Eduard Bass

LIDÉ Z MARINGOTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Doslov
mudrujícího excentrika

Den se probírá z temnoty noční a zvěři se trhá poslední spánek. Je na čase, abychom opustili tuto hovornou hostinu a starali se o své němé přátele v klecích a konírnách. Mnoho jsme slyšeli, mnohé se dověděli; ale o tom se, velectění, neklamte: život je ještě pořád jinačí. Kdo by mohl vybrat moře mušličkou a život povídkami! Nenajdeš-li pravdu světa mlčením, vyprávěním k ní nedospěješ vůbec. To je ve všem všudy šlakovitá věc: on Pán věděl, proč říkal, řeč vaše budiž ano, ano, ne, ne. Při výslechu, otázka a odpověď, to snad lze ještě zjistit pravdu. Ale popusť jazyku uzdu a kalupem pádí od pravdy k libovůli. To je, holečku, ten kus božího dechnutí v člověku, že jak otevře ústa, už vzniká něco nového. Z ledačehož lidé robí svůj svět, ale co je to platné, mezi všemi látkami, ze kterých lze jej vytvořit, na počátku bylo vždycky slovo.

Slovu byla dána zaklínači síla, že chtíc nechtíc buduje svůj život a nalézá svou pravdu. Posloucháš-li ji, nerozeznáš ji od pravdy života skutečného, jako nedovedeš odloupnouti obraz na vodní hladině od vody. Znal jsem jednoho, který říkal: „Povídky nemají být.“ Snad jste o něm slyšeli, jmenoval se Malina, byl faktótum^[34] u starého Berwitze a spolu s ním šel na pravdu boží. Byl to člověk prostý, který měl nedůvěru ke všem učenostem, protože mu mátly jeho klidnou bezpečnost v životě. Jeho stařecký mozek chápal jen jednoduché, přirozené věci, jako je dejme tomu boží zázrak; nadevše se však hrozil zmatku, jejž může vzbudit lidská svévole, když začne pytlačit v právech Hospodinových. Říkal „Povídky nemají být“ a mínil tím, že v životě je si jist, kdo jej přijímá bez velkého přemyšlování, tak jak je, kdežto lidské výmysly, badání a fantazie jenom prostého člověka popletou. Měl pro to své tvrzení i doklad, a to je opravdu zajímavý příběh o tom, jak se může v lidském osudu zmotat pravda i báje.

To prý se u nich, u Berwitzů, v cirkuse Humberto, objevil jednoho dne člověk a chtěl, aby ho vzali s sebou. Malina se už nepamatoval, kde se to zběhlo, snad v Haliči, snad v Polsku, ale tam někde to bylo, kde lišky začínají dávat dobrou noc a medvědi dobrýtro. Přišel ten člověk, všem se hluboce ukláněl, na všecky se usmíval a jen prosil, aby mu dovolili jezdit na koni. Ptali se ho, co je zač. Uměl německy jen pár slov, ale kdyby byl nedovedl říci ani slabiku, jeho oči, tváře, ruce i tělo uměly tak vyprávět, že jimi všecko výmluvně vypověděl. Tož co byl zač: zpěvák a tanečník v kočovné družině donských kozáků, kteří jezdili světem, protože báťuška car neměl pro ně dost peněz. Nějak si při produkci vymkl nohu, museli ho odvézt do špitálu, kde uvíz, kdežto druzí odjeli. A teď tu stál, zdravý a bujarý, bez kopejky v kapse, a chtěl k cirkusu, aby se nějak uživil. Nu, cirkusáctví je široké bratrstvo, tam může baron i tulák, jen když něco umí. Muž k cirkusu jako kámen do stavby – nikdo se neptá, odkud přišel.

Starý Berwitz se nikdy nevzpíral pokusu. Dal přivést koně, chlapík se rozzářil, (...)

(......)