Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Podivné přesuny a přemísťování, ať už měly živelně bojový charakter, nebo byly spojeny s příjezdem spojek a pištěním štábních telefonů, přiměly jednotku plukovníka Naj-Turse brodit se tři dny a tři noci vysokými závějemi a sněhovými výmoly v okolí města, mezi Červenou Hospodou a vesnicí Stříbrnou na jihu a až k Postu-Volynskému na jihozápadě. V předvečer čtrnáctého prosince zahnal jednotku zpátky do města, kde stála v uličce vylidněná budova kasáren s napůl vytlučenými okny.

Oddíl plukovníka Naj-Turse vypadal nezvykle: každého překvapoval svými válenkami. Třetího dne ráno sdružoval asi sto padesát junkerů a tři praporčíky.

K veliteli první družiny generálmajoru Blochinovi se v prvních prosincových dnech dostavil černý, hladce vyholený důstojník střední postavy se smutnýma očima a s jezdeckými výložkami a představil se jako plukovník Naj-Turs, bývalý velitel druhé eskadrony bývalého bělehradského husarského pluku. Naj-Tursovy oči způsobily, že každý, kdo se setkal s kulhavým plukovníkem, který nosil vybledlou svatojiřskou stužku na hadrovém vojenském plášti, ho co nejpozorněji vyslechl. Generálmajor Blochin po krátké rozmluvě pověřil Naje formováním druhé družiny a počítal, že celá akce bude skončena třináctého prosince. Kupodivu podařilo se to už desátého a téhož dne na slovo skoupý plukovník krátce ohlásil Blochinovi, že on, Naj-Turs, je připraven se svými junkery okamžitě zasáhnout do boje pod jednou podmínkou: že mu vydají pro celý oddíl o počtu sto padesáti mužů papachy a válenky. Bez toho on, Naj-Turs, považuje za nemyslitelné válčit. Generálmajor vyslechl ráčkujícího lakonického plukovníka a ochotně vystavil potvrzení pro zásobovací oddíl, ale přitom upozorňoval, že mu válenky nevydají dřív než za týden, protože v zásobovacích oddílech i ve štábech vládne nepředstavitelný zmatek a nepořádek. Krákoravý plukovník sebral potvrzení, podle svého zvyku si popotáhl levý, pečlivě zastřižený knír, neohlížel se vpravo ani vlevo (po zranění šíje nemohl otáčet hlavou, jen celým trupem) a vyšel z generálmajorovy pracovny. V místnosti domobrany na Lvovské třídě vybral deset junkerů (kupodivu ozbrojených), dvě dvoukolky a zamířil do zásobovacího oddílu.

Oddíl sídlil v přepychové vile na Kudrjavském bulváru, kde visela v útulné kanceláři mapa Ruska a z dob Červeného kříže zapomenutý portrét Alexandry Fjodorovny. Plukovníka uvítal prťavý generálporučík Makušin, podezřele brunátný v obličeji. Měl na sobě šedou blůzu a pod límcem mu vykukovala bělostná košile, takže se podobal jako vejce vejci ministru Alexandra II. Miljutinovi.

Odpoutal se od telefonu a zeptal se dětským hláskem, připomínajícím hliněnou píšťalku:

„Co byste rád, plukovníku?“

„Jdeme do boje,“ vysvětlil suše Naj, „a photo bych phosil nephodleně válenky a papachy pho dvě stě mužů.“

„Hm,“ utrousil generálporučík, zamlel pysky a drtil v prstech Najovo potvrzení, „podívejte, plukovníku, momentálně vám nemůžeme nic vydat. Ještě dnes sestavíme plán zásobování (...)

(......)