Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

„Z Kodaně do Korsoru je to opravdová šňůra perel,“ povídala babička, když slyšela, jak jí čtou to, co jste právě čtli sami. „Pro mne to je řada perel, a tak tomu bylo i před čtyřiceti lety,“ řekla. „Tenkrát jsme ještě neměli parní stroje, potřebovali jsme dny na cestu, na kterou dnes stačí hodiny. Bylo to v roce 1815, tenkrát mně bylo jednadvacet roků. Byl to krásný věk! Ačkoliv ke třicítce, to je potom také krásný věk, takový požehnaný! – Vypravit se do Kodaně, kterou jsme pokládali za město všech měst, byla za dnů mého mládí jiná událost než teď. Moji rodiče chtěli po dvaceti letech zase Kodaň navštívit a já jsem měla jet s nimi. Léta se o té cestě mluvilo, a teď se měla doopravdy uskutečnit. Zdálo se mi, že začne docela nový život – a svým způsobem pro mne tenkrát nový život začal.

Dlouho se šilo a balilo, a když jsme konečně měli vyrazit na cestu, co dobrých přátel se s námi přišlo rozloučit a popřát nám šťastnou cestu, vždyť to byla do Kodaně taková dálka! Brzo dopoledne jsme vyjeli z Odense v lehkém otevřeném kočáře. Z oken v ulici na nás mávali známí skoro po celou cestu městem, až jsme projeli Svatojörgenskou bránou. Bylo krásně, ptáci zpívali, odevšad zářila radost, skoro jsme zapomněli, že nás čeká obtížná, dlouhá cesta do Nyborgu. Tam jsme přijeli k večeru. Poštovní vůz přijel až pozdě v noci a na něj také čekala převozní loď. Na tu jsme vstoupili. Teď jsme viděli širou hladinu, klidnou, kam jen oči dohlédly. V šatech jsme ulehli a spali. Když jsem se ráno probudila a vyšla na palubu, neviděla jsem kolem sebe vůbec nic, taková se udělala mlha. Slyšela jsem, jak kokrhají kohouti, poznala jsem, že slunce už vyšlo, bylo slyšet hlas zvonů. Kdepak to asi jsme, pomyslila jsem si. Mlha se rozptýlila a my jsme ještě pěkně čekali před Nyborgem. Později začal trošku foukat vítr, ale my jsme se pustili proti němu. Loď křižovala sem a tam, a nakonec jsme šťastně připluli do Korsoru. Bylo něco přes jedenáct hodin v noci, ty čtyři míle nám trvaly dvaadvacet hodin.

Bylo docela příjemné vystoupit zase na pevninu, ale v městě bylo tma, svítilny hořely jenom špatně a mně se všechno zdálo tak nesmírně cizí, vždyť jsem nikdy nebyla v jiném městě kromě Odense.

„Podívejte se, tady se narodil Baggesen,“ povídal můj otec, „a tady žil Birckner.“

Zdálo se mi, jako by se staré město s malými domečky najednou prosvětlilo a zvětšilo, a kromě toho jsme byli rádi, že máme pod nohama pevnou zemi. Ani jsem nemohla v noci usnout, když jsem toho za ty dva dny tolik spatřila a prožila.

Ráno jsme musili časně vstávat, čekala nás špatná cesta do Slagelse s hroznými kopci a mnoha děrami. Ani za Slagelse se cesta nijak nezlepšila, a my jsme měli dost naspěch, abychom se ještě včas dostali k Račímu domku a odtamtud ještě za dne do Sorö, kde jsme chtěli navštívit mlynářova Emila, jak jsme mu říkali. Ano, to byl váš dědeček, můj nebožtík muž, probošt, který tenkrát studoval v Sorö a zrovna složil druhou zkoušku.

Po poledni jsme se dostali k (...)

(......)