Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Podnájemník z profese

Když jsem vstoupil do nádražní umývárny, spatřil jsem něčí nohy škubati se nad mou hlavou. V téže chvíli něco prasklo a lidské tělo mi padlo do náručí. Byl to vychrtlý muž, jemuž uvolněná smyčka visela kolem krku jako primátorský řetěz. Podíval se na mě pokorně a lítostivě. „Odpusťte,“ zašeptal, „málem bych vás byl zabil.“

„Ledaže byste zabil sebe,“ odpověděl jsem mu. „Co vás to, člověče, napadlo, vzít si na to papírový motouz?“

„Zase se to nepovedlo. Mám smůlu.“

„Dejte si tu ozdobu s krku a pojďte se mnou.“

Podíval se lítostivě nade dvéře, kde se na klice větracího okénka houpal konec motouzu. Pak sňal smyčku s krku a šel za mnou jako beránek. Posadil jsem ho v restauraci na pohovku, sedl si proti němu a objednal dva grogy.

„A teď, člověče nešťastná, povídejte.“

Pozoroval mlčky číšníka, jak staví dýmající sklenice na stůl, a prohodil:

„Nemáte náhodou arzenik? To je škoda. Někteří lidé jej nosívají v kapsičce u vesty. Pro strýčka Příhodu. A já bych byl takový strýček Příhoda.“

„Napijte se a povězte, jak jste přišel k tomuto jménu. Snad lze něco pro vás udělat.“

Napil se a díval se do sklenice.

„Arzenik je těžko dostati. Spíše snad strychnin na myši. Ale to bych musel bydlet, abych mohl mít myši. Ani byste neřekl, jak je těžko spáchati sebevraždu, když je člověk bez bytu!“

„O tom skutečně nemám zkušeností. Ale domníval bych se…“

„Vidíte, to si myslí každý. Ano, kdyby bylo léto! Přehoupl bych se přes zábradlí mostu a bylo by to. Ale teď v zimě? Vysekávat díru do ledu? Kde bych vzal sekyru? Už jsem se rozhodl, že zmrznu. Svlékl jsem se v parku donaha…“

„Nu a?“

„To je to, pane. Bylo mi zima.“

„Kupodivu!“

„Ano, pane. Já vím, je to hanba. Ale věřte, je těžko najiti šťastnou smrt. Jednou jsem se položil na koleje, pěkně hlavu na železo, a čekal jsem na rychlík. Místo něho přijel nákladní vlak, který na tři kroky ode mne zastavil. Strojvůdce, sprosťák, mi dal políček. Jednou jsem se přivázal k spuštěné železniční závoře v polích. Vytahoval ji hlídač na kilometr daleko. Těšil jsem se, jak mě vytáhne a nevědomky oběsí. Ale ta závora se v noci vůbec nezvedala. Stál jsem podle ní, až jsem usnul. Lidé mě tam ráno našli přivázaného. Ještě mně, pane, vynadali.“

„A proč to všechno, pane Příhodo…?“

„Nejmenuji se Příhoda. Jmenuji se Kornout. Adolf Kornout. Před válkou jsem vyráběl orientálské cukrovinky. A přírodní limonády. Kdybych tak ještě měl ty prášky! To by byla smrt!“

„Ale pořád ještě nevím proč…“

„Ano, hned k tomu přijdu. Byl jste tak laskav a chytl mě. Představte si, kdybych se byl utrhl o vteřinu později. Vy mrtev, já naživu! Jaká tragika! Ošidili mě s motouzem. Jsem nešťastná povaha. A k tomu bez bytu. Moje žena…“

„Vy jste ženat?“

„A jak! Víte, ona měla ty cukrovinky a já limonády. Dali jsme to tedy dohromady. Byly to hořké sladkosti. Ona bývala krásná žena, jako vytesaná. Ale ze žlučových kamínků. Nikdy bych neřekl, že je možno tolik toho za čtyřiadvacet hodin namluvit. (...)

(......)