Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Na pomezí cizích světů

Were such things here, as we do speak about, Or have we eaten on the insane root, That takes the reason prisoner?

Macbeth.

 

And to be wroth with one we love, Doth work like madness in the brain.

Coleridge’s Christabel.

 

I.

Po dlouhém čase vyšel jsem si opět jednou na boulevardy – zatoužilť jsem zase po společnosti lidské. Byl jsem přátely své úplně zanedbal, neboť zanevřel jsem na celý svět; uznávám nyní, že to bylo zpozdilé. Co medle bylo příčinou mého misantropství? Věc tak obyčejná! Malá jedna zpěvačka z divadla Dejazet, osoba se sladkým hláskem ptáčete a s nevinným úsměvem cherubka, byla mne trpce sklamala. Věřil jsem v její lásku, v její nezištnosť, chtěl jsem ji pojmouti za ženu – a ona? Vysmála se mi do očí s roztomilým trilkem, jímž by byla obecenstvo svého divadla okouzlila, a stala se raději maîtressou jednoho polského hraběte, vzdychajícího ustavičně v Paříži nad neštěstím ubohé Polsky a pomáhajícího při tom dle sil ubohou tu svoji „ojczyznu“ nesmyslným mrháním peněz na mizinu přivádět. Užasnuv nad takovou „špatností lidskou“, zahalil jsem se těsně do pláště své mravní vznešenosti a setrval v ní, až mi konečně, asi po roce, zdravý rozum přece jen dokázal, že ta „špatnosť lidská“ asi tak hroznou není a že se snad přece svou povahou tak příliš od ostatního světa neliším, jak mi samolibosť moje na chvíli byla nalhala. Umínil jsem si tedy, že se na dále již nebudu zahrabávat do prachu knihoven, jak jsem byl po měsíce činil, sbíraje při tom materiál k malé monografii o dávných Keltech, kteří mne vždy obzvláště zajímali; umínil jsem si, že vyhledám opět přátely, kterýmž jsem před tím tak pečlivě se vyhýbal. Nehledal jsem dlouho.

Bylo právě po divadle. Noc byla vlažná i jasná a boulevardy hemžily se veselými tuláky. Mnoho lidí sedělo před kavárnami a požívalo kávy, absinthu neb mraženého. Šťastné ty tváře činily na mne dojem jarního slunka, všechna moje mrzutosť a kyselosť prchala jako mrak před kouzelnými paprsky a myslím, kdybych byl v tu chvíli samu slečnu Adelmu po boku hraběte emigranta potkal, že bych byl ihned jí nevěrnosť a perfidii a jemu – hlouposť jeho odpustil. V tomto šťastném rozpoložení mysli ucítil jsem pojednou dotknutí ruky na svém rameně.

„Jak?“ zvolal vesele lahodný mužský hlas, „jak, vy jste ještě mezi živými?“

Byl to mladý malíř, Řek, Konstantin Vasilides.

„Ach to jste vy, Konstantine? Odkud přicházíte?“

„Z ráje, z Olympu, z Parnassu, jak chcete.“

„Ale místnosti ty jsou vesměs velmi vzdálené,“ smál jsem se.

„Oh, nikoli, jen několik kroků; jsem očarován, krásná Agar hrála a Mélingue –“

„Ach tak,“ vpadl jsem mu do řeči, „nezávidím vám ten na plátně hrubě natřený ráj a ten Olymp v páře čoudících lamp.“ Ale zatím záviděl jsem mu na okamžik jeho šťastnou bezstarostnosť a blahosť nezrušených ještě illusí. Zadumal jsem se poněkud. Řek také se odmlčel, překvapen nejspíše trpkostí tónu, jakým jsem mluvil.

„Kam vás vede cesta?“ tázal se za (...)

(......)