Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Případ čísla 128

Strážník stojící na rohu Jindřišské ulice pozoroval delší dobu špatně oblečené individuum, které se choulilo u vrat barokního domu a tupě zíralo na mimojdoucí. V okamžiku, kdy se chystal vyzvati je k rozchodu, individuum se zachvělo, smeklo se po zdi a zůstalo ležeti ve mdlobách na zemi. Pokusy o vzkříšení v průjezdě byly marny. Strážník telefonoval pro ochrannou stanici. Za necelých šest hodin se vskutku dostavila. Neznámý byl stále ještě bez vědomí k velikému překvapení ochranných zřízenců, kteří byli zvyklí, když konečně někam přijeli, shledati se s lidmi uzdravenými neb najíti jen chladnoucí mrtvoly. Zde však byl skutečně nemocný. Věc byla neslýchaná. Nevěděli si rady.

Konečně si jeden z nich vzpomněl, že slýchával vyprávěti stařičkého vysloužilého zřízence, že kdysi, za dávných a dávných let, kdy ochranná stanice dojela jednou včas, odvezli omdlelého na kliniku. Ptali se tedy strážníka, kde je česká klinika.

„Tam ani nejezděte,“ pravil rozšafný posluha, který po celou tu dobu chodil nemocnému pro koňak. Podivným řízením osudu koňak na omdlelého nepůsobil, kdežto posluha už byl v ráži. „Tam ani nejezděte! Tam je nával jako u pekaře. Vezměte ho na německou, tam je místa pro půl Prahy.“

Zřízenci se s košatinkou rozejeli, posluha se strážníkem zírali za nimi.

„Otrava alkoholem,“ prohodil strážník, „znám to z vlastní zkušenosti!“

„Tak, tak,“ přikyvoval posluha. „Je to teď pořádek ve světě. Ožrat se ve středu! Ve středu!! Od čeho je sobota?“

Načež melancholicky dopil zbytek koňaku a potácel se domů.

Zřízenci ochranné stanice odevzdali zatím muže na klinice pro nervové nemoci. Opatrovnice připevnila mu nad hlavu číslo 128 a vzkázala pro lékaře. Ale pan doktor „pakloval“ zrovna skvělou partii taroků. Místo něho přišel nejstarší medik, zkoumal neobyčejně vážně pacientovi tepnu, pak si vzpomněl, že včera zastavil hodinky, pustil tedy stejně vážně ruku nemocného, dal mu aspirin a šel.

Po chvíli přišel druhý medik, proklepal číslo 128 a tvářil se přitom napjatě jako Indián kmene Buduri, hádající hloubku brodu po žbluňkání vhozených kaménků. Pacient se zvolna probíral ze mdlob. Medik ukončil klepání, tvářil se neobyčejně spokojeně, dal mu aspirin a šel.

Třetí přišel vzápětí. Číslo 128 se probudilo a ptalo se zmateně, kde je. Medik mu dal vysvětlení a aspirin a šel.

Pak měl pacient pokoj až do druhého dne, kdy přišel profesor. Leč všechno vyptávání bylo marno: nemocný se na nic nepamatoval. Ztráta paměti byla u něho tak veliká, že nevěděl ani, jak se jmenuje. Medikové kupící se kol profesora vzpomínali mimoděk na chvíle, kdy dělali zkoušky. Leč tento případ byl mnohem, mnohem těžší. Profesor to uznával, předepsal aspirin a šel.

Dny míjely. Nemocný den ke dni zapomínal, co se dálo včera, polykal své aspiriny a klidně snášel, když ho medikové bodali kružítkem do zad, pátrajíce po neurastenii. Jablka kolenní měl celá otlučena od zjišťování patelárních reflexů. Ale přesto se nemohl upamatovati, jak se (...)

(......)