Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL TŘETÍ

12

Obě okna, vedoucí z Turbinovy malé ložnice na zasklenou verandu, zatáhli tmavými závěsy. Ve zšeřelém pokoji se rozzářila Jelenina hlava. Korespondovala jí bělavá skvrna na podušce – obličej a krk Alexeje Turbina. Šňůra se od zástrčky hadovitě připlazila k židli, brzy nato se rozhořela růžová lampička u postele a proměnila den v noc. Turbin naznačil posuňkem Jeleně, aby zavřela dveře.

„Nařiď Aňutě, aby mlčela…“

„Já vím… Nesmíš moc mluvit, Aljošo.“

„Já jen slabě… Co když mi uříznou ruku?“

„Co to povídáš, Aljošo… lež a odpočívej. Kabát té dámy zatím zůstane u nás?“

„Ano, ano. Ať Nikolku ani nenapadne, aby ho někam nosil. Venku je boží dopuštění… Slyšíš? A vůbec, proboha, jen ho nikam nepouštěj.“

„Pánbůh jí to oplať,“ vydechla vděčně, něžně Jelena, „a to se říká, že na světě se nenajdou dobří lidé…“

Raněnému se rozlila po lícních kostech slabá červeň, upřel pohled na nízký bílý strop, pak na Jelenu, svraštil obočí a zeptal se:

„A promiň, kdo je ten zelenáč?“

Jelena se sklonila do narůžovělého pruhu světla a pokrčila rameny:

„Víš, těsně než jsi přišel, se odehrála legrační scéna: najednou se přihrnul Serjožův synovec ze Žitomiru. Slyšel jsi o něm: Suržanskij… Larion… To je ten slavný Larionek.“

„No a?“

„Přivezl nám dopis. Nějaká rodinná tragédie. Sotva začal vykládat, přivezla tě ta dáma.“

„Bůhví, co je to za kvítko… a ještě ten pták…“

Jelena se k němu naklonila a v očích se jí kmitl strach a zároveň smích.

„Což o to! Prosil, abychom ho vzali na byt. Co mám dělat?“

„Na… byt?“

„No ano… Jenom prosím tě mlč a lež klidně, Aljošo… Jeho matka nás proboha prosí a píše, to víš, Larionek je její všecko… Takového nešiku jsem v životě neviděla. Uvedl se tím, že potloukl všecko nádobí. Odnesl to modrý servis. Zbyly jen dva talíře…“

„Tak vidíš. Nevím, nevím…“

V růžovém šeru se dlouho ozýval šepot. Za několikerými dveřmi zněly přidušené hlasy Nikolky a neočekávaného hosta, tlumené závěsy… Jelena se sepjatýma rukama zapřísahala Alexeje, aby mluvil co nejmíň. V jídelně to křapalo, jak vyplašená Aňuta smetala na lopatku modrý servis. Nakonec se dohodli. Vzhledem k mimořádné situaci ve městě je docela dobře možné, že se budou zabírat byty a vzhledem k tomu, že v domě nejsou peníze a matka hodlá na Larionka přispívat, usnesli se sourozenci vzít Larionka na milost. S jednou podmínkou: že se podřídí domácímu řádu. Pokud jde o kanára – nejdřív to s ním zkusí. Bude-li na obtíž, musí z domu, a pokud jde o servis – Jelena by to stejně ani nemohla vyslovit a vůbec je to měšťáctví a nehoráznost žádat náhradu – zkrátka celou záležitost se servisem nechat plavat. Larionka ubytují v knihovně, dají mu tam postel s pérovou matrací a nějaký stolek…

Když Jelena vešla do jídelny, Larionek stál zkroušeně jako hromádka neštěstí, hlavu sklopenou a upíral zraky na místo, kde předtím stálo vyrovnaných dvanáct talířků. V zamlžených modrých očích se tajil smutek. Nikolka stál proti Larionkovi s otevřenou pusou a hltal (...)

(......)