Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Poslušen hlasu v telefonu, vyvedl poddůstojník Nikolaj Turbin osmadvacet junkerů z kasáren a dirigoval je přes celé město po vytčené trase, až došli na vylidněnou křižovatku. Nikde ani živá duše, ale zato hodně rámusu. Kolem dokola, po obloze, po střechách i po zdech domů čvachtaly kulomety.

Nepřítel musel být někde nablízku, protože tohle byl cílový bod trasy, vytyčený hlasem v telefonu. Prozatím se nepřítel neukazoval a Nikolku to kapánek zmátlo – co teď? Junkeři, trochu pobledlí, ale přitom udatní jako jejich velitel, zalehli v rojnici na zaváté ulici a kulometník Ivašin seděl na bobku vedle kulometu těsně u panketu. Všichni zvedli hlavy, ostřížím zrakem hleděli do dálky a čekali, co se bude dít.

Jejich veliteli zatím vířily hlavou důležité myšlenky, až z toho celý seschl a zezelenal. Za prvé ho překvapilo, že nenašel na křižovatce nic z toho, co sliboval hlas v telefonu. Měli tu zastihnout v „pozicích“ oddíl třetí družiny a zatím oddíl nikde.

Dále ho silně znepokojovalo, že bojový rokot se chvílemi ozýval nejen zpředu, ale i zleva a dokonce jakoby zezadu. Za třetí se bál, aby se neprojevil jako strašpytel, v duchu se neustále zkoušel: Nebojíš se? Nebojím, ujišťoval ho bodře vnitřní hlas a Nikolka pyšný na svoje hrdinství ještě víc zezelenal. Tupý pocit vystřídala jistota, že jestliže padne, pochovají ho s muzikou. Bude to náramně jednoduché: po ulici pluje bílá rakev pokrytá brokátovou přikrývkou a v ní leží s voskovou ušlechtilou tváří poddůstojník Turbin, který položil život za vlast. Škoda, že teď už nedávají kříže, jinak by mu jistotně spočíval na prsou kříž se svatojiřskou stužkou. Ženské stojí na zápraží. „Kohopak to pochovávají, sousedky?“ „Poddůstojníka Turbina…“ „To je škoda, byl to mládenec jako panna.“ A do toho hudba. Abyste věděli, je příjemné padnout v boji. Jen aby se člověk dlouho netrápil. Úvahy o hudbě a stužkách poněkud osladily pochybné očekávání nepřítele, který zřejmě nehodlal uposlechnout hlasu v telefonu a ani ho nenapadlo se objevit.

„Počkáme tady,“ nařídil Nikolka junkerům a snažil se, aby jeho hlas zněl přesvědčivě, ale nějak se mu to nevedlo, protože kolem to vypadalo jinak, než by mělo, všecko bylo popletené. A kde je nepřítel? Zvláštní, jako by v týlu stříleli…

Vojevůdce se svým vojskem se dočkal. V příčné uličce, která vybíhala z křižovatky na Brestlitevskou, nečekaně třeskly výstřely. Vzápětí se vyrojily šedé stíny a hnaly se zběsile přímo proti Nikolkovým junkerům: pušky jim trčely na všecky strany jako bodliny.

Že by nám vpadli do zad? cvaklo Nikolkovi v hlavě, až uskočil, ale nevěděl honem, jaký rozkaz má vydat. Brzy zpozoroval u několika útočníků zlaté skvrny na ramenou a došlo mu, že to jsou konstantinovci.

Statní, těžkopádní, zpocení junkeři v papachách se náhle zarazili, poklekli na jedno koleno a vypálili dvě salvy do uličky, kudy přiběhli, až to bledě zablesklo. Pak vyskočili, odhodili zbraně a upalovali přes křižovatku kolem Nikolkova oddílu. Cestou si strhávali (...)

(......)