Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Světlo sluneční zářilo plnou slávou spuštěnými záclonami do ložnice, když jsem se z těžké mdloby probudil. Flóra seděla vedle postele.

„Je ti lépe?“ tázala se soucitně s nejlaskavějším úsměvem.

„Což jsem byl nemocen?“ divil jsem se nabývaje jen poznenáhla vědomí o včerejším příběhu v knihovně.

„Ach, jak jsem byla polekána,“ oddychla si Flóra. „Slyšeli jsme těžký pád v knihovně a dušený výkřik, stropy jsou tak tenké zde v starém tom domě… Nemohli jsme dlouho dvéře knihovny otevřít; umírala jsem strachem, když jsi se na všechny otázky, na všechno naše volání neozýval… Odnesli tě sem a poslala jsem pro lékaře. Bohu díky, vidím, že uhodl dobře tvůj stav, ujišťuje mne, že není žádného nebezpečí… Zajisté je to následek stoupání po příkrých našich kopcích. Jaký to nápad pěšky nocí se…“

„Tak lékař tedy byl zde?“ přerušil jsem jí slovo a zakryl si oči dlaní, zahloubaje se do podivných upomínek na nepochopitelné včerejší dobrodružství.

„Lékař je posud zde, nepustila jsem ho, žádajíc, aby zde zůstal, až se úplně zotavíš, ač mne přesvědčoval, že mdloba tvoje v klidný spánek se změnila. Je nahoře v jídelně při snídaní, půjdu pro něj.“

„Není třeba, Flóro, přijdu sám do jídelny, jsem úplně zdráv, obleču se a přijdu za tebou snídat.“

Flóra uposlechla a já jsem se rychle oblekl, rozevřel záclony a vpustil proud zářícího světla do pokoje.

„Slunce bude nejlepším lékem,“ pravil jsem si, „v jasném jeho svitě rozplynou se noční příšery…“

Zachvěl jsem se – tam, tam u samého okna to bylo, beze tvaru, bez obrysu, jasnější než slunce a přece jako stín se to tam choulilo, ač bez očí, přece to na mne hledělo.

„Přelud, prázdná vidina…“ drkotal jsem mezi zuby a zavřel oči. Bojácně jsem je otevřel – bylo to tam posud.

Zmužil jsem se učinit několik kroků, upřel vyzývavě zrak na jasný stín.

„Zpátky, holá smyšlenko choré obraznosti,“ volal jsem, „do nicu, z kterého horečka tě vyvolala… zmiziž!“

Ale světlý stín nabýval určitosti více a více a nezmizel… Klesl jsem zničen do křesla a zahalil tvář do záclon postele. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, když se ozval Flóřin hlas.

„Ty nepřicházíš,“ pravila s jemnou výčitkou a tichý, hluboký její hlas zněl mi jako hudba, teplá, lehká ruka její spočinula mi na čele… vzhledl jsem: ó radosti! Přelud zmizel!

„Pojďme!“ volal jsem radostně a chopil jsem se její ruky upíraje zrak tam na ono místo, z kteréhož se vidina byla ztratila. Bylo mi volno a vesele po boku Flóry. –

Šli jsme spolu do jídelny a snídal jsem bezstarostně s lékařem a s Flórou. Lékař byl starý přítel naší rodiny, bavili jsme se velmi nenuceně, neobtěžoval mne žádnou otázkou, spokojil se pouze zkoumáním pulsu. Flóra pozvala ho k obědu a přijal, toliko prosil o koně a kočár, aby si odbyl návštěvu u nemocného as hodinu od naší vesnice vzdáleného. Ráno bylo teplé a jasné, vzduch čistý a slunný, lékař radil mi procházku do polí a Flóra nabídla se, že mne doprovodí. Sotva že vyšla z pokoje pro klobouk, již opět choulilo se to v (...)

(......)