Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Mnogaja ljeta, mnogaja ljeta…

hřímalo devět basů slavného Tolmaševského sboru.

Mnogaja ljeta…

vpadly křišťálové diskanty.

Mnogaja ljeta, mnogaja ljeta…

rozplývaly se soprány a vznášely se vysoko až k chrámové kopuli.

„Podívej, podívej, Petljura…“

„Vidíš, Ivane…“

„Troubo… Petljura už je někde na náměstí…“

Na kůru se tísnily stovky hlav, div se navzájem neumačkaly, a všecky se nakláněly dolů přes zábradlí mezi starodávným sloupovím, pomalovaným černými freskami. Zvědavci se vzrušeně otáčeli, proplétali a vráželi do sebe, div se neušlapali, snažili se proniknout k zábradlí a nahlédnout do bezedné propasti chrámu, ale bránily jim hlavy, které visely jako žlutá jablka ve třech vrstvách nad sebou. Dole v chrámové propasti se vlnil tisícihlavý neproniknutelný zástup a nad ním se vznášel horký pot a pára, vůně kadidla, pach sta a sta ohořelých voskovic a čmoud těžkých kadidelnic, zavěšených na řetězech. Šedomodrý těžký závěs vrzavě klouzal po kroužcích a zahaloval ozdobné vřetenovité masívní carské dveře, tmavé a pochmurné jako celý Sofijský chrám. V ozdobných začernalých svícnech praskaly ohnivé rozeklané jazyky svěc a nitky kouře stoupaly ke stropu, jako by lapaly po vzduchu. V sakristii panovalo pozdvižení. Z postranních oltářních dveří se vyhrnuly po žulových vyšlapaných schodech zlaté řízy a povlávaly tu štoly. Z kulatých kartonů vylézaly fialové mitry a ze zdí se snímaly rozčeřené korouhve. Kdesi uprostřed davu duněl hrozivý hlas arcijáhna Serebrjakova. Nad lidskou změtí shrbeně plula bezhlavá a bezruká říza, utonula v ní a nová vlna vynesla na povrch nejdřív jeden a pak druhý vatovaný rukáv. Tu a tam se míhaly kostkované šátky, svinuté do klubka.

„Otče Arkadiji, uvažte si šátek pod bradu, venku mrzne až praští, ukažte, já vám pomůžu.“

Korouhve se skláněly ve dveřích jako prapory poražených, kmitaly se zahnědlé tváře a tajemná zlatá slova, vlečky zametaly podlahu.

„Ustupte…“

„Svatá Panno, kampak?“

„Maňko! Ušlapou tě…“

„Co? (Bas, šepot.) Ukrajinská lidová republika, říkáte?“

„Čert ví.“ (Šepot.)

„Kde není pop, je panáček…“

„Pozor na jazyk…“

„Mnogaja ljeta!!!“

zaburácel sbor, až se to rozléhalo po celém kostele… Tlustý, brunátný Tolmaševskij sfoukl rozteklou voskovici a strčil do kapsy ladičku. Sbor v hnědých, zlatě lemovaných stejnokrojích, dlouhých až na paty, sestoupil z pošmourného, ztemnělého kůru: blonďaté, jakoby lysé hlavy tenorů se kolébaly ze strany na stranu a za nimi koňské hlavy basů s poskakujícími ohryzky. Dav se řítil nezadržitelně jako lavina všemi východy, houstl, smetl všecko, co mu stálo v cestě, a hučel jako rozvášněný úl.

Z postranních dveří vyplouvaly ornáty, ovázané hlavy s těkavýma očima, jako by je bolely zuby, a titěrné fialové tuhé čepičky. Správce katedrály, zakrslík otec Arkadij, si nasadil na šedý kostkovaný šátek mitru se zářivými drahokamy a brodil se v lidském moři. Oči hleděly zoufale a brada se mu třásla.

„Bude procesí. Hni sebou, Miťko.“

„Sklapněte, (...)

(......)