Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚHY SLUNEČNÍHO PAPRSKU

 

 

„Teď budu vypravovat já,“ povídal vítr.

„No, dovolte,“ řekl déšť, „na mně je teď řada! Vy jste už dost dlouho stál na rohu ulice a naříkal tam ze všech sil!“

„Je to snad dík za to,“ namítl uraženě vítr, „že jsem na vaši poctu obrátil nejeden deštník a dokonce jej zlomil, když se lidé o vás nechtěli vůbec zajímat?“

„Já budu vyprávět!“ řekl sluneční paprsek. „Ticho!“ A promluvil tak okázale a majestátně, že se vítr utišil, třebaže jindy dovedl věru dlouho hučet a bouřit. Déšť do něho však strčil a povídal: „Tohle abychom si nechali líbit? To slunce nás všechny utlačuje. Nebudeme je poslouchat, nestojí to za námahu!“

Ale sluneční paprsek vypravoval:

„Nad mořskými vlnami letěla labuť, každé její pírko svítilo jako ze zlata. Jedno spadlo na velkou obchodní loď, která klouzala po moři s plnými plachtami. Uvízlo v kučerách mladého muže, který měl na starosti všechen náklad, říkali mu supercargo. Pírko ptáka Štěstěny se dotklo jeho čela, stalo se v jeho ruce perem, a brzo z něho byl bohatý kupec, který měl dost peněz, aby si koupil zlaté ostruhy a proměnil sud zlata v šlechtický erb; svítil jsem na něj!“ řekl sluneční paprsek.

„Labuť letěla nad zelenou loukou, kde malý pasáček ovcí, sedmiletý chlapec, ulehl ve stínu jediného, starého už stromu. A labuť políbila při svém letu jeden z listů stromu, který spadl chlapci do ruky. A z jediného listu byly tři, deset, celá kniha, ve které si chlapec četl o divech přírody, o mateřské řeči, o vědě a víře. Když šel spát, položil si knihu pod hlavu, aby nezapomněl, co přečetl, a kniha mu pomohla dostat se do školní lavice, ke stolu učenosti. Četl jsem jeho jméno mezi jmény jiných učenců!“ povídal sluneční paprsek.

„Labuť letěla do lesních samot, odpočívala tam na tichých, temných jezerech, kde kvete leknín, kde rostou pláňata a kde mají svůj domov kukačka a doupňák.

Chudá žena sbírala cestou domů klestí, spadlé větve, nesla je na zádech a v náručí měla malé dítě. Viděla, jak s břehu porostlého rákosím vzlétá zlatá labuť, pták štěstí. A co se to tam třpytilo? Zlaté vejce. Žena si je položila na prsa a vejce si uchovalo teplo, jistě v něm byl život. Ano, uvnitř se ozvalo tichounké zaklepání. Žena je slyšela a myslila si, že takhle jí tluče srdce.

Doma v chudé jizbě vytáhla vejce na světlo. ‚Tik! Tik!‘ povídalo jako by to byly drahocenné zlaté hodinky, avšak bylo to vejce s živým tvorem uvnitř. Když prasklo, vystrčilo hlavičku labutí mládě, jehož peříčka vypadala jako z čistého zlata. Kolem krku mělo čtyři prsteny, a protože chudá (...)

(......)