Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NÁPAD

 

 

Byl mladý muž, který studoval na básníka. Chtěl se jím stát už do velikonoc, potom se oženit a básněním se živit, neboť věděl, že to není nic jiného, než si vymýšlet. Jenomže on si nedovedl už nic vymyslit. Narodil se příliš pozdě, na všechno už lidé přišli před jeho narozením, o všem už básnili a psali.

„Šťastní lidé, kteří se narodili před tisíci lety,“ povídal, „ti se věru mohli stát nesmrtelnými! Šťastný i ten, kdo se narodil před sto lety, protože tenkrát bylo ještě o čem básnit! Teď už je na světě s básnictvím konec, co já bych mohl zbásnit nového?“

Pořád o tom hloubal, až se z toho, ubožák, docela rozstonal. Lékař mu nemohl pomoci, ale což třeba bylinářka? Bydlila v domečku u závory, kterou otvírala před povozy a jezdci; jistě se vyzná i v jiných věcech a bude moudřejší než doktor, který jezdí ve vlastním voze a platí podle svého stavu daň.

„Musím se k ní vypravit!“ řekl mladý muž.

Její domeček byl malý a hezký, ale nudný na pohled; nebyl tam jediný strom a nekvetla tam jediná květina. U dveří měla úl – velice užitečnou věc! – a u domku bramborové políčko – také užitečné! A pak tam byl ještě příkop s trnkou, již odkvetlou a obsypanou plody, které stahují trpce ústa, dokud se do nich nezahryzne mráz.

„Tady vidím ztělesněnou naši dobu bez poesie,“ pomyslil si mladý muž, a to už byla přece jen myšlenka, zlaté zrnko, které tu nalezl u dveří moudré bylinářky.

„Napiš to!“ povídala mu. „Malé ryby také ryby! Já vím, proč ke mně přicházíš, nemůžeš na nic přijít, a přesto se chceš stát do velikonoc básníkem.“

„Všechno už je napsáno,“ povzdechl si mladý muž. „Naše doba, to už nejsou staré časy!“

„Máš pravdu, nejsou,“ povídala moudrá žena. „Za starých časů upalovali bylinářky a básníci chodili po světě s kručícím žaludkem a lokty jim svítily z rukávů. Doba je věru dobrá, lepší než kdy jindy, ale ty se na svět nedovedeš pořádně podívat, ty ses nenaučil dobře naslouchat! Je hojnost věcí, o kterých by se dalo básnit a vyprávět, když to někdo dovede. V květech přírody se to skrývá, v tekoucí i tiché vodě, a mohl bys to odtamtud vyčíst. Musil bys jim však rozumět, pochopit, co říká sluneční paprsek. Půjč si moje brýle a naslouchátko, pomodli se k Pánubohu a nemysli pořád jenom na sebe!“

Těžké bylo toto poslední vybídnutí, příliš nesnadné, aby je moudrá bylinářka na mladém muži mohla požadovat.

Vzal si její brýle i naslouchátko a postavil se doprostřed bramborového políčka. Žena mu dala do ruky velký brambor; a v něm to zazvučelo, ozval se zpěv o příběhu bramboru, zajímavý – všední příběh o deseti dílech, na nějž by stačilo deset řádek.

O čem zpíval brambor?

Zpíval o sobě a o své rodině, o příchodu brambor do Evropy a o zneuznání, které zakusily a vytrpěly, než lidé přišli na to, že jsou větším požehnáním než hrouda zlata.

„Na královský rozkaz nás rozdělovali na radnicích ve všech městech. Psalo se a mluvilo o našem velkém významu, ale nikdo tomu nevěřil, nevěděl ani, jak nás pěstovat. Jeden (...)

(......)