Eduard Bass

LIDÉ Z MARINGOTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vyprávění
hráče na xylofon

Kdykoli slyším uvažovat o tom, co ženská svede s mužským, vždycky si vzpomenu na Harryho Harweye a jeho nosatou opičku. Sám ze svých vlastních zkušeností bych sotva mohl co vyprávět; při xylofonu, víte, není žádná romantika. Od svého pátého roku buším celé dny do těch palisandrových špalíků. Jsem už starý chlap, ale pořád se mi zdá, že mi za zády stojí otec a dá mi pohlavek, ťuknu-li vedle. Víte, otec byl původně virtuóz na klavír a moc se od něho očekávalo, Chopina prý nikdo na konzervatoři nezahrál s takovým citem jako on. Měl také své úspěchy ve světě, ale začal pít a ztratil v prstech všechnu jemnost; kdepak by mohl se odvážit na takové Chopinovo nokturno nebo na jeho impromptu. Tak tedy skončil svou kariéru jako učitel hudby na předměstí, měl vztek na celý svět a úměrně k tomu taky pil. Když jsem se narodil, zapřísáhl se prý, že musím sklidit slávu za něho, ale že mě nedá do rukou těm tupcům na konzervatoři. Ono se mu to tak v jeho hlavě urovnalo, že celým jeho neštěstím jsou vinni profesoři. Někdy, když přišel domů a sotva se držel na nohou, dopadl ke klavíru a křičel, aby si prý svět poslechl, jaký je on pořád ještě hráč. A pak začal zuřivě hrát, s očima zavřenýma, s hubou zpěněnou, divoké laufy a krkolomné pasáže, člověk nechápal, kde se v těch odulých prstech bere taková střelhbitost. Ale toť se ví, bylo to jen jako když se hrách sype, bez citu a oduševnění. A k tomu chtěl už v pěti letech přitáhnout mne. Prstíčky mi na klávesy nepostačovaly, to ho však neodradilo, prý to napřed zkusíme s xylofonem.

Tak se začala má denní dřina a v sedmi letech už jsem vystupoval jako zázračné dítě. Lidem se to hrozně líbilo, koncerty byly vyprodány, otec nechal školu školou a raději mi dělal impresária. Ke klavíru jsem se už nedostal, od svého osmého roku jsem musel vydělávat na živobytí celé rodiny. Jezdili jsme světem, po všech možných varieté a tingltanglech, večer jsem vystupoval, ve dne cvičil. Otec se vrhl na komponování: kde byla jaká populární opera, všecko přepracoval na potpourri pro xylofon. Hrál jsem Rossiniho, Aubera, Lortzinga, Verdiho, Gounoda, Nicolaie, Bizeta; nezáleželo na tom, co, jen když to bylo efektní, v prestissimu. Otcovy transkripce nebyly lehké, chtěl v nich uplatnit všechnu bravuru mé techniky a někdy chrlil na papír noty, jako když v opilosti hrál na klavír. A pak stál za mnou a já nesměl jedinou z nich vynechat, jinak jsem ihned dostal ránu. Někdy jsem se učil takové směsi půl roku i rok, než jsem ji úplně zvládl a než mi šla z rukou s takovou mechanickou jistotou, jako když se otáčí válec v orchestrionu. Zato však jsem byl, zvlášť později, uznávaným mistrem, i kritika o mně psala a direktoři se o mne rvali. Ale pak najednou, když už mi bylo skoro pětadvacet let, začal zájem o mne ochabovat. Objevila se nějaká Polka, Julie Sandrowská, a ta hrála na xylofon zrovna tak dobře jako já a k tomu prý to byla sličná holka. To tedy byla větší atrakce a nejslavnější varietní divadla (...)

(......)