Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Veliký dobrodinec

Vyprávím příběh o velikém poctivci a dobroději z časů rakouské monarchie.

Když se tehdy ten sanktusáček usedavě rozbimbal a ženské vyběhly, kdože je v Pánu, vracely se domů nevzrušeně: to pan Hejhal umřel, ten starý mládenec na radnici. Přes šedesát mu bylo, o ženskou nikdy nezavadil, tož mu to ženské oplatily společnou lhostejností k jeho promarněnému životu. Ale jinak chlapi, těmi to škublo a večer se po hospodských kvelbech usedalo k stolům jen s tím těžkým slovem: „Tak teda Hejhal…“ A nějaká myšlenka se motala kouřem a trudně zápasila o výraz. Dlouho trvalo mlčení, než se jeden vzmohl, rozkýval hlavu a pomalu vypověděl: „Velikej dobrodinec!“ A po tomto osvobození to šlo jako litanie kolem stolu:

„Namouduši, dobrodinec.“

„A velikej.“

„Dobroděj celýho kraje.“

„To je to slovo: dobroděj.“

„A celýho kraje. Není obce, aby… tento…“

„Tak, tak. Co bychom si povídali!“

A když tak v nevalném bohatství slov vyzněla jedna sloka, intonoval předzpěvák druhou: „Ale poctivej!“ A už chór vpadl osměleně, to že byl charakter, zlato a křišťál, jeho slovo bylo víc než císařské. A už se hovor hnul a pivo přitékalo k tryzně; cizímu by na podiv bylo jen to, že nikdo ani slovem neřek, čím byl nebožtík takový dobrodinec a jak to, že se posmrtný chvalozpěv začal tím divným ale: „Veliký dobrodinec – ale poctivej.“

Pak byl funus a sláva větší, než kdy ženské v městě tušily. Nejenže věnce musili navěsit na oflórovaný žebřiňák, oč jich bylo víc, než funebráci stačili pobrat; nejenže nad rakví mluvil sám primátor, oslavuje nehynoucí zásluhy městského tajemníka, který se zářně skvěl co vzorný úředník, obětavý spoluobčan a uvědomělý národovec; nejenže přišel i starosta okresu, aby poděkoval nezapomenutelnému rodáku; nejenže se dostavil i slovutný pan zemský poslanec, aby mu zahlaholil „věčnaja paměť“, nad to vše se k pohřbu sešlo tolik mužů a starců z celého kraje, jako by kladli do země nejslavnějšího velikána. A všude v popředí truchlících stáli denní hosté z hotelu Na panském, staří bytelní měšťané, hrdě se vyznamenávající tím, že po třicet let den za dnem sedávali s drahým mrtvým při slze plzeňského.

Den za dnem, kromě letní dovolené, kdy tento tichý pracovník opouštěl své město, aby poznal zase kousek světa. Po celou zimu si pak pochvalovali měšťané, jak pěkně umí pan tajemník vykládat o cizích krajích, jak se s těmi zkušenostmi nevtírá a nechlubí, přijde s tím jen tak, když je o tom řeč, a kde on, pane, všude byl, v Amstrdámě, v Parýzu, v Netálii, kdo to kdy tehdy viděl, kdopak se z našinců tenkrát na takové dobrodružství odvážil, on i do Turecka a do Španěl, ba i přes moře se plavil, až někam do Afriky!

Jen to jedno nikdo z nich nevěděl: že tenhle skromný občánek, tento svědomitý úředník krajinského města dovede tam v cizině odhodit všechno tichošlápství a dopřává si věcí, nad kterými by jeho krajanům zůstal rozum stát: kaviár a langusty a šampaňské a likéry, a pokaždé u toho nějaká taková… no, koketa. Pan Hejhal, (...)

(......)