Roger Zelazny

PROKLETÝ DILVISH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rozdělené město

Jaro si zvolna razilo cestu do Severní země, postupovalo a stahovalo se ve vlnách a s každým dnem uchvacovalo další a další pozice. Na všech vyšších vrcholcích dosud ležel hluboký sníh, avšak v nížinách bílá poleva za dne tála, pole byla bahnitá a bystřiny šuměly a vylévaly se z břehů. V údolích se již objevila skoupá zeleň, za bezmračného dne slunce vysušilo cesty a vzduch byl o polednách příjemně vlahý. Poutník na podivném černém koni, který před časem opustil znovuosvobozené Portaroy a rozloučil se se svými přízračnými legiemi, zastavil na kamenitém svahu a mávl k severu.

„Blacku,“ pronesl. „Ten kopec půl míle odsud. Nezahlédl jsi na jeho vrcholku před okamžikem něco zvláštního?“

Oř otočil kovovou hlavu a zahleděl se tam.

„Ne. Nic tam nevidím. Jak to vypadalo?“

„Obrysy nějakých staveb. Teď jsou pryč.“

„To se snad jen slunce odráželo na ledu.“

„Snad.“

Dali se svou cestou, vyjeli na kopec a pokračovali dál. Za pár minut se ocitli na dalším kopci, kde zastavili a pohlédli dřívějším směrem.

„Tam!“ usmál se jezdec, který se zřídka usmíval.

Black zavrtěl hlavou.

„Teď to vidím. Vypadá to jako městské hradby…“

„Snad tam bude čerstvé jídlo – a koupel. A pořádná postel na dnešní noc. Vpřed, jeďme tam!“

„Byl bys tak laskav a podíval se do mapy? Zajímalo by mě, jak se to místo jmenuje.“

„Brzy to zjistíme. Jeď!“

„Udělej mi to k vůli, ze starého přátelství.“

Jezdec zastavil a sáhl do cestovního vaku. Přehraboval se v něm, až odtud vytáhl pouzdro a z něj vyňal malý svitek, který rozvinul a podržel si ho před očima.

„Hmm,“ pronesl po chvíli. Pak mapu svinul a vrátil ji do pouzdra.

„Nu? Jakpak se to místo jmenuje?“

„Nevím. Není tam zaneseno.“

„Aha!“

„Dobře víš, že to není první chyba, kterou jsme na téhle mapě našli. Kreslíř to místo zkrátka neznal nebo mu vypadlo z paměti. Taky to může být nové město.“

„Dilvishi…?“

„Ano?“

„Radím ti často?“

„Dosti často.“

„Často se mýlím?“

„Mohl bych citovat.“

„Nelíbí se mi myšlenka, že strávíme noc ve městě, které na okamžik je a pak zase není.“

„Hloupost! Byl to jen špatný úhel pohledu či klam způsobený vzdáleností.“

„Mám podezření –“

„– jako ostatně vždy. Já vím. Ale mám hlad. Čerstvá ryba z potoka, opečená na bylinách…“

Black frkl a z nozder mu vyrazil tenký proužek dýmu. Zvolna vykročil.

„Najednou jsou s tvým žaludkem strašné problémy.“

„Mohou tam být taky děvčata.“

„Humph!“

Cesta vedoucí vzhůru k městské bráně nebyla široká a sama brána zela dokořán. Dilvish před ní zastavil, ale výzva stráže se neozvala. Prohlížel si bašty i cimbuří, nikoho však neviděl. Naslouchal. Kolem zněl jen vítr a štěbetání ptáků.

„Vpřed,“ řekl a Black jej pronesl branou.

Vpravo i vlevo mířila ulice a zatáčela se podél zdi. Před ním se táhla rovná cesta; končila mezi budovami, kde mohlo být malé náměstí. Všechny ulice byly vydlážděné a dobře udržované. Domy byly většinou z kamene a cihel – čisté, s ostrými rohy. Jak lemovaly cestu před ním, Dilvish si povšiml, že se tu nepovalují žádné odpadky, ani ve strouze nic neplavalo.

„Tiché místo,“ poznamenal Black.

„Ano.“

Asi po sto krocích Dilvish přitáhl otěže a sesedl. Vešel do obchodu vlevo. Za okamžik byl zase venku.

„Co je tam?“

„Nic. Prázdno. Žádné zboží. Ani kus nábytku.“

Přešel ulici a vstoupil do další budovy. Vyšel ven a vrtěl hlavou.

