Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NEBYLA K NIČEMU

 

 

Rychtář stál u otevřeného okna. Měl na sobě košili s manžetami a s jehlicí v tuhé náprsence a byl kromobyčejně dobře vyholen; byla to jeho vlastní práce. A přece se maličko říznul, ale měl přes to přilepený kousek novinového papíru.

„Poslyš, maličký!“ zvolal rychtář.

A tím maličkým nebyl nikdo jiný než pradlenin syn, který šel právě kolem a uctivě smekl čepici. Čepice měla zlomený štítek a byla tak přizpůsobena, aby se dala strčit do kapsy. V chudých, ale čistých a obzvlášť pečlivě vyspravených šatech a s těžkými dřeváky na nohou tam chlapec uctivě stál, jako by stál před samotným králem.

„Jsi hodný chlapec,“ pravil rychtář, „a jsi zdvořilý. Tvá matka asi máchá prádlo dole u řeky. A tam ty pospícháš s tím, co máš v kapse. S tvou matkou je to zlá věc! Kolik toho máš?“

„Půl žejdlíku,“ ozval se chlapec polekaným, ztichlým hlasem.

„A dnes ráno dostala také tolik?“ pokračoval rychtář.

„Ne, to bylo včera!“ odvětil chlapec.

„Dvakrát půl je jeden! – Ta ženská není k ničemu! S touhle třídou lidí je to smutné! – Pověz své mamince, aby se styděla! A ať z tebe nikdy není opilec, jenže to jistě bude! – Ubohé dítě! – A teď jdi! –“

A chlapec šel. Držel dál čepici v ruce a vítr mu foukal do žlutých vlasů, až se mu celá čupřina ježila. Přešel z ulice do uličky a zamířil dolů k řece, kde stála matka ve vodě u máchadla a bušila palicí do těžkého prádla. Ve vodě byl silný proud, neboť stavidla vodního mlýnu byla otevřena, prádlo se neslo s proudem a jen tak tak, že nestrhlo máchadlo. Pradlena je musila zadržovat.

„Málem bych uplavala,“ řekla. „To je dobře, že jsi tady, budu potřebovat trochu pomoci, se svými silami už na to nestačím! Tady ve vodě je zima! Už tu stojím plných šest hodin. Máš něco pro mne?“

Chlapec vytáhl láhev a matka ji přiložila k ústům a dala si doušek.

„Ó, to dělá dobře! Jak to hřeje! Je to stejně dobré jako jídlo a není to tak drahé! Pij, můj chlapče! Vypadáš tak bledý, v těch tenkých šatech ti je zima! Vždyť už je také podzim. Hu! Ta voda je studená! Jenom abych se nerozstonala! Ale to se nestane! Dej mi ještě slzu a sám se také napij, ale jenom krapet, nesmíš si na to zvyknout, ty moje ubohé chudobné dítě!“

A přešla můstek, na kterém stál chlapec, a vystoupila na pevninu. Voda jí crčela z pytloviny, kterou měla kolem pasu, a kapala jí i ze sukně.

„Dřu se a lopotím, až mám prsty celé rozpukané, div že mi z nich krev neteče! Ale to je jedno, jen když tě mohu poctivě vychovat, ty moje milované děťátko!“

Vtom přicházela poněkud starší žena, svým oděvem i zjevem chudobná. Napadala na jednu nohu a přes jedno oko měla velikánskou falešnou kadeř. Ta kadeř měla oko zakrýt, ale činila její vadu jen ještě zřetelnější. Byla to pradlenina přítelkyně, sousedé jí říkali „Kulhavá Máry s kadeří“.

„Chuděro, jak se tu v té studené vodě dřeš a lopotíš! Bodejť bys nepotřebovala trochu něčeho pro zahřátí; a vidíš, mají ti za zlé i tu kapku, kterou si dáš!“ – A tak se celá rychtářova řeč k (...)

(......)