Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Sešli se. Nikoho z nich nezastřelili, sešli se hned nazítří večer.

To je on, hrklo v Aňutě a srdce jí poskočilo jako Larionkův kanár. Ze dvora kdosi opatrně klepal na zaváté okno kuchyně. Přitiskla nos ke sklu a zahlédla známý obličej. Je to on, ale nemá kníry… Oběma rukama si uhladila černé vlasy a běžela otevřít. První dveře, druhé na zasněžený dvůr… a už stál proti ní. Plášť s beraním límcem, jaký nosili studenti, čepice se štítkem… Kníry zmizely, ale dokonce i v příšeří předsíně by ho poznala podle očí. Pravé zelené zářilo jako uralský drahokam a levé bylo černé… Myšlajevskij jako by se celý scvrkl…

Roztřesenou rukou odsunula závoru, takže dvůr zmizel, a pruh světla z kuchyně zastřel Myšlajevského plášť, který ovinul Aňutu, a důvěrně známý hlas zašeptal:

„Dobrý večer, Aňutko… Takhle nastydnete… V kuchyni nikdo není?“

„Není,“ odpověděla bůhvíproč šeptem a v první chvíli nevěděla, co říká. Když mě líbá, má sladké rty, pomyslela si roztouženě a dodala: „Pusťte mě, Viktore Viktoroviči… Jelena…“

„Co sem pletete Jelenu,“ zašeptal vyčítavě a zavonělo to od něj kolínskou a tabákem, „nerozumím vám, Aňuto…“

„Pusťte mě, Viktore Viktoroviči, nebo budu křičet, jak je pánbůh nade mnou,“ drmolila vášnivě a objala ho kolem krku, „stalo se neštěstí – Alexej Vasiljevič je raněn…“

Sevření okamžitě povolilo.

„Cože? A co Nikolka?!“

„Nikolka je chválabohu zdravý jako ryba, ale Alexej Vasiljevič to odnesl.“

Ozářil je kužel světla z kuchyně a bouchly dveře.

V jídelně Jelena, sotva uviděla Myšlajevského, řekla se slzami v očích:

„Víťko… ty… Sláva bohu… A u nás…“ Zavzlykala a ukázala na dveře Turbinova pokoje. „Má čtyřicítku… ošklivá rána…“

„Panenkomarjá,“ lamentoval Myšlajevskij a posunul si čepici do týla. „Kdepak se k tomu přitrefil?“

Oslovil muže, který se skláněl u stolu nad baňkami a lesklými krabičkami.

„Promiňte, vy jste lékař?“

„Bohužel nikoliv,“ odpověděl skleslý a posmutnělý hlas. „Dovolte, abych se představil: Larion Suržanskij.“

Salon. Dveře do předsíně jsou zavřené a utěsněné závěsem, aby k Turbinovi nepronikl ani hlásek. Z jeho ložnice před chvílí vyšli a právě odjeli tři doktoři – jeden se špičatou bradkou a ve zlatém skřipci, druhý hladce vyholený, mladý a konečně starý, stříbrovlasý věhlasný profesor v těžkém kožichu a bojarské čepici, Turbinův učitel. Jelena je vyprovázela se strnulým výrazem. Mluvili o tyfu… a sýčkovali.

„Kromě zranění je tu další komplikace – skvrnitý tyf.“

Sloupek teploměru vyšplhal na čtyřicítku… Julie… Ložnice připomíná rozžhavenou pec. V tichu se rozléhá horečnaté blouznění o schůdkách a zvonku: Cililink!…

* * *

„Buďte zdráv, vážený,“ zašeptal jedovatě Myšlajevskij a rozkročil se. Šervinskij, rudý jako vařený rak, po něm loupl očima. Černý oblek mu padl jako ulitý: k tomu sněhobílá košile s motýlkem, na nohou lakýrky. „Člen operního studia Kramského.“ Potvrzení má v kapse. „Pročpak jste odložil nárameníky?“ pokračoval Myšlajevskij. „Ve Vladimírské vlajou ruské (...)

(......)