Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Duše dítěte

„Víte,“ povídal kontrolor Doubravník, „nejtruchlivější na světě je, že se tak málo lidí dovede přiblížit k útlé duši dítěte. Muž k muži se dovede přiblížit, žena k ženě se dovede přiblížit, muž k ženě se teprve dovede přiblížit, ale když je z toho přiblížení dítě, nepřiblíží se k němu nikdo. Vezměme například pohádky. Povídáte takovému špuntovi o Červené karkulce a o princezně na hrachu, a čert mne vem, ví-li takové děcko, co je to vlk a co je to princezna a co je to hrách. Táta třeba nesmí hrách jíst, nedělá mu to v noci dobře, a tak jeho vlastní dítě ani hrách nevidí. A řekněte mu, že je hrách luštěnina! Princezna na luštěnině! Je to nějaká představa? Máme zrovna v příbuzenstvu takový případ. Synovec, jako od mé ženy nejstaršího bratra kluk, má holčičku. Bydlí zrovna v činžáku vedle nás, jenomže ještě za starou činži. Jednou jsem byl u nich a oni zrovna vyprávěli holčičce pohádku. A když byli u konce, holčička povídá: ‚A tatíčku, co je to ta skleněná hora?‘ On jí povídá: ‚No, takový kopec a ten je celý skleněný.‘ A ona povídá: ‚A tatíčku, co je to kopec?‘ A on povídá: ‚No přece… takový vrch.‘ A ona: ‚A co je to vrch?‘ A on: ‚Ježíšmarjá, holka, ty se natrápíš. Vrch je… no holt, vrch je vrch. Když to není ani rovné, ani dolík, tak je to kopec nebo vrch nebo hora. A vůbec, tamhle máš nádobíčko a už mě nezlob!‘ A holčička poslušně jde a hraje si s nádobíčkem a pak přijde: ‚Tati, já se tě chci zeptat!‘ ‚No, co zas chceš?‘ ‚Je naše paní domácí hora nebo kopec?‘ ‚Co to blábolíš?‘ vytřeští na ni táta oči. A ona povídá: ‚No když jsi včera povídal, že nám není rovná…‘ A takhle, pánové, to je s dětskou duší. Je mezi námi rozumnými lidmi jako prodaná, protože se k ní nikdo nechce přiblížit. Ale to já mám na to jinší metodu. Já hezky všecko názorně. To je zas můj recept. Včera přišla ke mně ta holka a povídá: ‚Dědečku!‘ Víme, já vlastně nejsem její dědeček, ale protože všichni dědečkové u nás pomřeli, dělám jí dědečka a žena babičku, aby jako dítě mělo celou rodinu v rychtyku. Tak tedy ona přijde, no, žába pětiletá, a povídá: ‚Dědečku, co je to ves?‘ Pánové, jářku, to je otázka! To dá pohled! Co tomu ubohému dítěti na to říci? Mám já jí vykládat, že jako vesnice je, když… Vždyť já bych to, namouduši, ani poctivě vyložit nedoved! Ne, pánové, já nevedu žádné plané řeči, ze kterých děcko nezmoudří. Já hezky názorně. ‚Počkej, Miluško,‘ povídám jí, ‚v neděli je u tetičky Týny pouť. Já tam pojedu a vezmu tě s sebou a uvidíš ves!‘ Tak, pánové, to je cesta k duši dítěte! V neděli seberu sakypaky, holku za ruku – a koukej! Panečku, u nás pouť, to je ještě slávy! Ta bude čubrnět! Týna – to je jako moje sestra, víme, vdova, ale má to pěkně spořádané, jako klícku – ona na pouť drží, to bude dlabenes! Ale hlavně – holka bude mít názorné poučení!“

* * *

„Pánové,“ spustil kontrolor Doubravník po týdnu, „to vám bylo báječné. Kde se to vaření v té Týně nabralo, to sám bůh ví. To už je hotové umění! Už ta polívčička, ani ne moc mastná, ani ne (...)

(......)