Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

45. Kapitola

Odjel, hrčení jeho kočáru zaniklo v dáli a Elinor pod tíživým dojmem různorodých myšlenek, které všechny ústily do smutku, hezkou chvíli na sestru ani nevzpomněla.

Willoughby, v němž ještě před půhodinou viděla nejopovrženíhodnějšího z lidí, týž Willoughby ji přiměl, aby přes všechny jeho poklesky soucítila s trápením, které na sebe jejich vinou přivolal, takže na něho teď myslela jako na přítele navždy ztraceného, s laskavostí a lítostí odpovídající spíše tomu – sama si to v duchu přiznávala – jak si přál, než jak zasluhoval. Dobře si uvědomovala, že ji takto ovlivnil i díky okolnostem, které by z rozumového hlediska neměla připustit: svým mimořádně pohledným zevnějškem, otevřenou, cituplnou, temperamentní povahou, kterou nemá vlastní zásluhou, a také proto, že stále plane láskou k Marianně, k čemuž ani nemá právo. Tohle všechno si uvědomila dlouho, dlouho předtím, než se jí podařilo z jeho vlivu se trochu vymanit.

Nakonec se vrátila k spící Marianne právě ve chvíli, kdy ta se osvěžena probírala z dlouhého klidného odpočinku, přesně jak Elinor doufala. Elinor srdce překypovalo. Minulost, přítomnost, budoucnost, Willoughbyho návštěva, obrat k lepšímu u Marianny, očekávaný matčin příjezd – v rozrušení z toho všeho zapomněla na únavu a jen se bála, aby před sestrou na áobě nedala nic znát. Těmto obavám ale dlouho necelila, protože do půlhodiny po Willoughbyho odjezdu ji přivolalo dolů hrčení dalšího kočáru. – Chtěla matku co nejdříve zbavit hrozné nejistoty a seběhla do vstupní síně právě včas, aby ji ve dveřích pozdravila a podepřela.

Paní Dashwoodová s blížícím se cílem cesty podléhala čím dál většímu děsu, až nakonec téměř s jistotou cítila, že Marianny už není. Teď neměla sílu se na ni zeptat, neměla ani sílu přivítat se s Elinor, ta ale nečekala ani na pozdravení, ani na dotazy, hned na ni vychrlila tu radostnou zprávu a matka, která ji přijala se svou obvyklou bouřlivou citovou odezvou, tak jako předtím hrůzou byla teď v mžiku překonána štěstím. Dcera a přítel ji dovedli do salónu: tam prolévala slzy štěstí, a třebaže stále ještě nebyla s to ze sebe slovo vypravit, padla Elinor do náručí a mezi objetími zas a znovu tiskla plukovníku Brandonovi ruku a její pohled přitom výmluvně vyjadřoval přesvědčení, že s ní plně sdílí blaženství tohoto okamžiku. Sdílel je stejně neschopen je vyjádřit jako ona.

Sotva se paní Dashwoodová vzpamatovala, chtěla Mariannu vidět, a dvě minuty nato už byla u svého miláčka, po dlouhém rozloučení, trápení a nebezpečí jí ještě dražšího. Elinor se z hloubi duše radovala, když viděla, co pro ně vzájemné setkání znamená, až se ozvaly obavy, aby rozrušení nepřipravilo Mariannu o další spánek, ale paní Dashwoodová dokázala být klidná, dokázala být dokonce i moudrá, když šlo o život dítěte, a Marianna, které stačilo vědomí, že matka je u ní, a také vzhledem k tomu, že byla ještě příliš slabá na hovory, se ochotně podřídila radám všech ošetřovatelek kolem sebe, že potřebuje ticho a (...)

(......)