„Totéž,“ opáčil, když nasedal.

„Pojedem? Znáš mé pocity.“

„Napřed se mrknem na náměstí. Zatím žádné stopy násilí. Třeba tu dnes mají nějaký svátek.“ Blackova kopyta zaklapala po dláždění. „To musí být tedy pěkně mrtvolný svátek.“

Jeli a nahlíželi do postranních uliček, do podloubí, do dvorů. Všude bylo pusto, po lidech ani památky. Konečně dojeli na náměstí. Z obou stran tu byly prázdné krámy, uprostřed malá nefungující kašna a na opačném konci velká socha dvou ryb. Dilvish zastavil a pohlédl na prastarý symbol. Vrchní ryba mířila hlavou vlevo a spodní vpravo. Pokrčil rameny.

„Měl jsi pravdu,“ řekl. „Jediné –“

Vzduchem zazněl jediný úder zvonu, houpajícího se na zvonici vysoké věže.

„Podivné…“

Zpoza sochy ryb vyšel mladík a dal si ruku v bok. Byl blonďatý a růžolící, na sobě měl bílou košili s krejzlíkem, zelené přiléhavé punčochové kalhoty s velkým poklopcem a u pasu krátký meč.

„Podivné?“ pronesl. „Vskutku. Však ještě podivnější věci uzříš, poutníče. Hleď!“

Prudce zagestikuloval a zároveň znovu zazněl zvon.

Dilvish otočil hlavu a zadržel dech. Tiše jako kočky se domy začaly přesouvat kolem náměstí. Kroužily, vyjížděly vpřed a ustupovaly. Přestavovaly se, měnily si spolu místa v děsivě směšném kyklopském tanci. Zvon zněl znova a znova a Dilvish se díval.

Nakonec se otázal mladíka: „Co je to za magii?“

„Tak, tak,“ přitakal mladík, „je to magie. Z města kolem tebe staví labyrint.“

Dilvish zavrtěl hlavou do taktu dalšího úderu zvonu.

„Je to opravdu působivé,“ připustil. „Ale jaký to má smysl?“

„Říkej tomu třeba hra,“ opáčil mladík. „Za několik úderů, až umlkne píseň zvonu, bude labyrint hotov. Pak máš vyměřenu hodinu času, než se znova rozezní. Pokud se ti do té doby nepodaří najít cestu z města, domy se znovu přestaví a rozdrtí tě.“

„A k čemu ta hra?“ otázal se Dilvish a čekal, až dozní další úder, aby slyšel odpověď.

„To se nikdy nedovíš, Elfobotý, ať už vyhraješ či prohraješ, jelikož jsi jen součástí té hry. Je mou povinností tě rovněž varovat, že ať už si zvolíš jakoukoli cestu, můžeš na ní být napaden.“

Domy za vyzvánění pokračovaly v tanci. „Ta hra mě nezajímá,“ pronesl Dilvish a tasil, „ale rád si s tebou zahraji jinou. Právě jsem tě vybral naším průvodcem. Odmítni, a ocitneš se ve společnosti vlastní hlavy.“

Mladík se ušklíbl, levičkou se chytl za vlasy a pravicí tasil vlastní meč. Mocně se zbraní rozpřáhl a těžkou ranou se sekl do krku. Ostří prošlo skrz.

Levou rukou si useknutou hlavu – dosud se šklíbila – zvedl vysoko nad ramena. Zvon opět udeřil. Jeho rty se pohnuly.

„Myslíš, že máš co dělat se smrtelníky, cizinče?“

Dilvish si odfrkl.

„Chápu,“ řekl zostra. „Dobrá. Na něj, Blacku.“

„S radostí,“ opáčil Black a když se při dalším zazvonění vzepjal, v tlamě a očních důlcích mu zatančily plameny.

Ve tváři useknuté hlavy se objevil výraz náhlého překvapení, když se vzduch mezi nimi naplnil jiskřením. Blackova kopyta vystřelila vpřed, zkřížena v nekoňském pohybu, a se sirným zahřměním, v němž utonul další úder zvonu, dopadla na postavu. Bytost zavřískla a zmizela ve sloupu ohně.

Ozvaly se ještě dva údery zvonu, Black opět stanul na všech čtyřech a společně hleděli na ožehlé kočičí hlavy. Pak nastalo ticho. Domy se přestaly pohybovat.

„Dobrá, dobrá,“ vzdychl Dilvish nakonec. „Vím, říkal jsi mi to. Díky za zásah.“

Black v kruhu obešel náměstí, aby se mohli podívat na nové uspořádání ulic.

