Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

31. Kapitola

Ze spánku hlubšího, než čekala, se Marianna nazítří probudila do stejného zoufalství, jako když večer zavírala oči.

Elinor ji měla k tomu, aby se ze svých pocitů co nejvíc vypovídala, a před snídaní proto znovu všechno dopodrobna probíraly: Elinor trvala na svém přesvědčení a se sesterskou ohleduplností a něhou Marianně domlouvala, zatímco ta, ve vleku bouřlivých citů, kolísala mezi názory zcela protichůdnými. Chvíli věřila, že Willoughby je stejně nešťastná a nevinná oběť okolností jako ona sama, jindy si div nezoufala, že ho nic neomlouvá. Tu prohlašovala, že je jí naprosto lhostejné, co si o ní kdo pomyslí, pak usoudila, že se bude navěky všech lidí stranit, a posléze se odhodlávala celému světu hrdě čelit. Jedno si ale vymluvit nedala: bude se pokud možno vyhýbat paní Jenningsové a zachová neúhybné mlčení, bude-li nucena její přítomnost snášet. Zatvrdila se v srdci proti své hostitelce a nechtěla věřit, že s jejím trápením upřímně soucítí.

„Ne, ne, to není pravda,“ tvrdila. „Je to osoba bez citu, její vlídnost není laskavost, její dobromyslnost není něžné pochopení. Zajímá se jen o klevety, a mne si oblíbila jako jejich zdroj.“

Elinor i bez tohoto dalšího názorného příkladu věděla, že sestra často nespravedlivě odsuzuje druhé vinou toho, že při vlastní zjitřené vnímavosti přikládá přehnanou důležitost projevům vášnivé citovosti a vybraným, uhlazeným mravům. Jako polovina všeho lidstva, pokud je zpoloviny tvoří lidé bystrého rozumu a dobrého srdce, Marianna, navzdory vrozeným schopnostem a obdivuhodným osobním vlastnostem, nedokázala soudit rozumně a nezaujatě. Vycházela z předpokladu, že druzí zastávají stejné názory jako ona a všechno stejně prožívají, a hodnotila jejich pohnutky podle toho, jak jejich počínání zapůsobilo na ni osobně. Proto pod vlivem drobné příhody, která se odehrála, když se sestry po snídani vrátily do svého pokoje, paní Jenningsová v Marianniných očích ještě víc klesla, když ji vinou vlastní slabosti zabolelo srdce kvůli tomu, k čemu paní Jenningsovou vedla jen a jen dobrá vůle.

Vešla do jejich pokoje s tváří rozzářenou úsměvem a s dopisem v ruce, přesvědčena, že přináší útěchu, a prohlásila:

„Teď vám něco nesu, děvenko, co vás zaručeně potěší.“

Víc nemusela říkat. Marianna ve své bujné fantazii okamžitě viděla před sebou dopis od Willoughbyho, něžný a kajícný, kde jí vysvětlí uspokojivě a přesvědčivě všechno, co bylo, a vzápětí Willoughby sám vtrhne do pokoje, aby se jí vrhl k nohám a výmluvnými pohledy zdůraznil, o čem ji ujišťuje v dopise. Vzdušný zámek ve vteřině zbudovaný se hned nato rozplynul. Spatřila matčino písmo, dosud vždy vítané, a v prudkém zklamání, které vystřídalo extatickou spíš jistotu než naději, měla pocit, že do tohoto okamžiku neznala, co je to trpět. Ani ve chvílích nejvýmluvnějších by byla neuměla náležitě vypovědět, co to bylo od paní Jenningsové za ukrutnost, a nyní vzaly její výčitky na sebe podobu slz, které se jí s vášnivou prudkostí vyřinuly z (...)

(......)