Jakub Arbes

NEWTONŮV MOZEK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Po chvíli přítel pokračoval:

„A přece nutno uznati, že právě lékaři přičinili se ze všech sil, aby vědou svou přispěli k úlevě utrpení lidského. Chirurgie vykazuje pokrok neobyčejný...

Ale konečný výsledek? Dejme tomu, že vědy lékařské skutečně dospějou k dokonalosti, že bude možno zhojiti každý úraz, každou chorobu vůbec. Jaký bude toho následek?

Prostičký - prajednoduchý... Lidé nebudou pak umírati různými zaviněnými i nezaviněnými chorobami předčasně jako posud, nýbrž po padesáti, sedmdesáti, ba snad i po stu letech - marasmem; ale umírati budou přece...

Veškeré, na nejvyšším stupni dokonalosti se nalézající umění lékařské nesvedlo by tudíž více, než že by úmrtnost o dvě nebo tři generace posunulo... Toť vše! Toť výsledek obrovského namáhán í d uševn ího)...

Ale což na tom, vracíme-li se o dvacet, třicet nebo padesáte roků dříve nebo později tam, odkud jsme byli přišli? Dokud jest tajuplná ona šedá látka našeho mozku v stavu normálním - arci se toho mnohý z nás leká, ba děsí...

Ale miliardy tvorů, kteří nás byli už předešli, jsou zárukou, že zaniknem jako oni, že žádná lidská moc neodvrátí konečný náš osud..."

„Ale jak mnohé umělecké a vědecké dílo bylo by dokonáno, kdyby nebyl původce zemřel předčasně!" zvolal kdosi od stolu literátů.

„Pravda," pokračoval přítel; „ale jen proto, aby vzniklo, bylo dokonáno a šlo, cestou všeho pozemského - rozpadlo se posléze vniveč...

Nejúchvatnější výkon herecký a řečnický zaniká v nejbližším okamžiku a prodlením jedné nebo dvou generací bývá zapomenut; nejpevnější, nejvelkolepější budovy a pomníky rozpadnou se po tisíciletích v prach... nejkrasší malby a sochy stihne osud ten mnohdy již po staletích... Nechť podnikáme cokoli, vše stihne neodvratný osud úplného zničení..."

Po těchto slovech povstal arcibiskup, a obrátiv se zpola k příteli, zpola k shromážděným, pravil přívětivým, zvučným hlasem:

„Prosím za prominutí, že vyrušuji. Nevím, kam slova páně umělcova čelí, a nechci mu proto činiti výtky; ale my duchovní musili jsme zde vyslechnouti slova, nejmírněji řečeno, nesnášelivá.

Byla sice pronesena v rouše sarkasmu nebo humoru, a podklad jejich jest, jak se zdá, vědecký; ale jádro nesrovnává se s našimi názory. Uznává-li tudíž ctěný pan umělec za dobré, pokračovati ve svém výkladu, jehož k pozdějším svým experimentům patrně nevyhnutelně potřebuje, prosím, aby se vyhnul otázkám, jichž rozřešení není v moci lidské."

Arcibiskup usedl; ale slova jeho, jak se zdálo, neměla na shromáždění onoho účinku, jakého chtěl řečník dosíci.

Zraky všech přítomných upřeny byly na přítele, jenž klidně stoje za svým stolkem vyslechl slova arcibiskupova se stoickou resignací a odpověděl pak rovněž tak přívětivě a zdvořile, jako byl osloven, „l já prosím za prominutí, že odpovídaje odbočuji od svého výkladu. Dovoluji si Jeho Eminencí ujistiti, že neměl jsem a nemám v úmyslu dotýkati se nebo se pokoušeti o rozřešení záhad náboženských, a nestalo se zajisté bez úmyslu, že nedotknut jsem se posud filosofie vědecké antagonistiky náboženství.

Účel výkladu mého bude zcela zřejmým teprve po provedení závěrečného experimentu. Z té příčiny prosím tedy za shovění..."

„Výborně!" zaznělo s několika stran.

„Pokračujte!" voláno od stolů umělců i učenců současně, a přítel jal se mluviti dále:

„Chlubíme se pokroky vědeckými a zapomínáme, že všechny vymoženosti věd slouží rovněž tak k účelům dobrým jako zlým.

Tisku - největšího prý dobrodiní lidstva - používá rovněž tak tyran jako lidumil, chytrák i hlupák, náboženský fanatik jako nejstřízlivější myslitel, poctivý, svědomitý učenec jako nestoudný dryáčník - tisk sloužil a sloužiti bude rovněž účelům nejvznešenějším jako nejhanebnějším...

