Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HRDLO LÁHVE

 

 

V úzké klikaté uličce stál mezi mnoha chudými domky také jeden dům velmi úzký a vysoký, z hrazděného zdiva, jehož trámy se na všech koncích rozestupovaly. Bydlili tam chudí lidé a nejchudobněji to vypadalo v podkroví, kde před malým okénkem visela v slunečním světle stará a na mnoha místech zohýbaná ptačí klec, která ani neměla pořádnou misku na vodu, ale jenom obrácené hrdlo láhve, uzavřené zátkou a naplněné vodou. U otevřeného okna stála stará panna, právě ozdobila ptačincem klec, kde poskakovala s bidélka na bidélko konopka a zpívala, až se to rozléhalo.

„Tobě se to zpívá!“ povídalo hrdlo láhve. Neřeklo to ovšem tak, jak bychom to řekli my, protože přece nedovede mluvit, ale myslilo si to v svém nitru asi tak, jako když my lidé mluvíme v duchu. „Tobě se to zpívá, když máš všechny údy celé. Jenom to zkus jako já, když jsem přišlo o svůj spodek, mám jenom krk a ústa, ke všemu ještě ucpaná zátkou, to bys nezpívala. Ale dobře, že aspoň někdo má radost! Já nemám žádný důvod ke zpěvu a také to neumím. Ale dokud jsem bylo celá láhev, dovedlo jsem to, když po mne přejížděli zátkou. Říkali o mně, že jsem opravdový skřivánek, pořádný skřivan, notně velký! A pak, když jsem bylo s kožešníkovou rodinou v lese na výletě a když se jim zasnoubila dcera – ba, na to se pamatuji, jako kdyby se to stalo včera! Bylo jsem v ohni i ve vodě, hluboko v černé zemi i výš, než kam se většina lidí dostala, a teď se vznáším s ptačí klecí v slunečním světle. Jistě by stálo za námahu, poslechnout si tak můj příběh, ale o tom já hlasitě nemluvím, protože to nedovedu!“

A tak láhev, vlastně její hrdlo, začalo si to vyprávět pro sebe, nebo si samo promýšlelo svůj příběh,, věru zajímavý. V kleci si vesele prozpěvovala konopka, dole na ulici chodili lidé a jezdily vozy. Každý měl na mysli svoje záležitosti, nebo nemyslil na nic, ale hrdlo láhve myslilo.

Vzpomínalo na planoucí pec v továrně, kde byl do láhve vdechnut život. Ještě se pamatovalo, že bylo docela horké, že se podívalo do planoucí pece, svého původního domova, a pocítilo přitom hned velkou chuť skočit tam zase zpátky. Ale pomaloučku, jak se láhev ochlazovala, docela se jí líbilo tam, kde byla. Stála v jedné řadě s celým zástupem bratří a sester z jedné pece, jenomže některé láhve byly vyfouknuté tak, aby se jich dalo použít na šampaňské, jiné byly láhve na pivo, a to je už přece rozdíl! Potom, ve světě, může samozřejmě pivní láhev obsahovat nejvybranější víno Lacrimae Christi a láhev na šampaňské třeba černou barvu. Ale k čemu se která zrodila, to už je přece jen vidět na tvaru. Šlechta je šlechta, třeba s černou barvou v útrobách.

Všechny láhve byly hned zabaleny, a naše láhev také. Tenkrát si nepomyslila, že skončí jenom jako hrdlo láhve a vypracuje se na misku pro konopku. To je ovšem počestná existence, aspoň něco! Po prvé zase spatřila denní světlo, když ji vybalovali s jinými družkami ve sklepě obchodníka s vínem a prvně vyplachovali; to byl komický pocit. Ležela tam (...)

(......)