Jakub Arbes

ZBORCENÉ HARFY TÓN: Romaneto
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nechť nám důvtip té neb oné věrouky vštípil o duši názor jakýkoliv, tolik je jisto, že jsme přece jen otroci svých nervů…

Před třemi roky – tuším, že to bylo v dubnu nebo na počátku května – naskytla se mně poprvé v mém životě příležitost pozorovati, kterak divuplné „drátky“ mé duše po delším napětí takřka náhle ve své pravidelné funkci ochably.

Bylo mně mrazivě střízlivo.

Obvyklý klid změnil se v apatii, ve lhostejnost, ba skoro v otupělost. Bylo mi, jako bych se na všechno kolem sebe díval skrze poloprůsvitný kus ledu – vše tak šeré, chladné, strnulé, jako za mlhavého listopadu.

Po celý den setrval jsem v tupé bezmyšlenkovitosti a nečinnosti.

Teprve k večeru kmitlo mozkem mým cosi jako jiskérka nějakého rozhodnutí. Zvednuv se vyšel jsem nazdařbůh z domu a loudal se bez cíle z ulice do ulice.

Přiznám se, že hrubě ani nevím, jak se přihodilo, že octnul jsem se za Bruskou branou, zanedlouho v Podbabě a ještě později v Šáreckém údolí; ba podnes nemohu si složiti účet z toho, z jaké asi příčiny ubíral jsem se údolím tím dále, až jsem je prošel a octl se pod Hvězdou u Liboce.

Podobná exkurse nebyla u člověka mých zlozvyků pranic nápadného; ale že podnikl a provedl jsem ji tak bezmyšlenkovitě, utkvěla mi v paměti aspoň od okamžiku, kdy jsem si mimoděk připamatoval, že vykonal jsem zase jednou něco, co člověk v příčetném stavu zřídka kdy konává.

Od toho okamžiku se mi zdálo, že mi není více všechno tak lhostejno jako po celý den – slovem, posavadní mrazivá střízlivost počala ustupovati mírnému účastenství s tak mnohým, co mi bylo až dosud úplně lhostejno.

Všimnul jsem si, že je lunojasná noc, skoro bezhvězdná, nad míru tichá a jarně svěží, že tu a tam v dědině, kterou jsem se právě loudavým krokem ubíral, zaštěkal občas nějaký pes a že někdy i mírný větřík svěže zavanul.

Nezastaviv se stoupal jsem od nádraží libockého vzhůru ku Hvězdě a dal se potom směrem ku Praze.

Byl jsem si vědom, že ubírám se po věkopamátném bojišti; ale co nestalo se mi v místech těch posud ještě nikdy, stalo se mi tentokráte: bylo mi, jako bych se ubíral po půdě zcela bezvýznamné, lhostejné…

Místo více méně živého obrazu nešťastné bitvy bělohorské, jejž mi v místech těch obraznost má obyčejně kouzlívala, neviděl jsem pranic více, nežli co se právě fysickému oku naskytovalo: nenápadné stromořadí, dobře ujetou silnici, po obou stranách pole – vše tak prosté, všední.

Několikrát jsem se rozhlédl po krajině.

Přes to vše, že byl měsíc skoro v úplňku, nebyl rozhled pro jarní výpary dosti volný. Stěží rozeznal jsem na severu a severozápadu nad obzor trčící mlhavé obrysy Řípu a Milešovky, ostatní homolovité vrchy splývaly s obzorem.

Ani palčivá myšlenka, že na osudné bojiště bělohorské, k němuž se vížou vzpomínky nejbolestnější, dívají se s výšin svých takřka celé Čechy, mrazivé střízlivosti mojí nerozehřála. Zůstal jsem apatickým, lhostejným, ba skoro tupým.

Cítil jsem sice již mírnou unavenost; přesto ubíral jsem se týmže volným, skoro (...)

(......)