Eduard Bass

LIDÉ Z MARINGOTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Proslov hraběte
d’Ascensons-Létardais

Dovolte, vzácní přátelé, abych vám, než začneme toto nové víno, pověděl, proč jsem vás pozval k dnešní hostině. Zajisté že první pohnutka je rozkoš, kterou pociťuje člověk, může-li kolem sebe shromáždit v družné pohodě výběr lidí, které má rád. Setkáváme se, pravda, skoro denně, ale to přicházíme k sobě prachem ulice, každý nějak užírán starostí a poháněn vteřinami, které překotně hltají hodiny a dny našeho života. Zde však, pánové, unikáme pro tuto noc hrůzovládě času, v těchto místnostech nestojí ani jediné z oněch umělých soukolí, která lidé sestrojili, aby stále slyšeli odbíjet svou cestu k neznámému konci. Pro tuto chvíli, nad tímto znamenitým vínem, je v nás, pánové, věčnost; opouštíme skomíravý den a odplouváme na azurové jezero, jehož břehy nám sejdou z očí. A my, trvajíce sami pro sebe, můžeme uzříti život tam na pobřeží jasnějším zrakem, než když se přímo prodíráme jeho nakupenými zmatky.

Chvíle odstupu jsou chvíle zasvěcení. Nemiloval bych dost moudře život, kdybych nechtěl svrchovaně užíti těchto chvil. Užíti, vyžíti a využíti – neboť jediné oprávněné sobectví je to, které lne k životu a chce z něho vysáti všechna jeho krásná i zrádná tajemství. Ve vedlejších pokojích najdete tisíce tlustých knih i tenounkých svazečků, hrubých tisků i ozdobných rukopisů pergamenových, všechny nashromážděné mými ctihodnými předky a všechny usilující odhaliti tajemství smrti a záhrobí. Lidstvo je touto záhadou fascinováno po věky. Já se však, přiznám se, k tomu nedostal – jsem zatím fascinován tajemstvím života. Vidím jeho nekonečný proud valit se po celé zemi a všude vytvářet podivuhodné osudy a zápletky, jejichž pochopení často uniká našim smyslům, ale jejichž nevyčerpatelná proměnlivost budí vždy znovu úžas. Je v tom všem nějaký určitý řád, zákon a smysl, nebo je to jen náhodné a zhola nevypočitatelné víření a vření?

Neodvažuji se odpovědět, jen se dívám, poslouchám, pozoruji. Činím tak od jedné události, která převrátila můj život naruby. Byla to večeře podobná naší dnešní. Hostů bylo při ní méně a hovor zněl trochu napjatěji, neboť nad ním se vznášel veliký osudný otazník. Jeho přítomnost cítím dosud.

Bývají události, na jejichž památku se ryjí a razí medaile. Žádný však reliéf, ani ve zlatě, ani ve stříbře, ani v bronzu, neuchoval by mi vzpomínku na onen památný den s takovou plastičností, s jakou je vyryta a vyražena v mé paměti. Na jedné straně této pomyslné mince zřím skupinu mužů. Byli to lidé vynikající a každý z nich byl dosti ozářen zásluhami a slávou, aby mi bylo ctí, že jsem je směl považovati za své přátele. Na druhé straně – je to líc? je to rub? – vidím ženu. Mince mé paměti je průsvitná jak čirý křišťál; ať ji vezmu po líci nebo po rubu, obraz ženy splývá s podobami mužů, jako by to byla společná, jednotná kompozice.

Zamlčím pravé jméno té, jejíž rozkošnický profil takto uchovávám v duši ještě pod šedinami. Nám, potomkům starých, proslulých rodů, je jméno závazek. Ale (...)

(......)