Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KDO BYL NEJŠŤASTNĚJŠÍ

 

 

„Jaké to jsou krásné růže!“ povídal sluneční paprsek. „A každé poupě rozvije a bude zrovna tak nádherné. Jsou to moje děti! Můj polibek jim dal život!“

„Moje děti to jsou!“ říkala rosa. „Já jsem je kojila svými slzami.“

„Myslím skoro, že já jsem jejich otec,“ řekl růžový keř. „Vy ostatní jste jenom jejich kmotry, kteří jim dali dary podle svých schopností a dobré vůle.“

„Moje překrásné růže, moje děti!“ řekli všichni tři a přáli každému květu největší štěstí, avšak jenom jediný z nich měl být nejšťastnější a jediný z nich zase nejméně šťastný. Ale který?

„To já se dovím,“ řekl vítr. „Proháním se po světě široko daleko, vniknu do nejtěsnějších skulin, vím o všem, co se kde děje.“

Každá rozvitá růže slyšela tato slova, slyšelo je každé poupě.

Tu kráčela zahradou rozbolestněná, láskyplná matka, oděná v černý šat. Utrhla jednu z růží, která byla napůl rozvitá, a přece svěží a plná, a připadala jí nejkrásnější ze všech. Přinesla květinu do tiché komůrky, kde ještě před několika dny radostně žila její mladá, veselá dcera, která však nyní ležela v opuštěném pokoji v černé rakvi, podobna spící soše z mramoru. Matka ji políbila, potom políbila napůl rozvitou růži a položila ji dceři na ňadra, jako by její svěžest a matčin polibek měly znovu vdechnout mrtvé život.

Růže jako by v tu chvíli nabyla ještě větší plnosti, každý její lístek se chvěl radostnou myšlenkou: „Jaké lásky se mi dostalo! Jako bych byla dítětem člověka, dostalo se mi matčina polibku, slov požehnání, a nyní vejdu do neznámé říše, sníc na prsou mrtvé! Jistě jsem ze všech svých sester nejšťastnější!“

Zahradou, kde kvetl růžový keř, šla také žena, která plela trávu. Dívala se na překrásný keř a upřela pohled na největší, nejrozvitější růži. Ještě jediná kapka rosy a jediný teplý den, a růže by byla začala opadávat. Toho si žena povšimla a řekla si, že růže už dost prospěla svou krásou a teď že může ještě sloužit prospěchu. Utrhla ji a uložila do novin, lístky z ní chtěla smísit s jinými a potom ještě spolu s modrými kvítky levandule balsamovat solí. Jenom růže a králové se balsamují.

„Mně byla prokázána největší úcta!“ řekla růže, když ji žena utrhla. „Já budu nejšťastnější. Budu balsamována!“

Tu přišli do zahrady dva mládenci, jeden byl básník a druhý malíř. Každý si utrhl růži, krásnou na pohled.

A malíř namaloval na plátně obraz kvetoucí růže, že se jí zdálo, jako by se zhlížela v zrcadle.

„Takhle bude žít po mnoho pokolení,“ povídal malíř, „a za tu dobu miliony a miliony růží povadnou a zahynou.“

„Mně se dostalo největší přízně,“ řekla růže. „Já jsem dosáhla největšího štěstí.“

Básník se díval na svou růži a napsal o ní báseň, dílo tajemné krásy, kde vylíčil všechno, co v růži viděl, co vyčetl z každičkého jejího lístku.

‚Kniha lásky‘ se báseň jmenovala a stala se nesmrtelným básnickým dílem.

„Já jsem se tak stala nesmrtelná,“ povídala růže. „Já jsem nejšťastnější!

Mezi všemi těmi nádhernými růžemi přece (...)

(......)