Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Ráno seděl jsem ve velké síni a čekal dychtivě, kdy se Flóra objeví, ale když se konečně dvéře otevřely, na které jsem zraky své toužebně upíral, zjevila se tam pouzestará klíčnice Klára.

„Jak se vede?“… tázal jsem se smutně.

„Vše v pořádku, pane,“ odpověděla Klára, „o žádné nemoci ani stopy. Paní vás pouze prosí, byste ji žádnou návštěvou nerušil, vstane teprve k polednímu a přijde k obědu sem, jako obyčejně. Zde vám nesu lístek.“

Vzal jsem lístek její dychtivě, bylo to jen několik slov tužkou psaných: „Byla jsem včera přes příliš vášnivá, odpusťte mému rozčilení… jako já vám odpouštím. Píšu vám proto, že vás snažně chci prosit, abyste se již ani slovem nezmínil o tom, co se mezi námi událo. Vynasnažím se, abych na vše zapomněla.“

Nezbývalo než uposlechnout. Tón, který od onoho dne mezi námi panoval, byl sice méně dráždivý než dříve, ale na nějaké sblížení nebylo již ani pomyšlení.

Flóra uznávala vděčně laskavější a mírnější moje k ní chování, ale tím nezaplašil se stín cizoty, který se nyní mezi námi byl rozložil. Úzkostlivě vyhýbali jsme se druh druhu, báli jsme se téměř býti spolu o samotě, a byli jsme nyní vskutku málo kdy sami. Hned první den po osudném výjevu, když Flóra se poprvé opět se mnou u oběda ve velké síni setkala a se sklopeným zrakem a bledou tváří na starém svém místě pod obrazem matky se usadila, sdělila mi krátce, že se jí zdá stará naše klíčnice býti osobou nejen moudrou a zkušenou, ale také mravu nad stav její uhlazeného, tvrdila, že věrnosť Klářina a příchylnosť její k rodině, kde celý život svůj byla trávila, by zasluhovala odměny, že s osobou podobnou se nemá nadále zacházeti jako s pouhou služebnicí, že si vydobyla místo přítelkyně domu. Především přála si Flóra, aby paní Klára s námi u stolu jídala; sama přinesla z velkého starodávného buffetu talíře a příbor a prostřela vedle sebe. Nenamítal jsem ničeho, v podstatě bylo vše, co Flóra pravila, v úplném souhlasu s pravdou. Klára byla tedy ustavičnou společnicí Flóřinou. Po celé večery seděla s Flórou a radily se spolu horlivě o výbavu pro malou, tajemnou tu bytosť, která ještě ani sluneční světlo nespatřivši, mysl nás všech k sobě neustále poutala… Celé haldy módních žurnálů s obrázky roztomilých růžových nemluvňátek v nejkoketnějších krajkových čepečkách pokrývaly stůl a dle obsažených tam vzorů stříhala paní Klára krajky a tenké plátno, které Flora přinášela z libě páchnoucích přihrádek různým dřevem vykládané kommody, kamž dobrá, milá moje matka tkané tyto poklady pilně byla skládala. A Flóra šila a šila a klonila hlavu nad svou prací a usmívala se sladce a snivě… Kéž by tím úsměvem také na mne byla zazářila, kéž by to snivé oko také ke mně se bylo pozdvihlo! Vždyť práhl jsem po jejím pohledu, vždyť žíznil jsem po tom úsměvu, vždyť neměl jsem jiné touhy než jí, třeba jen zrakem, pověděti, jak i moje duše radostně se chvěje jako les jarním vánkem – avšak ona ke mně nevzhledla… Velkými kroky chodíval jsem po pokoji, zastavoval se u její (...)

(......)