„Zvláštní přání?“ zeptal se.

„Zkusíme to třeba tudy,“ řekl Dilvish a mávl k ulici vlevo.

„Dobrá,“ přisvědčil Black. „Mimochodem, už jsem ten trik viděl v lepším provedení.“

„Opravdu?“

„Někdy ti o tom budu vyprávět.“

Jeli dlážděnou cestou. Kolem se nic nehýbalo.

Ulice byla úzká a krátká. Kolem dokola se tyčily domy. Následovala ostrá zatáčka vlevo a pak vpravo.

„Š-š. Tady, tady,“ ozval se zleva šepot.

„První útok,“ zamumlal Dilvish, otočil se po zvuku a tasil.

Z dveřního otvoru na ně hleděl malý temnooký mužík s milým úsměvem ve tváři. Dlouhé šedivé vlasy měl sepnuty v drdolu, ruce držel před sebou a ukazoval jim prázdné dlaně. Na sobě měl obnošené šedé šaty.

„To je v pořádku,“ zašeptal ostře. „Nebojte se. Chci vám pomoct.“

Dilvish nesklonil čepel ani o píď.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

„Protihráč,“ odvětil druhý.

„Cože?“

„Tohle je hra, ať se ti to líbí nebo ne,“ pokračoval mužík. „Vedou ji spolu dva hráči. Protihráč chce, abys tu zahynul. Já vyhraju, jen když unikneš. Protihráč má na starosti město. Já jdu proti němu.“

„Jak mám vědět, že mluvíš pravdu? A podle čeho poznat, kdo stojí na které straně?“

Muž pohlédl na předek svého oděvu a zakabonil se.

„Mohu pohnout rukou?“

„Směle.“

Spustil pravou ruku a uhladil si na prsou pomačkané šaty. Objevil se emblém ryby plovoucí doprava. Ukázal na ni.

„Ten, jehož ryba plave doprava,“ řekl, „ti chce pomoci v bezpečném odchodu. Ověř si má slova. Ještě dvě zatáčky a raději očekávej útok shůry.“

Muž zmizel a dveře se za ním zavřely. Dilvish uslyšel zvuk zastrkované závory.

„Jeďme,“ řekl Blackovi.

Když Black zatáčel za první roh, ozývala se v tichu města jen jeho kopyta. Dilvish jel s taseným mečem a očima zkoumal každý výklenek.

Druhá zatáčka vedla pod klenbu. Zvolnil a před další cestou si ji podrobně prohlédl. Vjeli pod ni a ocitli se v úzké uličce. Minuli zamřížované dveře vedoucí na malé nádvoří. Dilvish zrakem propátrával každý kout, ale nic neviděl.

Pak kdesi nad nimi zaškrábal kov o kámen, Dilvish vzhlédl a vykřikl: „Zpátky! Zpátky!“

Jeho oř začal rychle couvat, načež před nimi prolétl proud vroucího oleje a s chlístnutím dopadl na dláždění. Dilvish sotva stačil zahlédnout postavy na střeše.

Za nimi se ozval strašlivý třesk a kovová vibrace. Dilvish se ohlédl a spatřil, že z klenby spadla masivní mřížová brána. Před nimi se rychle rozlévala kaluž bublajícího oleje.

„V tom neudržím nohy,“ houkl Black.

„Ty dveře vpravo! Proraz jimi!“

Black se krouživě otočil a udeřil do zamřížovaných dveří. Vypadly a oni vjeli na malé vydlážděné nádvoří s vyschlou kašničkou uprostřed a dalšími dřevěnými dveřmi s mřížovým průhledem na opačném konci.

„Podvádíš!“ ozval se zleva nad nimi hlas. „Varoval tě?“

Dilvish zaklonil hlavu.

Na malém balkónku třetího patra stál mužík vzhledem velmi podobný jejich informátorovi, až na to, že mu vlasy přidržovala modrá páska a na hrudi se mu krabatil emblém ryby plovoucí doleva. V ruce držel kuši, pozvedl ji a zamířil.

Dilvish se svezl dolů po Blackově pravém boku a tam se přikrčil. Zaslechl, jak šipka cvakla o Blackovu kovovou kůži.

„Rychle další branou, než stačí znovu nabít. Poběžím za tebou.“

Black tryskem vyrazil a při nárazu do dveří ani nezpomalil. Dilvish se hnal za ním.

„Podvádíš! Podvádíš!“ volal za ním vzteklý hlas.

