Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POSLEDNÍ SEN STARÉHO DUBU
VÁNOČNÍ POHÁDKA

 

 

V lese, vysoko na stráni, při otevřeném mořském pobřeží, stál takový opravdu starý dub. Bylo mu právě tři sta pětašedesát let, ale ta dlouhá doba nebyla pro strom víc než stejně mnoho dní pro nás lidi. My ve dne bdíme a v noci spíme a máme svoje sny. Se stromem je to jinak, strom je vzhůru tři roční doby, teprve na zimu usíná. Zima je dobou jeho spánku, je jeho nocí po dlouhém dnu, který se nazývá jaro, léto a podzim.

Mnohý teplý letní den tančila kolem jeho koruny jepice, žila, poletovala a zdálo se jí, že je šťastna. A kdykoli to malé stvoření na okamžik odpočívalo v tiché blaženosti na některém z velikých svěžích dubových listů, říkával dub vždycky: „Chudinko! Jenom jeden jediný den trvá celý tvůj život! Jak je krátký! To je tuze smutné!“

„Smutné?“ odvětila vždycky jepice. „Co tím myslíš? Vždyť je všechno tak zářivé, tak teplé a krásné a já jsem tak šťastna!“

„Ale jen jeden den a pak je po všem!“

„Po všem?“ divila se jepice. „Po čem? Také po tobě?“

„Ne, já žiji snad tisíce tvých dnů a můj den, to jsou celé roční doby! Je to něco tak dlouhého, že to nemůžeš ani spočítat!“

„Ne, protože ti nerozumím! Ty máš tisíce mých dnů, ale já mám tisíce okamžiků a v těch se raduji a jsem šťastna! Pomine všechna tato krása světa, až ty zemřeš?“

„Ne,“ řekl dub, „ta potrvá jistě déle, neskonale déle, než si dovedu představit!“

„Ale pak přece máme z toho života oba stejně, jenomže to různě počítáme!

A jepice tančila a vznášela se ve vzduchu, těšila se ze svých jemných, půvabných křídel, z jejich průsvitnosti a sametové hebkosti, radovala se v teplém vzduchu, který byl prosycen vůní z jeteliny a z divokých růží u plotu, z bezu a zimolezu, nehledě k mařince, prvosenkám a divoké mátě. Byla to vůně tak silná, že se jepici zdálo, jako by se jí z toho točila trochu hlava. Den byl dlouhý a krásný, plný radosti a příjemných pocitů. A když slunce zapadalo, cítila se muška vždycky vším tím veselím příjemně unavena. Křídla už ji nechtěla nést, snesla se docela tiše na měkké, houpající se stéblo trávy, zakývala hlavou, jak ona dovede kývat, a docela ráda usnula. Byl to spánek smrti.

„Chudinka malá jepice!“ litoval ji dub. „Byl to přece jenom příliš krátký život!“

A každého letního dne se opakoval týž tanec, tytéž řeči, odpovědi a totéž usínání. Opakovalo se to v celých pokoleních jepic a všechny byly stejně šťastné, stejně veselé. Dub byl už vzhůru po celé svoje jarní ráno, letní poledne a podzimní večer, teď se blížila doba jeho spánku, jeho noc, schylovalo se k zimě.

Vichry již zpívaly: „Dobrou noc, dobrou noc! Tady spadl list, tam spadl list! My jsme jej utrhly, utrhly! Hleď usnout! Uspíme tě svým zpěvem, usneš, jak s tebou budeme třást. Ale jen co je pravda, tvým starým větvím to dělá dobře! Praskají přitom samou radostí! Spi sladce! Spi sladce! Je to tvá třístá šedesátá pátá noc, jsi vlastně jako jednoroční klučina! Spi sladce! Mrak ti nasype sněhu, to bude prostěradlo i (...)

(......)