V čem jeví se tedy vyhlašované dobrodiní lidstva? Kdeže jest záruka, že podivu hodný tento vynález k rozšiřování myšlenek octne se posléze výhradně v rukou poctivých a sloužiti bude dobru?"

„K tak planému výroku zajisté není třeba mozku Newtonova!" dodal kdosi zvučným hlasem od stolu literátů. „Výborně!" zaznělo současně od stolu důstojníků. „Pero jezdci byli od pravěku nejzbytečnějšími kreaturami na světě!"

„Pravda," pokračoval přítel po malé přestávce, „mozek Newtonůw existoval jen jednou, a vykonav svůj úkol, nikdy více se v tomže způsobe neobjeví. Ale tajuplná šedá látka mozku lidského, kterouž naši fysiologové pokládají za zřídlo myšlenek a za sídlo schopností duševních, zůstává přec v podstatě tatáž...

Myšlenky v ní vznikají a schopnosti lidské jsou v ní skryty... A proto přes všechnu různost myšlenek a schopností zůstávají neznámé zákony, kterýmiž se tajuplný tento proces řídí, věčně tytéž, slovem, logika jest jen jediná a věčná...

Kdož ví, zdali by mozek některého rolníka, řemeslníka, sluhy nebo otroka - kteří jsou už dávno zapomenuti kdyby byl vznikl za těchže okolností a pracoval v témže směru a za těch - že nebo třeba jen podobných poměrů jako mozek Newtonův, kdož ví, zdali by nebyl mozek ten dospěl daleko dříve než mozek Newtonův k těmže vědeckým resultátům; kdož ví, zda by nebyl dospěl k resultátům důmyslnějším?"

„Proti větě takto podmíněné nelze ničeho namítati," ozval se opět neznámý hlas od stolu literátů.

„K čemu tedy nesmyslný kult tak zvaných vynikajících duchů," mluvil přítel dále, „když víme, že tytéž podmínky, za kterých ten neb onen oslavovaný skutek nebo výkon vznikl, existovaly nebo existujou u tisíců jiných, kteří se o provedení ani nepokusili..."

„Bravo! bravo!" zaznělo od stolu šlechticů.

„Ale k čemu také ještě nesmyslnější kult duchů abych tak řekl bezduchých, kteří vynikli jen duchem cizím, najatým a placeným..."

Od stolů šlechticů a úřadníků bylo slyšet přitlumené zamumlání nevrlosti; ale přítel pokračoval:

„K čemu modloslužba vlastního ducha, vlastních skutků, vlastního věku? K čemu ty věčné chvalozpěvy o věku osvěty a pokroku, když máme ku pravé všeobecné osvětě ještě tak daleko?... když víme, že takměř všech vymožeností ducha lidského všech věků možno doposud zneužívat...

Či není moderní dělník, obsluhující nějaký stroj, doposud tímže otrokem, jako býval dříve? Je život jeho příjemnější, bezpečnější, radostnější než býval?

Což neví každý z nás, že všechny vědy od královny věd mathematiky až po nejposlednější, mnohdy i šarlatánskou pseudovědu, slouží staršími i nejnovějšími vymoženosti svými také ku vzájemnému hubení lidstva?

Pokrok v moderní strategii a taktice jest důkazem, že všech nových komunikačních prostředků používá se: k tomu, aby co možná nejrychleji dostavily se ohromné armády na místo, kde by se mohly nejsnáze vzájemně potírati.

Mathematika, lučba, optika, mechanika a celá ta řada ostatních věd poskytuje k účelu tomu nejnovějších a nejlepších svých vymožeností, Ba i ctihodná historie, líčící jen fakta, a osvědčená pedagogie, poukazující ke vzorům, mívají začasté jenom týž účel.

Čímž médie jsou vzorní hrdinové a rekové, o nichž nám zachovali dějepisci zprávy, čímž konečně ty moderní manifesty, armádní rozkazy a všechny ty hlavní i vedlejší, mnohdy s největší rafinovaností ducha stylisované prostředečky, kterýmiž se duše lidská rozplameňuje k vášnivému, zuřivému a mnohdy bezúčelnému boji?"

„Neurážejte vlastního svého stavu!" zaznělo od stolu důstojníkův, a odkudsi z pozadí ozval se temný, ale zvučný hlas:

„Jak vše to souvisí s experimentem eskamotérským?"

