Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32. kapitola

Elinor toto vyprávění zanedlouho sestře dopodrobna zopakovala, ale kýženého účinku u ní nedosáhla. Ne že by Marianna o pravdivosti některých údajů pochybovala – vyposlechla všechno se soustředěnou pozorností, nic k tomu nepodotkla ani se nepokoušela Willoughbyho hájit a její slzy naznačovaly, že to považuje za vyloučené. I když Elinor takto nabyla jistoty, že sestra víc o jeho vině nepochybuje, a se zadostiučiněním pozorovala, jak se už plukovníku Brandonovi nevyhýbá, když přijde na návštěvu, že s ním rozpráví s jistou účastí a úctou, ba dokonce z vlastní vůle ty rozhovory vyhledává, i když zdánlivě nepodléhala takovému rozrušení jako dřív, bylo na ní vidět, že se přesto trápí. Vrátila se jí duševní vyrovnanost, ale byla to vyrovnanost zdrcená a melancholická. Prožívala ztrátu dobrého mínění o Willoughbym ještě hůř než ztrátu jeho lásky. Když nyní věděla, jak svedl a opustil slečnu Williamsovou, a co ta ubohá vytrpěla, začala se dohadovat, jaké úmysly měl kdysi asi s ní, a tyhle černé myšlenky ji tak drtily, že se s nimi nedokázala svěřit ani Elinor, a ta když viděla, jak sestra mlčky propadá chmurám, soužila se pro ni víc, než kdyby se jí byla často a otevřeně se svými myšlenkami svěřovala.

Líčit pocity paní Dashwoodové a slova, jimiž je vyjádřila, když dostala Elinořin dopis a odpovídala na něj, znamenalo by pouze opakovat to, co prožívaly a říkaly její dcery, popisovat zklamání téměř stejně bolestné jako Mariannino a rozhořčení ještě prudší než Elinořino. Dostaly od ní v rychlém sledu několik dlouhých dopisů, kde jim sdělovala, jak ji to zasáhlo a co si o tom myslí; vyjadřovala velkou starost o Mariannu a nabádala ji, aby statečně snášela rány osudu. Jak hrozivé se matce muselo jevit Mariannino trápení, když psala o statečnosti vůči ranám osudu, jak drtivé a ponižující city, jimž se nemá poddávat!

V rozporu s vlastními zájmy usoudila paní Dashwoodová, že Marianně bude v tomto čase kdekoli jinde lépe než v Bartoňů, kde by jí všechno neustále důrazně připomínalo minulost a nejbolestněji jitřilo nitro vzpomínkami, protože by tam pořád měla Willoughbyho před očima. Radila tedy dcerám, aby v žádném případě nezkrátily návštěvu u paní Jenningsové – nebyla sice dohodnuta na určité údobí, nicméně všichni předpokládali, že se protáhne přinejmenším na pět šest týdnů. Matka psala, že v Londýně Marianna bezpochyby bude mít možnost pestřejšího zaneprázdnění než doma, leccos ji upoutá a setká se se zajímavější společností, a to občas odvrátí její pozornost od vlastního trápení, možná ji něco i pobaví, jakkoli teď obě nemají na zábavy ani pomyšlení.

Nebezpečí, že by se s Willoughbym někde střetla, Marianně podle matčina názoru nehrozilo o nic víc ve městě než na venkově, protože všichni jejich věrní přátelé s ním nyní jistě přeruší všechny styky. Úmyslně je nikdo dohromady nesvede, z nedbalosti je také podobnému nemilému překvapení nevystaví, a náhoda má méně šancí v lidnatém Londýně než v odloučeném Bartoňů, kde by jí (...)

(......)