Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

Odkaz, o kterém Nikolka přemýšlel celé tři dny, zatímco na rodinu dopadaly události jako balvany, odkaz spojený se záhadnými posledními slovy toho, který ležel nyní roztažen na sněhu, Nikolka splnil. Znamenalo to den před přehlídkou běhat po městě a navštívit nejmíň deset lidí. Během usilovného pátrání ztrácel několikrát naději na úspěch, ale znovu se vzchopil, a nakonec dosáhl svého.

V Litevské ulici na předměstí našel v nízkém domku junkera z druhé družiny a vyškemral na něm Najovu adresu, křestní jméno a jméno po otci. Dobré dvě hodiny zápasil s lidským příbojem, když se pokoušel přejít Sofiino náměstí. Byl to bláznivý nápad. Promrzlý Nikolka ztratil skoro dvě hodiny, než se vymanil ze sevřených kleští a vrátil se k výchozímu bodu – Michajlovskému klášteru. Odtud se snažil oklikou, po Kostelní proniknout dolů na Kreščatik a pak postranními uličkami do Malé Jámy. Ale i to se ukázalo nereálné! Vzhůru po Kostelní se plazila, jako ostatně všude, petljurovská armáda jako had na přehlídku. Nikolka kličkoval, až se ocitl na opuštěné Vladimírské hůrce. Upaloval po terasách a alejích, prodíral se hradbami bílého sněhu.

Doběhl na vyhlídku, kde byl sníh sfoukaný. Z teras uviděl na protějším návrší Carský park ve sněhovém moři a dál vlevo za bílým důstojným Dněprem, spoutaným zasněženými břehy, se bělaly nepřehledné černihovské pláně ponořené do zimního spánku.

Kolem panoval klid a mír, ale Nikolka jej nevnímal. Brouzdal se sněhem a zdolával jednu terasu za druhou. Jen chvílemi ho překvapovalo, že sníh je místy udupaný a rozrytý stopami. Znamená to, že kdosi se toulá po hůrce i v zimě.

Nakonec seběhl alejí dolů a oddechl si, když zjistil, že na Kreščatiku vojáci nejsou. Blížil se k vytouženému cíli. „Malá Jáma 21“, zněla těžce vydobytá adresa. Ačkoliv si ji nezapsal, vryla se mu nesmazatelně do paměti.

Chvíli vzrušeně a bezradně stál: Koho bych se měl zeptat? To je záhada… Nakonec zazvonil u dveří malého domku, který se krčil v první části terasovité zahrady. Dlouho se nic neozvalo, až konečně zapleskaly kroky a dveře na řetězu se pootevřely. Vykoukla ženská tvář ozbrojená lorňonem a z příšeří předsíně se doneslo přísně:

„Co chcete?“

„Promiňte… Bydlí tu Naj-Tursovi?“

Obličej se nevlídně zachmuřil a skla zablýskla.

„Žádní Tursovi tu nebydlí,“ odsekl hluboký alt.

Nikolka zrudlý rozpaky zesmutněl…

„Je to byt číslo pět?…“

„To je,“ odpověděla žena neochotně a podezřívavě, „tak honem, co byste rád…“

„Slyšel jsem, že tady bydlí Naj-Tursovi…“

Obličej se vysunul a opatrně propátral očima zahradu, aby zjistil, jestli za Nikolkou náhodou nikdo nestojí… Nikolka zahlédl tučný, dvojitý podbradek.

„Co si přejete? Řekněte to mně.“

S povzdechem se ohlédl a vyhrkl:

„Jde o Felixe Felixoviče… Mám zprávy.“

Žena se zatvářila přívětivěji a několikrát zamžikala:

„Kdo jste?“

„Student.“

„Počkejte tady.“ Dveře se zabouchly a kroky utichly.

Zanedlouho v chodbě zaklapaly podpatky, dveře se otevřely dokořán a Nikolka (...)

(......)