Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

Hlas Chiomářin odumíral a dozněl slabým zakvílením bědující duše, trýzněné trpkou upomínkou na dávno přestálá již muka. Nastalo hluché, mrtvé ticho; utíral jsem si pot, řinoucí se z mého čela a chvěl jsem se mrazem, vnikajícím mi takřka až do kostí, neboť dojmy spůsobené písní Chiomáry byly tak živé a mocné, že zastavovaly tlukot mého srdce. Nebyla to pouhá slova, dorážející na mé ucho: byla to vidina, celý ten strašný, krvavý děj viděl jsem před sebou, jako by se byl právě udál, jako stíny táhly ještě postavy děsného děje před zrakem mým s rukama poskvrněnýma vraždou, s krvavou září požáru na bledých lících. Zakryl jsem si tvář rukou, abych ničeho již neviděl. Když jsem opět vzhledl, stál stín Chiomáry přede mnou, ale nikoliv již v oslňující zářivé kráse jako včera, nikoliv v podobě kněžky Koridvény, jak jsem ji byl viděl před chvilkou, uchvacující barbarskou velikostí, soptící divokou vášní. Byla to arci její podoba, ale celá ta tragická, děsivá velikosť byla zmizela s její tváře, stála tu bledá jako pravý přízrak, ale očištěna, s okem tklivým kajicnice, pohroužena v hluboký smutek duševní.

„Jak lidská jsi!“ zvolal jsem překvapen, „nezdáš se již býti obyvatelkou světa jiného, jsi jako pravá dcera této země! Mohu na tebe hledět beze strachu, bez bázně, jako na sestru! Jak velice dojalo mne utrpení tvoje!“

Chtěl jsem ji soustrastně za ruku chopit, ale necítil jsem než prázdný vzduch a Chiomára se míhala jako pára před větrem.

„Znáš utrpení moje na zemi,“ zněl hlas její v odpověď, vábný jako šepotání vln, „ale neznáš celou řadu běd, přetrpěných na jiných světech.“

„Jak!“ vzkřikl jsem, „což jest nám i po smrti ještě dále trpět? Což nejsi duchem světlým, vznešeným, požívajícím míru a blaha bez konce?“

Chiomára zatřásla smutně hlavou.

„Nejsem posud šťastna. Jsem osamotnělá, truchlá, jako tenkráte, když na zemi jsem žila. Nejsem posud duchem, obývám ještě tělo, jak vidíš, lidskému podobné. V porovnání s tělem lidským jsem arci stín… Žijeme v ethéru, poletujeme se světa na svět, vznášíme se přeroděním výš a výše a staneme se časem duchy skutečnými… Nechápal bys život náš, nemá nic společného s životem pozemským… Každým přetvořením v bytosť jinou ztrácíme paměť bývalé své bytosti, až přijde doba zrození rozhodného, až se staneme bytostí, jako jsem právě teď, kde paměť naše se vrací, kde veškerá minulosť naše před námi leží, jako širá pláň, jež se rozprostírá u nohou vysoké hory, doba, kde přehlížíme jako s vyvýšeného stanoviska celý ten dlouhý řetěz různých životů, prožitých od okamžiku, kdy se duše naše vyprostila z úzké, němé, obmezené, mrtvé ponravy, od oné doby, kdy slabým tlukotem života se lišit počínáme od nedýšící hmoty, až na konec probdělé dráhy životův. Tu proudí mocně v nás různé city, dávno neznané, probouzejí se jako sopky v naší bytosti, tu táhne nás to buď vzhůru ku životu čistšímu, blaženějšímu prý než ten, který jsme poznali na dlouhé pouti zmírání a rodění, aneb nás cosi tajemně táhne nazpět tam, kam (...)

(......)