Ulice za branou mířila oběma směry.

„Doprava,“ vykřikl Dilvish, když nasedal.

Black spěchal podle příkazu. Přijeli na rozcestí. Dali se vlevo, ulicí, která mírně stoupala.

„Snad by stálo za to, abych vylezl na vrchol některého vysokého domu,“ pronesl Dilvish přemítavě. „Mohl bych se porozhlédnout po únikové cestě.“

„Není nutno,“ ozval se zprava známý hlas. „Mohu ti ušetřit čas i námahu. Jednu zkratku jsi již našel – před chvílí. Teď už to není daleko.“

Dilvish hleděl do očí mužíka s drdolem, jehož ryba mířila vpravo. Stál za nízkým oknem, málem na dosah.

„Ale musíš si pospíšit. On už se svými silami táhne k bráně. Jestli tam bude první, je po všem.“

„Mohl by ji prostě od začátku hlídat a čekat.“

„To je proti pravidlům. Nezačíná odtamtud. Příště zahni doprava, pak doleva a zase dvakrát doprava. Projedeš kolonádou na rozlehlé nádvoří. Otevřenou bránu budeš mít po levici. Pospěš si!“

Dilvish přikývl a Black se rozběhl. Na dalším rohu zahnuli vpravo.

„Věříš mu?“ otázal se Black.

Dilvish pokrčil rameny.

„Musím to zkusit, nebo budu muset podstoupit strašné riziko.“

„Co máš na mysli?“

„Použít nejsilnější magii, jakou znám.“

„Jednu z Ošklivých průpovídek, které jsi se v pekle naučil pro den, kdy potkáš svého nepřítele?“

„Přesně. Mezi těmi dvanácti je jedna, která dovede srovnat město se zemí.“

Black obezřetně zahnul vlevo a klusal dál.

„Jak myslíš, že zapůsobí na podobnou magickou stavbu?“

„Je to syrová síla, nesrovnatelná s pozemskou magií –“

„Nebude žádné varování. Nedostaneš druhou šanci, jestli uděláš chybu.“

„Nemusíš mi to připomínat.“

Black zastavil před dalším rohem, opatrně za něj nakoukl a pak pokračoval.

„Jestli mluvil pravdu, jsme málem u cíle,“ zašeptal. „Doufejme, že nám podaří porazit druhého hráče. A příště víc důvěřuj svým mapám!“

„Jasně. Zatáčka. Teď opatrně…“

Zatočili za další roh. Dál byla dlouhá promenáda se svitem na konci.

„Zatím se zdá, že nelhal,“ tiše pronesl Black a kopyty našlapoval opatrně, aby nenadělal hluk.

Zastavil kus před koncem promenády a oba pohlédli na nádvoří.

Uprostřed náměstí stál muž z levého balkonu a křenil se na ně od ucha k uchu. V pravé ruce třímal píku.

„Dali jste mi zabrat,“ pronesl uznale. „Ale měl jsem kratší cestu – jak sami vidíte.“

Pohlédl doprava.

„Támhle je brána.“

Pozvedl násadu a třikrát s ní udeřil o zem. Dlaždice se v okamžení odklopily jako padací dveře a zpod každé z nich vyvstala postava. Vmžiku tu stály asi tři tucty mužů. Každý držel píku. Každý se levou rukou popadl za vlasy a zvedl si hlavu z ramen. Všichni se zasmáli, navzájem si povyměňovali hlavy, pak oběma rukama sevřeli píky a vyrazili dvorem k nim.

„Zpátky!“ vykřikl Dilvish. „Tolik jich nikdy nepřemůžeme!“

Prchali zpět promenádou a zabočili vlevo. Slyšeli, jak se za nimi pikenéři ženou.

„Na to náměstí ústí i jiné ulice,“ křikl Dilvish do větru. „Zkusíme je objet.“

„Další ulice…“

„Zahni vlevo!“

Zahnuli.

„Další.“

„Vpravo!“

Cesta ústila na náměstí s křižovatkou, uprostřed níž stál vodotrysk. Zleva a zepředu náhle vyběhli pikenéři. Za nimi se nepřestával ozývat hluk pronásledování.

Zahnuli vpravo a po krátkém běhu znovu vpravo. Daleko před nimi se v ulici zabouchla posuvná brána. Zatočili vlevo, do podloubí, které se táhlo kolem zahrady.

