Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KRÁSNÁ

 

 

Sochař Alfred – nu, znáš ho přece? My ho známe všichni. Vždyť dostal zlatou medaili, odjel pak do Itálie a opět se vrátil; tehdy byl ještě mladý – to je ovšem dosud, avšak přece jen o deset let starší než tenkrát.

Vrátil se tedy domů a navštívil jedno ze sjaellandských městeček. Všichni se o cizinci hned dověděli, všichni věděli, kým je. Na jeho počest uspořádali u jedné z nejbohatších rodin společnost a pozvali každého, kdo něčím byl nebo něco měl. To byla přece událost, tu věru nemuseli vybubnovávat. Učedníci a děti z ulice, některé i s rodiči, stáli venku a dívali se na stažené osvětlené záclony; i ponocnému se zdálo, že má společnost – tolik lidí stálo v jeho ulici; chutnalo to zábavou a uvnitř v domě bylo věru veselo – vždyť tam byl pan Alfred – sochař.

Mluvil, vypravoval a všichni mu naslouchali s radostí i údivem, avšak nejvíce jedna starší vdova po úředníkovi, podobající se nepopsanému šedivému papíru, který ihned ssál vše, co pan Alfred řekl, a prosil ještě o víc; byla to prostě nanejvýš vnímavá, neuvěřitelně neznalá osoba – ženský Kašpar Hauser.

„Tak ráda bych viděla Řím“, řekla, „to musí být roztomilé město se všemi těmi cizinci, kteří tam přijíždějí. Vyličte nám teď Řím! Třeba jak vypadá, když se vchází branou?“

„To se dá těžko popsat“, řekl mladý sochař, „je tam velké náměstí uprostřed s obeliskem, čtyři tisíce let starým.“

„Oveliskem!“ vykřikla paní. Nikdy předtím totiž neslyšela slovo obelisk. Několik hostí se téměř dalo do smíchu, sochař také, ale jeho úsměv přešel v pozorný pohled, neboť blízko paní uviděl pár velkých, jako moře modrých očí. Patřily dceři té paní, která právě mluvila, a když má někdo takovou dceru, nemůže být tak docela hloupý. Matka byla zřídlem otázek a dcera krásnou vílou tohoto zřídla, která naslouchala. Jak byla hezká! Sochaři skýtala krásný pohled, ale mluvit se s ní nedalo, neříkala totiž nic nebo téměř nic.

„Má papež velkou rodinu?“ ptala se paní. A mladý muž odpověděl, jako by byla otázka lépe vyjádřena:

„Ne, není z velké rodiny.“

„To nemíním,“ řekla paní, „myslím, má-li ženu a děti?“

„Papež se přece nesmí ženit,“ odpověděl sochař.

„To by se mi nelíbilo,“ pravila opět paní.

Mohla by se snad ptát a mluvit moudřeji, ale neptala-li by se a nemluvila-li by tak, cožpak by se k ní dcera tulila a dívala se na ni s tímto skoro dojemným úsměvem?

A pan Alfred mluvil a mluvil; o barevné nádheře Itálie, o modravých horách, modrém Středomoří a o blankytném Jihu, o kráse, kterou na Severu předčí jen modré oči severských žen. To řekl s nadšením, ale ta, které to platilo, nedala najevo, že tomu porozuměla; avšak bylo to přece jen hezké.

„Itálie!“ vzdychali jedni. „Cestovat!“ vzdychali druzí.

„Jak krásné, jak krásné!“

„Ano, až teď vyhraji v loterii těch padesát tisíc,“ řekla vdova, „tak pojedeme – já a moje dcera! Vy, pane Alfrede, nás povedete; pojedeme všichni tři a s námi ještě několik jiných dobrých přátel,“ a na všechny líbezně kývala, takže si každý (...)

(......)