Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Nebylo mi možno přijíti v pravý čas k pohřbu; všelijaké malicherné nehody překazily splnění toho přání. Dorazil jsem k večeru domů do vsi a zastavil jsem se u domu stařičkého učitele, který mi byl zprávu o smrti otcově podal. Seděl před domem v zahrádce. On i žena jeho mne srdečně uvítali; znali mne z dob nejútlejšího mládí. Poděkovav mu za obstarání pohřbu, vyptal jsem se na poslední okamžiky zesnulého otce.

„Nemohu vám bližších zpráv podat,“ vypravoval učitel; „na večer jsem ho ještě potkal v polích, vyhlížel velmi churav, byl velmi sláb. Procházeli jsme se chvilku spolu a pak doprovodil jsem ho až do samého domu. Večeřel prý jak obyčejně a ulehl. K ránu slyšel starý Řehoř, který poslední čas vedle jeho ložnice spával, nápadný jakýsi chrapot; rozžehl a spěchal ku svému pánu, ale bohužel nalezl ho již mrtvého. Byl prý ještě teplý a skonal nejspíše v tom okamžiku, když Řehoř vešel.“

„Súčastnil se někdo při pohřbu?“ tázal jsem se dále.

„Mimo lid vesnický jedině pan Frýdecký; oznámil jsem mu ihned smutný případ, věda, že byl nejlepším nebožtíka přítelem. Po skončené ceremonii pohřební odjel opět, nezdržev se zde ani na okamžik.“

Více učitel nevěděl. Odebral jsem se pěšky z vesnice k našemu opodál ležícímu domu.

Večer byl tichý a jasný. Rozhlížeje se krajinou cítil jsem, jak se mi prsa šířila. Po hluku obrovského města jevil tento klid přírody cosi dojímavě slavnostního a mile útulného. S radostí vítal jsem usmívavou tvář matky země, kterou nám velká města tak závistivě dlažbou ulic a stěnami budov jako kamenným rouchem zakrývají. Matka země! Jak pravdivý to výrok! Třeba bychom svými divokými sny a nezřízenými tužbami na samé nebe útokem hnali a cizé světy s modré výšky jako skvělé hračky svýma pošetilýma lidskýma rukama k sobě strhnouti chtěli, přichází přece vždy zase čas, kdy nás srdce k věrným ňadrům matky země táhne a kdy úsměv její nadšenou k ní lásku v duši naší opět rozněcuje. Jaro nebylo zde na severu ještě valně pokročilo. Temný brunát velkých, vlahých hrud polních prodíral se ještě mocně mezi jemnými žlutozelenými stébly, chvějícími se tiše a neustále v teplém vánku, jenž jako lásky plné celování roditelky s mladou přírodou laškoval. Naplněn zvláštní jarní vůní země, prohřát světlem a prodchnut životem, šepotal vánek lahodně jako vody tekoucí; byl to pravý „dech země“, takový, jaký asi Stoikům na mysli tanul, když velebnou Ceres, tu velkou, svatou, tajuplnou matku jím nazývali; Ceres, která nás na svých prsou kojí, svými dary živí a posléz do hlubin svého lůna skrývá, když byla doba nadešla, pro kterou zrajeme. Ó pole jarní, jaký to půvab váš! Jak srdečně vítal jsem přátelskou vaši tvář, jak hleděl jsem v zanícení, jako na vrásky drahých prarodičů, na nevysvětlitelné ty dolíky na vašem povrchu, jež prý jsou stopami s nebe spadlých, k zemi svržených andělů, dle světlejší pak představy starých šlepějemi bohův, zvěstujícími světu požehnání a hojnosť.

Staré jabloně vedle cest kývaly mi na přivítanou a zvedaly (...)

(......)