Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
CO VYPRÁVĚLA ČTVRTÁ MYŠ, KTERÁ ZAČALA MLUVIT MÍSTO TÉ TŘETÍ

„Vypravila jsem se rovnou do největšího města,“ povídala, „ale na jméno si už nevzpomínám, mám na jména vůbec špatnou paměť. Z železnice jsem se dostala s konfiskovaným zbožím na radnici, a tam jsem běžela k žalářníkovi. Mluvil o svých vězních, zvláště o jednom z nich, který vyřkl nerozvážná slova, a o těch se tam neustále mluvilo, čtlo a psalo. ‚Všechno je to jenom polévka ze špejle od klobásy!‘ povídal žalářník, ‚ale tahle polévka ho bude stát hlavu.‘ Tak jsem se začala o toho vězně zajímat a při nejbližší příležitosti jsem vklouzla k němu do cely. Za zamčenými dveřmi je přece vždycky ještě myší díra! Byl bledý, měl dlouhé vousy a velké, lesknoucí se oči. Lampa čadila, ale zdi tomu už byly zvyklé, a ani už nečernaly. Vězeň si tam kreslil obrázky a psal verše, ty jsem nečtla. Myslím, že se nudil, a byla jsem mu vítaným hostem. Lákal mě drobty chleba, pískáním a laskavými slovy, takovou měl ze mne radost. Pojala jsem k němu důvěru a spřátelili jsme se. Dělil se se mnou o chleba a o vodu, dával mi sýr a klobásu, dobře jsem si tam žila. Ale musím říci, že mě tam udrželo zejména dobré zacházení. Dovolil mi, abych mu běhala po ruce a po paži, až nahoru do rukávu, mohla jsem mu vylézt i do vousů. Nazýval mě svou malou přítelkyní a já jsem ho měla moc ráda – takové pocity jsou přece vzájemné! Zapomněla jsem na svůj úkol v širém světě, ve spáře na podlaze jsem zapomněla i svoji špejli, která tam leží dodnes. Chtěla jsem tam zůstat, protože kdybych byla odešla, neměl by vězeň na světě už nikoho a to je přece jenom příliš málo! Zůstala jsem tam, ale vězeň tam nezůstal! Tak teskně ke mně mluvil naposled, dal mi dvakrát tolik chleba a sýrové kůrky co jindy, a pak mi poslal prsty polibek. Odešel a už se nevrátil. Neznám jeho příběh. ‚Polévka ze špejle od klobásy,‘ povídal žalářník. Odešla jsem teď tedy k němu. Ale neměla jsem mu věřit, vzal mne sice do ruky, ale vstrčil mě do klece, do takového šlapacího mlýna, to bylo hrozné! Tam aby našinec pořád jenom běhal a běhal, nikam se nedostane a všem je jen pro smích!

Žalářník měl vnoučka, krásné dítě s kučeravými plavými vlásky a s očima stejně veselýma jako jeho ústa, která se pořád jen smála. ‚Chudinka myška!‘ (...)

(......)