Jakub Arbes

NEWTONŮV MOZEK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Teprve nyní jsem zpozoroval, že na místě, kde se dříve mezi podlahou a stropem vznášelo kovové víko rakve, visí nepohnutě velký pravidelný trojúhelník. Jedna špička obrácena byla přímo ke stropu, protější strana pak měla směr vodorovný.

Triangl ten byl celkem tak velký, že mohly v něm dvě osoby pohodlně státi. Z jaké látky byl, nemohl jsem rozeznati. Zdálo se mi, že jestz lesklého, silného drátu; všechny tři strany aspoň zářily, jako by se paprsky světel odrážely od hladkého drátu.

Dříve však, nežli mi zbylo času zvláštní přístroj ten z dálky prohlédnouti, pokynul přítel prostě rukou, a v mžiknutí oka sletěl triangl s výše a zůstal před přítelem na stole státi.

A podivno! Teprve nyní jsem zpozoroval, že na obou dolejších špičkách visí nějaké dva lesklé předměty, jichž jsem byl před chvílí, když se triangl v povětří vznášel, vůbec ani neviděl.

Přítel, sáhnuv současně oběma rukama po těchto předmětech, položil je na stůl a děl:

„Kdožkoli si přeje přesvědčiti se, nechť přistoupí blíže a přístroje mé prozkoumá."

Se všech stran hrnuli se hosté k přítelovu stolku.

A já, tentokráte neobyčejně zvědav, pospíšil jsem k příteli a s velkým namáháním prodral jsem se tak těsně ke stolku přítelovu, že mohl jsem přístroje jeho zcela pohodlně prozkoumati.

Spatřil jsem na stole dvoje zdánlivě zcela obyčejné brejle. Vzal jsem jedny z nich do ruky, abych se podíval skrze skla, zdali a pokud se liší od skel obyčejných; ale musím se přiznati, že nepozoroval jsem nižádné odchylky nebo zvláštnosti. Zdáloť se mi, že jest to sklo zcela obyčejné, nebroušené.

Podivnější byl přístroj druhý. Co se mi zdálo býti zdaleka silným, lesklým drátem, byla tenoučká, pavučině podobná, ale jako drát tuhá a pevná, neznámá lesknoucí se látka. Podobnost její s drátem silným, když jsem se díval z dálky, byla tudíž jen optickým klamem.

Přesvědčili jsme se o tom vlastním zrakem a vlastním hmatem nejen já, nýbrž i jiní z hostů.

Po několika minutách vyzval přítel způsobem co možná nejzdvořilejším zvědavé hosty, aby zaujali opět svá místa, a když se tak stalo, ujal se poznovu slova.

„Především", pravil, „musím předeslati některá známá data o rychlosti světla, čehož jest k snadnějšímu porovnání rychlosti mého přístroje nevyhnutelně třeba. Známoť, že páčí se rychlost světla na více než dvaačtyřicet tisíc mil za jedinou vteřinu.

S měsíce dolétne k nám tedy paprsek světla asi za půl druhé vteřiny, se slunce pak asi za osm minut. Světlo Kralomoce potřebuje k cestě k zeměkouli asi půl hodiny, světlo Hladoletu asi hodinu, světlo Nebešťanky dvě a světlo Vodana, nejvzdálenější známé oběžnice, asi tři hodiny...

Zeměkouli naší nejbližší stálice, tudíž ze stálic první jasnosti stálice nejjasnější, jest však od nás asi čtyři biliony zeměpisných mil vzdálena; světlo její potřebuje tudíž neméně než asi tři tisíce a dvě stě let, než k nám doletí.

Stálice jasnosti dvanácté jsou pak od nás, jak Struve vypočítal, vzdáleny asi pět bilionů mil a světlo jejich potřebuje asi čtyři tisíce let, než k nám doletí.

Vzdálenost mlžin od naší zeměkoule páčí Herschel na dvaatřicet tisíc bilionů mil; světlo potřebuje tudíž, než k nám doletí, asi čtyřiadvacet tisíc let.

Avšak Herschel a Maedlersoudíz mnohých mdlých mlh světelných, že hvězdy, jež je tvoří, jsou od nás třistatisíckráte vzdálenější stálic první jasnosti; ba Rosseův obrovský teleskop odhalil hvězdy tak vzdálené, že světlo jejich.potřebuje asi třicet milionů let, než k nám doletí...

Dle toho musí býti tak zvaný vesmír nejméně třicet milionů roků stár, to jest nejméně tak stár, než k nám světlo z těchto hvězd doletělo...

