Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

Známé zazvonění zaslechl Turbin naposledy, když vybíhal zadním vchodem z krámku madam Anjouové, která kolem sebe vždycky šířila rozkošnickou vůni a teď zmizela bůhvíkam. Zvonek. Kdosi vešel. Možná stejný případ jako on, zatoulaný opozdilec. Náš člověk. Ale co když to je někdo cizí – pronásledovatelé? Ať tak či onak, do krámku se vrátit nemůže. To by bylo plané hrdinství.

Klouzavé schůdky ho vyšouply na dvůr. Zcela zřetelně zaslechl brebentivou střelbu blízko na ulici, která se široce svažovala dolů na Kreščatik, anebo dokonce u muzea. Bylo zřejmé, že v potemnělém krámku ztratil spoustu drahocenného času na trpké úvahy a že Malyšev měl úplnou pravdu, když mu radil, ať si pospíší. Srdce tlouklo jako na poplach.

Rozhlédl se a zjistil, že dlouhá a zdánlivě nekonečně vysoká žlutá krabice domu, kde našla útulek madam Anjouová, trčí nad prostorným dvorem, který se táhne až k nízké zídce, oddělující sousední majetek správy železnic. Turbin s přivřenými víčky chvíli napjatě sledoval okolí a konečně zamířil přes prázdné prostranství k nízké zídce. Objevil v ní branku a k jeho velkému údivu byla otevřená. Brzy vklouzl na sousední dvůr správy. Nevzhledné kancelářské kutlochy se tvářily nepřátelsky a všude bylo jako po vymření. Pod klenutým stropem se hlučně rozléhaly jeho kroky a ozvěna se šířila po celém domě. Po asfaltové cestě vyšel na ulici. Starodávné hodiny na protější věži právě tloukly čtyři. Pomalu se stmívalo. Ulice byla liduprázdná. Zasmušile se ohlédl, hnán zlou předtuchou, a místo nahoru se stočil dolů, kde se vypínala v řídkém parčíku sněhem pocukrovaná Zlatá brána. Proti němu se vyřítil chlapík v černém zimníku, s vyděšeným obličejem a zmizel.

Opuštěná ulice vždycky působí tísnivě a k tomu ještě kdesi v útrobách se zahnízdil strach. Vztekle se zamračil, aby překonal nerozhodnost – jít stejně musí, vzduchem domů nedoletí. Vyhrnul si límec u kabátu a vykročil.

Vtom si uvědomil, co ho částečně deprimovalo – děla náhle ztichla. Posledních čtrnáct dní nepřetržitě duněla a teď byl na obloze klid. Zato ve městě, zvláště dole na Kreščatiku, bylo jasně slyšet přesýpavou střelbu z pušek. Kdyby zahnul u Zlaté brány vlevo do uličky a podél zdí Sofijského chrámu se doplížil uličkami domů na Alexejevský vršek, jeho další osud by se utvářel jinak, ale Turbin to neudělal. Existuje síla, která člověka nutí, aby pohlédl dolů z horského srázu… Táhne ho to k mrazivé propasti. Stejná síla poháněla Turbina k muzeu. Měl tisíc chutí alespoň zdálky zjistit, co se tam děje. A tak místo aby odbočil, urazil deset zbytečných kroků a už byl ve Vladimírské. Najednou se v něm ozval Malyševův varovný hlas: „Utíkej!“ Otočil hlavu vpravo a snažil se dohlédnout k muzeu. Postřehl pouze kus bělavé postranní zdi, zachmuřené kopule a v dálce rozmazané černé postavy… víc nestihl zaregistrovat.

Přímo proti němu, po mírně se svažující Příčné pádili směrem od Kreščatiku, zahaleného mrazivým oparem, vojáci v pláštích myší barvy a zaplnili celou ulici. Byli (...)

(......)