Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10
Scény na potítku

Dostal jsem nápad! Hra měla třináct obrazů. Sedím ve svém kamrlíku, před sebou staré stříbrné cibule a čtu nahlas. Soused za stěnou se asi diví. Po každém obrazu si dělám poznámku. Pak mi došlo, že v divadle bývají přestávky, aby diváci mohli jít do bufetu. Připočetl jsem další minuty a vyšlo mi, že se moje hra nedá za jeden večer stihnout. Celou noc mi to vrtalo hlavou a výsledek byl, že jsem škrtl jeden obraz. Představení se zkrátilo o dvacet minut, ale situaci to nezachránilo. Uvědomil jsem si, že kromě přestávek bývají pauzy. Tak například herečka stojí a s pláčem rovná květiny ve váze. Přitom ani nemukne, ale čas ubíhá. Zřejmě brumlat si text doma je docela něco jiného než přednášet ho ze scény.

Chtělo by to ještě něco vyhodit, ale co? Všecko mi připadalo důležité a hlavně, sotva jsem se rozhodl něco škrtnout, celá těžce vybudovaná stavba se naráz hroutila. V noci se mi zdálo o spadlých římsách a zřícených balkonech, a byly to prorocké sny.

Vystrnadil jsem jednu postavu, a tím se celý jeden obraz smrskl a nakonec vypadl úplně. Zbývalo jedenáct obrazů.

Ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl, nebylo to nic platné. Ani kouření nepomáhalo. Denně mě bolel levý spánek. Po marném úsilí jsem se rozhodl ponechat věcem volný průběh. Vypravil jsem se k Polyxeně Toropecké.

„Bez Bombardova jsem dočista ztracen,“ napadlo mě.

A Bombardov mi opravdu vydatně pomohl. Vyložil mi, co je to Indie, na kterou jsem už podruhé narazil, a že potítko není žádný nesmysl ani přeslechnutí. Definitivně se vyjasnilo, že v čele Nezávislého divadla nestojí jeden, nýbrž dva ředitelé: Ivan Vasiljevič, o kterém jsem už slyšel, a Aristarch Platonovič.

„A proč prosím vás v kanceláři, kde jsem podepisoval smlouvu, visí jen portrét Ivana Vasiljeviče?“

Obvykle pohotový Bombardov upadl do rozpaků:

„Dole? Totiž… Aristarch Platonovič visí zase nahoře…“

„Došlo mi, že Bombardov se dosud bojí se mnou mluvit otevřeně. To jasně vyplývalo z jeho nejapné odpovědi… Ze slušnosti jsem se dál nevyptával. Tenhle kouzelný svět je plný záhad, pomyslel jsem si.

Indie? To je náramně jednoduché. Aristarch Platonovič byl v současné době na cestách po Indii a Foma mu chtěl poslat doporučený dopis, A potítko – to je herecký vtip. Herci tak pojmenovali kancelář, kde hospodařila Polyxena Toropecká, a přezdívka se ujala. Toropecká je sekretářka Aristarcha Platonoviče…

„A Augusta Menažraková?“

„Přirozeně sekretářka Ivana Vasiljeviče.“

„A ták…“

„Tak, tak,“ řekl Bombardov a zamyšleně si mě prohlížel. „Ale radím vám: snažte se udělat na Toropeckou dojem.“

„Já to neumím.“

„Alespoň se namáhejte.“

S roličkou rukopisu v ruce jsem se vydal do horních prostor divadla a došel na místo, kde bylo údajně potítko.

V předsíni stála pohovka: zastavil jsem se, rozčileně si poopravil kravatu a usilovně jsem přemýšlel, jak si mám Toropeckou získat. Vtom jsem zaslechl zevnitř pláč. „To se mi zdálo,“ usoudil jsem a vešel. Ukázalo se, že jsem slyšel správně. (...)

(......)