Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16. Kapitola

Marianna by si to byla nikdy neodpustila, kdyby byla tu první noc po rozloučení s Willoughbym oka zamhouřila. Nebyla by se mohla matce a sestrám na druhý den podívat do tváře, kdyby ráno nevstávala s temnými kruhy pod očima, jak se v bezesné noci převalovala na loži. Zjitřené city ji však zmíněného nebezpečí uchránily a podobnou hanebnost nedopustily. Celou noc probděla, povětšinou v slzách. Ráno vstala s migrénou, sotva dokázala udělat krok, jídlo odmítala a matce a sestrám působila vážné starosti. K slovům útěchy zůstávala hluchá – vlastní rozcitlivění ji unášelo příliš mocným proudem.

Po snídani se vydala sama ven, prošla křížem krážem vískou Allenhamem, oddávala se vzpomínkám na zašlé úchvatné chvíle a lkala nad současným obratem událostí skoro až do oběda.

I večer se takhle oddávala citům. Přehrála si všechny oblíbené písně, které hrávala Willoughbymu, všechny melodie, při nichž se jejich hlasy nejčastěji prolínaly, seděla u klavíru a zírala na každičkou notu, kterou jí vypsal, až se tak roztesknila, že už se jí do srdce víc smutku nevešlo, a takto v sobě živila žal i v následujících dnech. Trávila dlouhé hodiny U klavíru, kdy střídavě zpívala a stkala, hlas se jí často lámal v slzách. A stejně jako v hudbě hledala i v knihách trápení, jaké jí spolehlivě skýtal rozdíl mezi minulostí a dneškem. Nečetla nic, než co čítali spolu.

Trpět tak vášnivě nelze ovšem nastálo; za pár dní přišla na řadu mírnější melancholie, i když zmíněné obřady, které svědomitě dodržovala, procházky v osamění a tiché meditace tu a tam vyústily v žal propukající s neztenčenou silou.

Willoughby nenapsal a Marianna očividně ani žádný dopis nečekala. Matce to bylo divné, Elinor znovu zneklidněla. Paní Dashwoodová ale uměla pokaždé všechno vysvětlit – přinejmenším k vlastní spokojenosti.

„Nezapomínej, Elinor, jak často nám sir John dopisy osobně přináší a také bere na poštu,“ povídala. „Usoudily jsme přece shodně, že patrně musí svůj vztah tajit, a to by sotva bylo možné, kdyby jejich korespondence procházela siru Johnovi rukama.“

Elinor nemohla popřít, že na matčiných slovech něco je, a snažila se v tom vidět dostatečně pádné vysvětlení. Věděla však o způsobu zcela jednoduchém a přímém, jak rázem odhalit pravý stav věcí, a nedalo jí to, aby ho matce neporadila.

„A co kdybyste se Marianny prostě zeptala, jestli je zasnoubena s Willoughbym anebo ne?“ řekla. „Od vás jako od matky, a od matky tak milující a chápavé, by taková otázka byla na místě a jí by se to nemohlo dotknout. Viděla by v tom přirozený projev mateřské lásky. Marianna se přece vždycky otevřeně se vším svěřuje, a vám především.“

„Nezeptala bych se jí na to ani zanic na světě! Co když zasnoubeni nejsou, jak by ji potom taková otázka ranila! Rozhodně by to ode mne bylo nešetrné. Ztratila by ke mně důvěru, kdybych ji donutila vyzpovídat se mi z toho, co prozatím nemá nikomu prozradit. Znám Mariannu do hloubi duše, vím, že mne upřímně miluje a že se o tom nedozvím (...)

(......)