Avšak vše to jsou věci každému vzdělanci známé, a uvádím je jen proto, bych provedl důkaz svého tvrzení. Možno-li do tak ohromných dálek dohlédnout! pomocí broušených skel, proč médie nebylo by možno viděti pomocí prostředku nepoměrně dokonalejšího -jakým jest můj vynález - na příklad se stálice dvanácté velikosti na naši zeměkouli rovněž tak zřetelně a jasně, jako vidí neozbrojené zdravé oko lidské i drobné předměty ze vzdálenosti desíti, dvanácti palců?"

„Toť humbug!" ozval se nevrlý hlas z pozadí společnosti.

Tvář přítelovu přelétl lehynký úsměv, jako se usmívá člověk, jenž je jist svým vítězstvím.

„Dokavad nepodám důkazu o pravdivosti svých slov," pokračoval, „možno o všem, co jsem byl uvedl, pochybovati. Tolik však připustí zatím zajisté každý, že v případu, kdyby mohl někdo z nás vykonati cestu asi pěti bilionů mil s některé stálice dvanácté jasnosti až k naší zemi v jediné hodině a měl oči své uměle tak zbystřeny, jak jsem byl podotknul, mohl by v krátké době té zhlédnouti výjevy z celé známé historie lidstva, prvním člověkem počínaje až po tento okamžik...

Ba i tolik každý připustí, že kdyby chtěl cestovatel ten některý z výjevů těch delší čas pozorovati, musil by s touže rychlostí a tímže směrem letět jako světlo...

Kdybychom tudíž z tohoto sálu vylétli a rychlostí světla dále letěli, musili bychom vidět neustále týž obraz, jenž se nám jeví před očima.

Kdybychom však se náhle octli něco přes tři tisíce dvě stě dvacet pět milionů mil od země a letěli pak dále rychlostí světla, jevila by se nám země tak, jakou byla před čtyřiadvaceti hodinami...

Kdybychom se náhle octli třistapětašedesátkrát tak daleko, než jak jsem byl právě uvedl, a letěli s touže rychlostí dále, spatřili bychom výjevy, jež se udaly na naší zeměkouli před rokem...

Kdybychom pak se octli ještě pětkrát, desetkrát, sto nebo tisíckráte tak daleko, než jsem byl posledně udal, a letěli dále rychlostí světla, musili bychom viděti, co se na naší zeměkouli udalo před pěti, desíti, stu nebo tisícem roků... Let náš ovšem by nesměl býti kolmý nebo libovolný, nýbrž v podobě ohromné cykloidy, tak abychom v letu do výše sledovali zároveň také nejen rotaci zeměkoule kolem její osy, nýbrž i dráhu její, kterouž každoročně opisuje kolem slunce.

Z výjevů, jež se udaly na naší zeměkouli, tedy ani jediný nezanikl a každý zrcadlí se v nekonečném vesmíru. Neobyčejnou rychlostí tudíž možno každý z obrazů těch dostihnouti a pozorovati a zkoumati dle libosti. Prostředky k dobrodružné této cestě jsem vynalezl, a ačkoli každého překvapují svou bezpříkladnou jednoduchostí, osvědčily se již častokráte v takové míře, že mohu dnes kohokoliv z ctěné společnosti vyzvati, aby podnikl se mnou dobrodružnou exkursi do universa..."

Prostranným sálem rozlehl se hlasitý, zčásti nedůvěřivý, zčásti posměšný smích.

„Utopie! Hypothesa! Nesmysl!" voláno s různých stran. Když pak byl smích poněkud utichl, zazněl z pozadí opětně nevrlý hlas, jenž byl přítele před chvílí vyrušil: „Jules Věrné vás předešel, podniklť podobnou cestu do měsíce!"

Přítelovu tvář přelétl opět lehynký úsměv.

„Částečně ráčíte mít pravdu," podotknu!, „ale jen částečně; neboť ani Jules Věrné nebyl prvním, jenž se byl vydal na cestu tak dobrodružnou. Asi před čtvrtstoletím před ním podnikl podobným způsobem cestu tu Edgar Allan Poe a v sedmnáctém věku jakýsi Cyrano de Bergerac. Směr cesty jest sice tentýž, ale prostředky a účel cesty se různí... Všichni, kdož byli cestu tu podnikli dříve, použili prostředků složitých a účel cesty byl poučně zábavný - já však používám prostředku nejjednoduššího a účel mé cesty jest..."

„Co nám po účelu!" ozval se po třetí nevrlý hlas ze středu. „Chceme důkaz, že možno exkursi skutečně podniknouti!"

„Důkaz ten podám bez odkladu," odpověděl přítel. „Nechť každý, komu libo, napíše na malý lístek výjev, o němž si přeje, aby byl znovu viděn... pak račtež ze svého středu zvoliti delegáta, jenž by se mnou jako řidičem přístroje cestu podnikl."