když jí o tom vyprávěl.

„A je tam toho dost?“ ptala se.

„Úplná hora. Příští týden budeme mít dost na plný vůz. Pak půjde všechno rychleji.“

Poklekl k tůni.

Objevily se prsty a zkusmo se dotkly jeho ruky. Když neucukl, zvedla dlaň vzhůru a pohladila ho po tváři.

„Skoro bych si přála, abys byl z mého rodu,“ zašeptala a byla pryč.

 

„To už je hrozně dávno, co bylo v téhle zemi takové teplo, že tu mohly být květiny a včely,“ řekl Black. „Musí být strašně stará.“

„Nedá se to odhadnout,“ odvětil Dilvish, když přešli hřbet kopce a shlédli dolů do údolí, odkud stoupal dým. „Ale jestli med stačí k tomu, aby se z ní stala poctivá bytost, stojí to za tu trochu námahy.“

„Máš jet příští týden s nákladem na jih?“

„Ano.“

„A pak?“

„Její sluhové už se o další postarají sami.“

„Jako otroci?“

„Ne, bude je mít z čeho platit.“

„Chápu. Ještě něco…“

„Ano?“

„Nevěř tomu knězi Pokutníkovi.“

„Nevěřím. Má náročné choutky. Myslím, že si přivlastňoval část… příjmů.“

„To jsem neměl na mysli. Připadá mi, že se bojí o své místo.“

„Uklidním ho tedy, že brzy odejdu.“

Ráno jeho odjezdu bylo jasné, spadlo jen několik sněhových vloček, které hned roztály. Muži si zpívali při práci, když večer předtím nakládali vůz. Teď stáli kolem, poplácávali ho po ramenou a po zádech a od rozesmátých úst jim stoupaly obláčky páry. Pomohli mu naložit zásoby a dívali se, jak se skřípotem odjíždí.

„Nesnáším, když mě používáš jako tažné zvíře,“ posteskl si Black, sotva se dostali na doslech z tábora.

„Jednoho dne ti to vynahradím.“

„Pochybuji, ale budu si to pamatovat.“

Lesy už byly zbaveny lupičů a tak je nikdo neobtěžoval. Jakmile vyjeli z řetězce údolí, zrychlili a do večera urazili pěkných pár mil. Dilvish jedl za jízdy a Black klusal pravidelným krokem.

Pozdním večerem zaslechli, jak je dojíždí nějaký jezdec. Zastavili a nakonec poznali Pokutníka na Rogisově grošáku. Kůň byl zpěněný a těžce funěl. Když Pokutník zastavil u vozu, zapotácel se.

„Co se děje?“ podivil se Dilvish.

„Pryč. Mrtvá. Spáleniště,“ vychrlil kněz.

„Mluv souvisle!“

„Svatyně shořela do základů. Jedna z lamp – od ní sláma –“

„A Aache?“

„Chytlo jí to v zadní místnosti – nešly otevřít dveře…

„Mrtva?“

„Mrtva.“

„Proč ses za námi tak hnal?“

„Chtěl jsem tě dohnat a prodiskutovat svůj podíl na zisku.“

„Chápu.“

Dilvish viděl, že má na prstech všechny prsteny. „Raději se utáboříme. Tvůj kůň už nemůže dál.“

„Dobrá. Tady na tom poli?“

„Třebas.“

V noci se zdál Dilvishovi zvláštní sen. Svíral v náruči ženu, laskal ji téměř brutálně a bál se podívat dolů. Probudil se s výkřikem hrůzy.

Usedl a spatřil, jak se nad Pokutníkem sklání zářící přízračná postava. Záře již zvolna pohasínala, ale ty obrysy nemohl nepoznat.

„Aache?“

Spi, můj jediný příteli, můj drahý příteli, připlula odkudsi slova. Přišla jsem si jen pro to, co je mé. Není to tak sladké jako med, ale musí to být…

Přikryl mrtvolu kněze a ani na ni nepohlédl. Druhý den ráno se vydal na další cestu. Jel v tichu celý den.