Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

Bylo kolem půl jedenácté večer. Vlivem uplynulých událostí už beztak poloprázdná ulička osiřela mnohem dřív než jindy.

Řídce sněžilo, za oknem stejnoměrně poletovaly sněhové vločky a větve akátu, které v létě stínily okna Turbinových, čile obrůstaly sněhovými čepicemi.

Začalo to obědem a pak následoval zlý a pošmourný večer plný nepříjemností a svíravé úzkosti. Žárovky svítily bůhvíproč jen na půl fáze a Vanda ho častovala při obědě mozečkem. Mozeček je vůbec odporné jídlo a ve Vandině úpravě přímo nesnesitelné. Předtím byla polévka, do které přimíchala trochu oleje, a zamračený Vasilisa vstával od stolu s vtíravou myšlenkou, že vůbec neobědval. Večer je čekala spousta nepříjemné a obtížné práce. V jídelně stál jídelní stůl nohama vzhůru a na podlaze ležel svazek hetmanských bankovek.

„Náno hloupá,“ procedil Vasilisa.

Vanda se zaškaredila a odsekla:

„Dávno vím, že seš hulvát. Tvoje chování v poslední době tomu nasadilo korunu.“

Vasilisa měl neodolatelnou chuť se rozpřáhnout a vlepit jí takovou facku, až by odletěla a uhodila se o roh kredence. Pak přidat další a mlátit tu odpornou kostnatou ohyzdu tak dlouho, dokud nepřizná svou porážku. Už toho má dost, koneckonců dře jako kůň a kategoricky vyžaduje, aby ho doma poslouchali. Stěží se ovládl: zaútočit na Vandu nebylo tak lehké, jak by se na první pohled zdálo.

„Udělej, co ti říkám,“ zamručel. „Pochop, kredenc můžou kdykoliv odstavit a co pak? Ale na tohle nikdo nepřijde. Všichni ve městě to dělají.“

Vanda poslechla a pustila se společně do díla – na spodní desku stolu napíchali připínáčky bankovky.

Brzy se deska zapestřila jako umně vzorovaný koberec. Vasilisa, obličej naběhlý krví, s heknutím vstal a přehlédl pole bankovek.

„To je nešikovné,“ poznamenala Vanda, „až budeme potřebovat peníze, musíme překlopit stůl.“

„Tak ho překlopíš, však ti ruce neupadnou,“ zasípal Vasilisa, „líp je překlopit stůl, než o všechno přijít. Slyšelas, co se děje ve městě. Vyvádějí hůř než bolševici. Povídá se, že organizujou hromadné šťáry, hledají oficíry.“

V jedenáct večer přinesla Vanda z kuchyně samovar a v celém bytě pozhasínala světlo. Vytáhla z kredence pytlík s okoralým chlebem a zbytek nazelenalého sýra. Žárovka upevněná v jedné z misek trojramenného lustru šířila z napůl rozžhavených drátků slabě načervenalou záři.

Vasilisa žmoulal v ústech ždibec veky a nazelenalý sýr ho doháněl k slzám podobně jako bolest zubů. Při každém kousnutí sypal drobty místo do pusy na sako a za kravatu. Nechápal, co ho tak sužuje, a loupal očima po žvýkající Vandě.

„Divím se, jak ze všeho lehce vyklouznou,“ prohlásila Vanda a upřela pohled do stropu, „vzala bych na to jed, že někdo z nich natáhne brka. Ale kdepak! Všici se vrátili a celej kvartýr je zas plnej oficírů…“

Jindy by Vandiny řeči na Vasilisu nezapůsobily, ale teď, kdy cítil svíravou úzkost, mu připadaly zákeřné.

„Já se ti divím,“ namítal a zašilhal stranou, aby se zbytečně nerozčilil, „dobře víš, že vlastně jednali (...)

(......)