„Projeď zahradou!“ vykřikl hlas zpoza řady keřů. „Bránu máš na dosah!“ Za keři stál človíček a prstem jim ukazoval cestu. „Musíte dvakrát doleva a doprava – dvakrát doleva a doprava – kolem dokola!“

Black se kopyty prodíral podrostem, když se hnali k bráně. Pak se vzepjal a zastavil. Zároveň vzduchem zazněl ostrý tón úderu jediného zvonu.

„Ach, ach,“ zanaříkal človíček s drdolem.

Dům zleva se otočil o devadesát stupňů, zacouval a rozjel se ulicí. Kamenné zábradlí odlétlo pryč. Věž se posunula dopředu. Po boku prvního se objevil druhý malý človíček. Usmíval se. Ten první ne.

„Už je to tu?“ zeptal se Black, když kolem proletělo křídlo domu prosmýknuvší se pod obloukem, který se blížil k nim.

„Obávám se,“ odtušil Dilvish, napřímil se v sedle a pozvedl obě ruce nad hlavu. „Mahra, brahorning Mahra…“

Odkudsi s kvílením přilétl velký vítr. Zatočil se kolem nich, aniž je ovanul, jen po zádech jim přejel mráz a ze všech domů kolkolem začal stoupat mlžný dým.

Jak Dilvish pokračoval v zaklínání, kolem se začínalo ozývat praskání a štípání, brzy následované duněním padajícího zdiva. Kdesi se naklonila a padla zvonice a její zvon vydal poslední chrčivý tón, než se věž roztříštila o projíždějící krámek či rezidenci.

Země se zachvěla a vytí zesílilo v ohlušující jekot. Domy se skryly za závoji mlhy. Pak se ozvalo prásknutí jako od sta bleskem rozštípnutých stromů a vítr utichl stejně náhle, jako se zvedl.

Dilvish a Black stáli na slunečném návrší. Kolem nebyla ani stopa po městě.

„Blahopřeji,“ pokýval Black uznale hlavou. „To byla zatraceně dobrá práce.“

„I já se musím přidat s blahopřáním,“ ozval se za nimi známý hlas.

Dilvish se otočil a spatřil človíčka s drdolem, jehož ryba plula vpravo.

„Prosím co nejuctivěji za prominutí,“ pokračoval muž. „Neměl jsem ani ponětí, že jsme tu lapili bratra čaroděje. To byla Ošklivá průpovídka, že? Ještě nikdy jsem žádnou z nich neviděl účinkovat.“

„Byla.“

„Ještě, že jsem se včas stačil dostat do chráněné oblasti. Bratra to samozřejmě odneslo i s městem. Děkuji vám za to – srdečně děkuji.“

„A teď bych rád slyšel vysvětlení,“ řekl Dilvish. „Oč tu vlastně jde? To se nemůžete bavit nějak inteligentněji?“

„Ach, dobrý sire!“ človíček si zamnul dlaně. „Neodhadl jste to z naší podobnosti? Jsme dvojčata – což je pro dva praktiky jemných umění situace nanejvýš nezáviděníhodná. Síla se rozdělila. Každý byl jen zpola tak silný, jak by mohl být, kdyby…“

„Začínám chápat,“ přitakal Dilvish, „poněkud.“

„Zkoušeli jsme souboje, ale naše síly byly příliš vyrovnány. A tak, než bychom se spolu dělili o slabost, raději jsme uzavřeli dohodu. Jeden z nás stráví deset let v astrální prázdnotě, zatímco druhý se zde bude těšit plné síle. Na konci toho času se spolu utkáme ve hře, která rozhodne, kdo si užije dalších deseti let na zemi. Jeden vztyčí město a druhý si vybere šampióna, který má pokořit jeho labyrint. Byl jsem velmi sklíčený, když jsem si vytáhl šampióna, jelikož město většinou vítězilo, ale vy, – vy jste mi, sire, přinesl štěstí. Měli jsme něco tušit už při pohledu na vašeho oře. Ale Ošklivá průpovídka! Kdo by si to pomyslel! Muselo to být pravé peklo, učit se ji.“

„Bylo.“

„Jsem samozřejmě vaším dlužníkem, nyní již téměř při plné síle. Mohu vám nějak posloužit?“

„Ano,“ přitakal Dilvish.“

„Tedy mluvte.“

„Hledám člověka – ne, čaroděje. Máš-li nějaké zprávy o jeho nynějším pobytu, sděl mi je. Jeho jméno je nebezpečné vyslovit, jelikož poslední projevy síly zde mohly upoutat jeho pozornost. Jeho moc patří k nejvyšším a nejtemnějším. Víš, o kom mluvím?“

„Ne- nejsem si jist.“

Dilvish si povzdechl.

