Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Po odjezdu Frýdeckého nastal mi čas trudný; byli jsme nyní takřka poprvé s Flórou sami tváří v tvář; nebylo ani hosta mezi námi, aniž zmírňující okolnosti toho pohyblivého výminečního života, jakýž jsme oněch několik dní v Drážďanech trávili. Viděli jsme nyní pravou fysiognomii příštího svého života manželského a s ustrnutím pozoroval jsem, že to nebude poměr šťastný. A přece nemohl jsem činiti Flóře nižádné výčitky. Dodržela přísně slovo dané mi v staré štěpnici otcovského domu, činila totiž svoji povinnosť svědomitě a neunavně, stala se mi pravou „pomocí“, jak jsem tenkráte rozuměl a žádal, ale pravý význam toho biblického slova počal mi teprvé nyní prosvítati; že v genesi není zajisté tím slovem míněna „hospodyně“, jak si dle mého mylného náhledu také Flóra vykládala. Měl jsem pomocnici věrnou, pilnou, skromnou, ale neměl jsem ji ve smyslu vyšším, mravním, neměl jsem ženu, manželku. Statek můj vezdejší zkvétal ale srdce moje bylo siré. Flóra byla chladná, uzavřená, zádumčivá. Síň naše nevyjasnívala se jejím úsměvem, jako za času, kdy moje matka na jejím místě sedávala; zasmušilá klenba nebyla ani o stín přívětivější než před mojí ženitbou, a dlouhé podzimní večery ploužily se tak smutně a pošmurně tichým domem do lůna věčnosti, jakoby ani nebylo té její mladosti a krásy pod střechou mých otcův. Ani jednou nezazněl stříbrný smích její, aby povzbudil k veselosti ozvěnu, která jako ze sna jen polo potlačené naše vzdechy opakovala.

Flóra byla tichá a laskavá, ale byla laskavou bez úsměvu, bez tepla. Flóra byla poslušná, ale nebyla milující. Postrádaje takto pravého života rodinného, počal jsem přemýšleti o své theorii sňatku, co o smlouvě uzavřené chladným rozumem, a jakož každá theorie na světle skutečnosti sřítila se i tato v pustý rum, bohužel že trosky její srdce moje do krve ranily. Stal jsem se nespravedlivým, vzmáhala se ve mně proti Flóře jakási rozčilenosť, která se při stálém potlačování tajené mé lásky k ní svrhla v nesmyslné záští téměř nenávisti se rovnající. Lekl jsem se nemálo toho citu, toho slova. Chtěl jsem té nepřirozenosti náhlý konec učiniti. Což neroztaje kůra ledová jejího srdce, dozví-li se o pravém stavu mých citů? tázal jsem se sám sebe. Nerozevře mi sama vstříc náruč svou, až jí řeknu, jak ji miluju? Při myšlence té rozproudila se mi krev novým nepokojem: nutilo mne, přivinouti ji na svá prsa, zulíbati čisté její čelo a říci jí, co mne hněte, vyznati se ze své pošetilosti – ale hrozná obava mne zastavila: což je chladná tato žena vůbec lásky schopna? Což přelítne-li jen vítězoslavný, polo útrpný úsměv přes její rty? což je-li celé její chování jen dobře promyšlená hra, rafinovaná koketerie, mající za jediný účel – spatřiti mne přemoženého u svých nohou? Ne, raději smrť a muka veškerá, než takové pokoření. Nechť tedy mlčí, nechť se mi vyhýbá, nechť se uzavírá do své pýchy, vždyť dovedu i já mlčet, a odhání-li mne od krbu domácího svou chladností – znám ve starém tomto domě zátiší, kde roztrpčujících (...)

(......)