Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

48. kapitola

Elinor teď poznala, jaký je rozdíl mezi nevítanou událostí, která hrozí, i když nám rozum velí ji s jistotou očekávat, a dovršenou skutečností. Uvědomila si, že dokud byl Edward svobodný, proti vlastní vůli se nedokázala úplně vzdát naděje, že něco jeho sňatku s Lucy zabrání, že si to sám rozmyslí, že rodina zasáhne anebo že slečně svitne naděje na výhodnější partii, a všichni se zaradují. Teď se tedy oženil, a ona se zlobila sama na sebe za ty marné naděje, jejichž vinou ji ta novina zaskočila mnohem bolestněji.

Že se vzali tak brzy, zřejmě ještě dřív, než se mohl dát vysvětit, a než tedy může převzít delafordskou faru, to ji zprvu udivovalo. Brzy ale pochopila, že Lucy v zájmu vlastního zaopatření si ho pospíchala zabezpečit a riziko odkladu přitom převážilo nad vším ostatním. Vzali se, vzali se v Londýně a ujíždějí teď k jejímu strýci. Jak asi Edwardovi bylo, když se ocitl na čtyři míle od Bartoňů, spatřil maminčina sluhu a slyšel, co jim Lucy vzkazuje!

Brzy se asi usadí v Delafordu – všechno jako by se spiklo, aby se o ten Delaford musela zajímat – přála si to tam poznat a zároveň se mu vyhnout na sto honů. V duchu měla před očima, jak to u nich na faře bude vypadat: Lucy, čiperná, důmyslná hospodyňka, v níž se pojí touha vystupovat jako nóbl dáma s přísnou šetrností, a proto se bude stydět za polovinu vlastních hospodárných opatření; sobecky bude sledovat své zájmy, a za tím účelem se bude neúnavně vlichocovat plukovníku Brandonovi, paní Jenningsové a každému dalšímu zámožnému příznivci. A Edward – nevěděla, jak si ho představit, a co by si vlastně přála: ať bude šťastný či nešťastný, drásá jí obojí srdce stejnou měrou, a proto na něho raději nebude myslet vůbec. Elinor doufala, že aspoň někdo z londýnských známých jim o té události dá vědět a popíše další podrobnosti – ale den míjel za dnem a žádné dopisy, žádné zprávy nepřicházely. Nebyla si jista, komu to nejspíš vyčítat, a tak se zlobila na všechny. Jsou bezohlední a líní.

„Kdy se chystáte napsat plukovníkovi Brandonovi, maminko?“ zněla otázka zrozená z netrpělivosti, aby se už konečně věci daly do pohybu.

„Napsala jsem mu už minulý týden, holčičko, a myslím, že se tu spíš ukáže, než aby odpovídal. Zvala jsem ho, aby nás navštívil, a vůbec bych se nedivila, kdyby dnes, zítra nebo kdykoli jindy vešel do dveří.“

Jen to dořekla, zahlédli oknem muže na koni. Sestoupil u jejich branky. Podle oděvu lepší pán – je to plukovník Brandon. Teď se dozví víc – až se zachvěla v očekávání. Ale co to – vždyť to není plukovník – neodpovídá postavou ani držením. Kdyby to nebylo vyloučeno, hádala by, že je to Edward. Znovu se na něho zahleděla. Právě sestoupil s koně – ne, nemýlí se, je to Edward! Odstoupila od okna a posadila se. „Vážil sem k nám cestu od pana Pratta. Musím být klidná. Musím se ovládnout.“

Vzápětí postřehla, že ostatní si už také poopravily mylný původní dojem. Viděla, jak matka s Mariannou zrůžověly: obě se na ni zahleděly a jedna druhé cosi (...)

(......)