„Zcela prostě," zněla přítelova odpověď. „Experiment můj zakládá se na vědecké hypothese..."

„Přikročte tedy k provedení experimentu!" zvolal týž neznámý hlas.

„Pokračujte ve výkladu!" zaznělo od stolů po pravici. „Ne, ne! Experiment! Experiment!" křičeno na levici.

„Mluvte! mluvte!" voláno ze středu.

V sále nastal hluk a lomoz, a po chvíli nebylo slyšeti srozumitelného sleva.

Hluk a lomoz trval několik minut, a co zvláštnost uvádím, že právě u stolů, za nimiž seděli hosté, kteří z povolání často veřejně mluvívají, jako duchovní, poslanci, profesoři, jevila se největší netrpělivost a voláno po provedení experimentu, kdežto u stolů, za nimiž seděli hosté, kteří v životě zřídka se odvažujou k nějakému výkladu, jako umělci, inženýři, architekti, vojáci atd., jevila se neobyčejná náklonnost k naslouchání přítelova rhapsodického výkladu.

Nezbylo mu tedy, než vyhověti zatím oběma stranám. „Ctěné shromáždění rozdělilo se ve dva hlavní tábory," počal, když byl hluk poněkud utichl. „Jakožto ubohý umělec, bažící po uznání všech, kdož mají smysl pro moje umění, nemohu prozatím vyhověti ani té ani oné straně, poněvadž nevím, na které jest více vnímavosti pro můj výkon. Nezbývá mi tudíž, než vyhověti oběma stranám - prosím tedy za svolení, bych mohl výklad svůj dokončit, načež pak bude experiment bez odkladu následovati."

„Souhlasíme!" voláno z pravice, levice i ze středu současně, načež přítel pokračoval:

„Pyšná vychloubavost moderního člověka pokrokem nynější doby jest vskutku politování hodná. Zdáť se, že okamžitý, mnohdy problematický úspěch bystré některé hlavy zaslepuje zároveň tisíce jiných lichou domněnkou - bůhvíjak úžasného pokroku...

A přece jeví se malomocnost lidská ve světle vždy intensivnějším.. „Pán a král přírody", jehož duch prý donutí i přírodu, aby před ním skláněla svou šíji... hrdý, pyšný, nadutý tento velikán tvorstva jeví se býti ve světle přísné vědy a logiky trpaslíčkem opravdu politování hodným...

Již za nejútlejšího mládí našeho dokazovali nám učitelové naši, že zrak lidský jest slabší zraku orlího neb sokol ího; sluch, čich a ostatní smyslové tupější smyslů mnohých jiných tvorů... člověk to ví už od pradávna, a proto ta děsná honba po prostředcích ke zbystření smyslů... Zbystřil tedy smysly své uměle; ale právě tím nabývá vždy většího přesvědčení, jak malomocným, bídným, ubohým stvořeníčkem jest...

Vzal nožík pitevní a pitval své tělo... Nalezl a roztřídil orgány, snažil se vypátrat jejich účinky a úkoly, stanovil jejich důležitost a nutnost, a nabyl přesvědčení, že život „podle obrazu božího stvořeného pána tvorstva v podstatě ničím se neliší od života tvorů sebe podřízenějších...

Stopoval činnost duševní... Dospěl daleko; ale hranici dobra a zla doposud přesně nestanovil... Vnikl hluboko v nitro země a ještě hlouběji do všehomíra zrakem fysickým i duševním... Snažil se stanoviti zákony všehomíra, ale vším tím nedovedl zažehnati děsnou myšlenku, že jej očekává neúprosná smrt a zapomenutí...

Vzniknout, žít, trpět - pak zahynout, rozpadnout se v prvky a zmizet na věky...

Toť děsná perspektiva, kterouž otvírá před člověkem pokrok vědy...

Tvářit se nevědomým, konejšitse ilusemi a utopiemi, pranic nepomáhá a bylo by zbabělostí... Buďmež si vědomi, jak daleko jsme dospěli...

Avšak jak soudíme o životě lidském vzhledem k této nejhlavnější vymoženosti ducha? Ceníme si života lidského po jeho zásluze?... Kdož z nás může vystoupiti a dokázati, že zničil jen jediný život a že život ten později vznikl poznovu?... A přece doposud to děsné vzájemné vraždění - ať rychlé násilím nebo povlovné úmorným namáháním a utrpeními..."