Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Druhého dne kupila se těžká mračna po západu slunce ze všech stran, temné obrysy hor zdály se též jen velkými mraky, celá obloha se zasmušila a jen sem tam mrkala drobná nějaká hvězdička v širokých trhlinách oblaků. Venku bylo dusno, jen jednotlivá zaburácení větru zatřásla náhle a vášnivě listím, zahučela kolem domu a umlkla pak tak náhle, jak byla povstala. V němém očekávání seděl jsem u okna, čekaje zářícího stínu a dalšího svého osudu. Marně hleděl jsem kolem sebe, nebylo stopy světlé záře ani v knihovně ani venku v zasmušilém vzduchu večera, ale podivný vánek, zvláštní, příšerný zahrál mi ve vlasech jako mrazivý dech, a tu věděl jsem, že zjev je přítomen.

„Ty’s zde, a nevidím tě!“ volal jsem a oko moje bloudilo po komnatě, pak oknem po krajině a mračné obloze. Mezi mraky svítila hvězda velká, bělavá, mnou nikdy dříve nevídaná. „To’s ty, můj zjeve?“ šeptal jsem, „cítil jsem, že’s na blízku! Nepochopitelná, různotvárná, jaké jméno tobě dám?“

„Jmenuj mne Chiomárou!“ šelestil slabý větřík.

„Chiomára?“

„Toť jméno, kteréž jsem měla, když na zemi jsem žila, dcera druidů, nešťastná, bídná.“

„Ty jímáš mocně duši moji, Chiomáro, ty’s dcera druidů? Ty bídná, ty nešťastná?“

„Bylať jsem dcerou lidu mocných bohatýrů, dcerou Keltův zmizelých, jak svaté doubraviny, v jejichž stínu žili. Umlkly stříbrné harfy bardův, zašly zpěvy připomínající slávu mocných oněch mužů, kteří ni bohů svých ni moře ni blesku se nebáli a naproti bouřkám se smíchem široké své pavezy nastavovali, vyzývajíce hrom, by do nich pral. Zaváta stopa jejich nohou… Upři oko svoje na to, co hvězdou se ti zdá a naslouchej písni, kterou bardové pěli o mně a o mých osudech. Znej z písně dávno doznělé smutný děj mého života na zemi…“

Šelest větérku umlkl. Upřel jsem oko na slabou kmitavou zář bledé hvězdy a brzy zdálo se mi, že stříbrný soumrak linoucí se z ní mne zahaluje kol a kol, krajina zmizela před mým zrakem a zdálo se mi, že slyším šumění mohutných doubravin; do šumu jejich listů mísil se zvuk jakoby strun a smutný hlas, hlas Chiomáry, pěl píseň barbarskou, jednotvárnou jako hukot potoka. Obsah její podati jest velmi nesnadné; rozuměl jsem písni jako rozumíme melodii beze slov a pamatuji se na podivný ten zpěv pouze tak, jak se pamatujeme na uprchlý sen, jehož vidiny se před vnitřním naším zrakem ještě chvějí, ale hmotným slovem jen s těží se dají vylíčit. Však přece pokusím se naznačiti dle možnosti vše, co jsem tenkráte v osudný večer slyšel či spíše cítil. Zpěv Chiomářin zněl tedy asi takto:

„Ó hrade bohatýra Maelguna, jak pustý jsi! Kde sláva tvoje? Kde tvoji hodovníci, naplňující síně tvoje smíchem a zpěvem svým? Běda, pochodně zářící při hodech Maelguna roznítily plamenné hranice pro bohatýra i jeho hosty. Popel jejich letí rozbouřeným vzduchem po mrtvé pláni! Ó hrade bohatýra Maelguna, jak jsi pustý! Nezbylo z komnat tvých, než vychladlý kámen vyhaslého ohniště uprostřed bujných bodláků a travin! Strop tvůj jsou černá nebesa noční beze hvězd (...)

(......)