Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cosi jaksi nepřirozeného

Říkejte si, co chcete, pánové, ale sen je cosi jaksi nepřirozeného. Já, Felix Vejtruba, dím, že je dokonce cosi jaksi nezdravého. Já mívám všecky druhy snů, živé sny, hloupé sny, těžké sny, příšerné sny, rozkošné sny, tak podle toho, co člověk zrovna jed a o čem se přes den mluvilo. Ale tuhle jsem vám měl sen, ten přesahoval všechny meze. Musím vám říci, že jsem-li rozčilen, piji černou kávu. A silnou. Jenže kofein, jak známo, působí nespavost. Takto se však znamenitě pojí s alkoholem. Ty dva jedy se tak říkajíc ruší. I dávám si tedy po černé kávě navrch koňáček. I dva, i tři, je-li káva silnější. To už mám tak pro to oko. Ale to se právě zběhlo tak, že jsem se v kanceláři tak rozčilil a na stavbě taky, čímž vším jsem nějak ztratil tu mírku a dal si koňáčků patero. Ihned jsem zpozoroval, že je to cosi jaksi vyšinutého, a abych paralyzoval ty dva přebytečné koňáčky, dal jsem si ještě jednu černou. Ale ta byla tak silná, že vydala za čtyři koňáčky. Následkem čehož jsem si co muž cifer sestavil bilanci a shledal, že teprve připojím-li k oněm pěti koňáčkům dva další, vytvoří se v mém nitru správná a blahá rovnováha kofeinu s alkoholem a já budu, jako bych nic nepil. Učinil jsem podle svého výpočtu a jeho správný výsledek se vskutku prokázal: bylo mi po sedmém koňáčku, jako bych nic nepil, alebrž měl teprve pít. I srovnal jsem to další dávkou tří koňáčků a jedné černé, a to bylo vskutku cosi jaksi tak vyrovnaného, že jsem doma usnul dříve, než mi manželka vtiskla polibek na dobrou noc.

A najednou vám vidím zrovna pod městskou vodárnou překrásné stvoření. Byla taková vysoká, štíhlá a šla si vám jako koníček na louce. Moje manželka Amálie bývala taky moc hezká, ještě teď je to na ní vidět – člověk nemá zbůhdarma stavební vkus –, ale přece jen je už cosi jaksi korpulentního, nedím-li přímo otylá. Manželka se víceméně batolí – ale hlavně dech, dech, dech! Ale tamta – – – – víme… učiněné jaro. Měla na sobě takový rozkošný úboreček, takové nějaké oranžové pavučinky s velkými a žlutými květy, sluníčko skrz ně svítilo, že bylo vidět jakousi červenou košilku… no, kupodivu, kupodivu. A člověk má přece v sobě cosi jaksi estetického. A pak a vůbec – hlavně, když foukl vítr, objevilo se na levé nožce vysoko nad kolínkem nahé masíčko. Když vítr zafoukl potřetí, nemohl jsem už zadržeti své estetické pocity.

„Promiňte, slečno,“ řekl jsem jí, „promiňte, ale já jsem stavitel Vej-truba a v tom směru mám velice vyvinutý smysl estetický.“

Ona se plaše ohlédla řkouc:

„Probůh, Felixi, nezůstávejte tady stát, je tu mnoho lidí. Pojďme někam do ústraní.“

Jak to přišlo, ani nevím, neboť sen je cosi jaksi nepřirozeného. Pokojíček měla nevelký, ale takový milý a něžný, jako byla sama. Nad lůžkem svítila modrá ampule a na nočním stolku malá lampička s růžovým stínítkem. Než zhasla ampuli, přivinula se ke mně a zašeptala:

„Felixi, přísahej mi, že jsem tvoje první a jediná láska!“

„Přísahám, Lucie,“ zvolal jsem odhodlaně a ona (...)

(......)