Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Pobyt můj v Praze měl mi býti pookřáním po strastech doma prožitých; vypočítával jsem, že se tam as dvanáct dní pozdržím, umíniv si, že s vyřízením svých záležitostí nijak spěchati nebudu: avšak změnil jsem záhy svůj úmysl. Stýskalo se mi v cizím, smutném tom městě. Při první své jízdě k Frýdeckému nebyl jsem Prahu téměř ani viděl, vyšed za bránu, než se obyvatelstvo z ranního spánku probralo, a na své druhé cestě pro nevěstu byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem z okna svého kočáru, který mne vozil od krámu ku krámu, kde jsem koupě své obstarával, téměř ani nevyhledl. Nyní ale při delším pobytu viděl jsem smutnou, truchlící tu tvářnosť Prahy a porovnával ji v duchu s městy tvořícími střed jiných, šťastnějších národů, i zdála se mi místem, o kterém mluví Ezechiel, „městem zpuštěným, v němž se nebydlí“, městem, o kterém prorok volal: „sestoupíš se sestupujícími do jámy k lidu dávnému.“ Celá ta hluboká běda národního našeho života odhalila mně tenkráte krvavé své rány, smutek se jako těžký kámen zavírající hrob veškerých nadějí na duši moji přivalil a při pohledu na drzou panující u nás cizotu zněla mi jako bouřka hrozící slova Ezechielova v uších: „Dám tě národům za dědictví, i vzdělávají sobě hrady v tobě a vystavějí v tobě příbytky své; tiť budou jísti ovoce tvé, a ti budou píti mléko tvé.“ – –

Vyhánělo mne to ze zasmušilých zdí, chvátal jsem s uspořádáním svých zařízení a opustil Prahu před koncem týdnu. Pravda, nečekalo mne radostné shledání ve vlastní rodině, avšak jako raněná zvěř, vyštvaná z úkrytu lesa a vyhnaná na pustou rovinu bez křoví, zoufale nazpět uhání, odkud byla prchla, tak nezbylo ani mně než utéci se z návalu veřejných běd na místo zpět, kde pro mne klidu a pokoje již nebylo. –

Přijel jsem po západu slunce na stanici a umínil jsem si, že půjdu pěšky domů. Lákala mne ideální pohoda a necítil jsem chutě vydati se v nepohodlném povoze na zaprášenou silnici; ubíral jsem se raději po polních stezkách a večerem prochladlými háji, kochaje se krásou noci, která se poznenáhla spouštěla na tichounký kraj. Měsíc vycházel nad lesy, svítil nejdříve rudě, ba krvavě v mlhách, vystupujících následkem parného dne od sluncem zlíbané země, avšak brzy vyplul vítězně v plné jasnosti na široký obzor tmavomodrého bezoblakového nebe, stál klidně, majestátně na výši a mírný, snivý jeho třpyt dlel jako úsměv stříbrný na krajině a působil čaromocně jako zázračný balšám na raněné moje city, které se nyní tak rozplývaly jako ony mlhy, nad kterými byl zvítězil… Již blížil jsem se k svému domovu, již viděl jsem ozářený dům a lunoskvělou zahradu, postříbřené její stromy a snivě šepotající křoviny…

Zastavil jsem se na okamžik na kopci, z kteréhož se mi krásný pohled ten poskytoval, když pojednou nočním vzduchem kouzlo jiné, mocnější, úchvatnější, srdce ještě více jímající ke mně se vznášelo na perutích poesie a rozkochanou moji duši nejsladším štěstím plnilo; třásla se to velebná melodie lunným světlem, melodie jako (...)

(......)