„Co se dá dělat.“

Sesedl a špičkou meče naškrábal do prachu jméno Jelerak.

Malý čaroděj zbledl a opět si začal mnout ruce.

„Och, dobrý sire! Hledáte svou smrt!“

„Nikoli. Jeho,“ odtušil Dilvish temně a špičkou boty smázl nápis.

Druhý muž polkl. „Pokud vím, má v různých částech světa sedmero hradů. Všechny jsou rozličně hájeny. Zaměstnává lidské i nadpřirozené služebníky. Prý vynašel způsob, jak se mezi hrady bleskurychle přemisťovat. Jak to, že o tom nic nevíš?“

„Byl jsem dlouho nepřítomen. Měj se mnou strpení. Kde ty hrady leží?“

„Začínám si domýšlet, kdo asi jsi,“ řekl zamyšleně čaroděj, poklekl a začal kreslit prstem po zemi.

Dilvish si dřepl k němu a sledoval, jak mapa dostává tvar.

„…Tady je jedna na kraji světa, viděl jsem ji jen ve vizích. Zde je Rudá pevnost… Další leží daleko na jihu…“

Jak se před ním objevovaly, Dilvish si náčrtky ukládal do paměti.

„Zdá se, že nejblíž je jeho hrad zvaný Ledová věž,“ pronesl. „Leží odsud více než tři sta mil na severozápad. Slyšel jsem o ní vyprávět. Hledám ji.“

„Dej na mou radu, Osvoboditeli,“ pronesl čaroděj a vstal. „Ne-“

Kolem nich se náhle objevilo město, avšak změněné. Táhlo se strání kopce dolů po obzor, kam až oko dohlédlo.

„Ne- ne- nepřičaroval jsi ho zpátky jen tak z legrace, že ne?“ otázal se čaroděj přiškrceným hlasem.

„Ne.“

„Bál jsem se, že to řekneš. Povstalo strašně tiše, že?“

„Ano.“

„Je taky mnohem větší, než jsme my se Straddem kdy dokázali udělat. Co teď? Myslíš, že bude chtít, abychom jím proběhli?“

Nebe nad hlavou jim zakryla temná masa.

„Já budu rád, když bude čekat uvnitř.“

„Neříkej to, příteli! Pohleď!“

Z nebe se jako pomalý blesk tiše snesly stěny ohně a dopadly na město kolem nich. To okamžitě vzplálo. Cítili pach dýmu. Kolem vířil popel. Brzy byli lapeni v kruhu obrovské stěny ohně, která k nim dýchala vlny žáru.

„Opravdu moc pěkně uděláno,“ poznamenal čaroděj a otřel si čelo rukávem. „Prozradím ti své jméno – zní Strodd – jako výraz mé krajní oddanosti, když už jsme asi oba odsouzeni k smrti, a řekl bych, že už jsem uhodl tvé. Mám pravdu –?“

„Máš.“

Plameny začaly ustupovat. Nezbývalo po nich žádné město.

„Ano, je to opravdu pěkně provedeno,“ vydechl si Strodd. „Řekl bych, že demonstrace je u konce, jen se divím, proč to prostě nesvrhl na nás.“

Black se zasmál – byl to drsný, kovový smích.

„Byly by důvody,“ pronesl.

Oheň skomíral, až pohasl docela a zbylo po něm jen prosluněné návrší stejné jako před chvílí.

„No prosím,“ řekl zadumaně Strodd. „Najednou jsem dostal strašnou chuť vydat se na dlouhou cestu – pro zdraví. Člověk v astrálním prázdnu zeslábne. Zůstávám tvým dlužníkem, ale bojím se společnosti, do níž se chceš dostat. Raději bych ti posloužil v několika drobných věcech, než v té jedné velké, kterou sis předsevzal – víš, co mám na mysli?“

„Budu si to pamatovat,“ řekl Dilvish s úsměvem, nasedl na Blacka a otočil jej k severozápadu.

Strodd sebou cukl.

„Bál jsem se, že zamíříš tam,“ přitakal. „Nu, každopádně ti přeji mnoho štěstí.“

„Tobě též.“

Než Dilvish odjel, vysekl muži drobnou poklonu

„Ledová věž?“ zeptal se Black.

„Ledová věž.“

Když se Dilvish ohlédl, byl kopec prázdný.